Vodou nikdy nezklamete. Jak u Rumajzlíka, kterej je rozenej vodníček, tak u Taliprtky, která by ve vodě taky mohla trávit celej život, zvlášť pokud jsou tam třeba žáby 😀 .

Tak nějak už se zaběhalo, že v době, kdy se dny natahujou se část venčení přesouvá do lesů u Kyšic. Je tam trasa akorát na to, aby ji člověk po práci prošel a domů nedojel vyloženě po půlnoci. Ohařiska to tam mají rádi stejně jako my, protože se stoupajícíma teplotama je tam výrazně líp, jak v těch polích. A taky je tu k dispozici ta vodička právě.

Pro tentokrát jsme šli naši trasu obráceně a já jsem toho využila k tomu, že když jsme sešli k brodu u koňských ohrad, rozhodla jsem, že necháme ohaříkům zcela volnou tlapku a dopřejeme jim tam vyloženě jejich čas, kdy si můžou dělat téměř co chtějí a je jim libo.Brtnikovi jsem zakázala jakýkoliv citýrování Taliprtky, protože jsem chtěla, aby si to prostě užili oba po svým. Rumíček si lehnul po proudu u brodu a hrál si tam s balonkem, kterej dostal už nahoře na začátku cesty.

Balonek si na cestě vyžádala i Taliprtka a tak jsme my dva s Brtnikem měli o zábavu postaráno, protože ona občas přestane vnímat, že nese balonek, čelisti samovolně povolí a ona jde zkoumat nějakou šišku, či listí. A protože tady je cesta značně s kopce, bylo nutno mít neustále přehled, kdy balonek pustí. Jednou se nám povedl „dabl“. Brtnik se nám zamyslel (ooo jaký to sasrak!! 😀 😀  – ešče, že to tady nečte 😀 ) a tím pádem přestal ten přehled mít. Za což dostal držkovku a pustili se s Tali do hledání. Terén je tam vážně dokonalej na to, aby se balonek definitivně zatoulal. I pro ohaře. Páč když se rozkutálí nejdřív po tý asfaltový cestě  a pak se skulí ze stráně bůhví kde a bůhví kam……. tak hledejte, že jo. No a přesně tohle se nám podařilo s Rumouškem. Ten šel zjišťovat, cože se to děje, já přestala taky monitorovat, páč jsem dělala chytrou na toho Brtnika a…… no….pánbůh tresce do tří fteřin, to víme. A tím pádem náš balonek byl taky fuč.  Naštěstí ohař jest pes s dobrým nosem, takže si oba svoje balonky našli. 

A tím pádem pak mohl Rumoušek dole v brodu pořádat svoje vodní hrátky. Zatímco Tali se po odevzdání balonku vydala do hlubších vod a brouzdala při vzdálenějším a zarostlým břehu. Jak ji znám, hledala tam žáby 😀 . Který tady ovšem nejsou.  Oba byli ve svým živlu a nebylo kam spěchat. V lese bylo příjemně chladno. I díky tomu, že krátce před tím pořádně sprchlo. Tak pořádně, že jsem domů dorazila značně mokrá. A vůbec jsem nelitovala toho, že jsem ráno nechala – záměrně! – deštník doma. Řekla jsem tu kouzelnou větu, že když si ho s sebou nevezmu, tak určitě bude pršet. A splnilo se mi to víc, než vrchovatě. Nádherně lilo a já jen litovala, že mám čerstvě umytý vlasy a nasadila jsem si kvůli tomu na makovici nákupní tašku 😀 . Jinak bych šla tak, jako člověk chodíval jak děcko – jen tak, a užívala bych si deště, který měl skoro letní teplotu. Škoda, že si člověk ve městě nemůže sundat botky, to by bylo pocouráníčko v kalužích! No a teď bylo ve stínu stromů po dešti moc příjemně. Jen jsme tam tak s Brtnikem stáli a čekali, až se ohařiska nabažej vodičky. 

Rumoušek pak vylezl z vody a šel si pouštět balonek po cestičce k brodu a Tali se říčkou vydala dál, prošla pod mostem a zamířila vodou k zahrádkám chatiček. To už jsme ji museli odvolat. Jenže bylo to v místě, kde je naprosto strmý umělý břeh z hladkých kamenů. Brtnik se ji snažil odnavigovat na lepší místo, ale vzala to se šturmem a nadšením a jak blecha udělala „hoplá“ a z fleku byla nahoře. No jo, však je taky flekatá, že jo 😀

Pokračovali jsme podél chatek dál směrem k Netopejrovi, až k dalšímu místu vhodnýmu k vodnímu řádění. Tam jsme Tali udělali radost největší. Mezitím co Rumíček si běhal pro míček, který jsme mu házeli, tak Tali jsme zpestřili její brodivou zábavu. Žáby tady nikde nemají a tak jsme jí je nahradili. Sbírali jsme na cestě malý kamínky a žbluňkali jima o hladinu. Ouuu jéééé, to bylo vrcholný ščestí. Tolikatě radosti. Mohla hupsat vodou, jak konik sééém a tááám  a chytat neexistující žáby 😀 😀 . Hele fakt jak malý dítě. 

Asi, aby ona nám tu radost taky oplatila, tak nejen, že byla pak hodná. Ona byla pak úplně nejhodnější. O kus dál, těsně než se z téhle strany přijde k Netopejrovi je chatka, kde bydlí ty venkovní kočenky. A za ní je volný pozemek s otevřeným oplocením. Chatku, kde jsou kočenky Tali minula po upozornění, ať nad tím radši ani nepřemejšlí (ehm, ona… nepřemejšlí..,… 😀 to je hodně velká nadsázka 😀 ) . Takže to prošla a ještě se otočila ešivá to vidím. Viděla jsem. Stejně tak jsem viděla o vteřinu pozdějš 😀 .

Kdy se Tali nařítila na ten opuštěný pozemek a před ní běžela kočka. Houkli jsme oba s Brtníkem současně a ona se okamžitě vrátila. Tali, pochopitelně. Kočka pokračovala dál 😀 . Udělalo nám to oběma radost, to je vám, myslím, všem jasný. Hospodu jsme tentokrát minuli a vydali se rovnou do kopce zpátky do lesa. A tam zase ke slovu přišly ty balonky, kdy jsem hru vylepšovala o to, že jsem je oběma schovávala do vývratů  a pod kořeny stromů. Tali byla nadšená, hledala jako ten blásen a hledala krásně. Stejně jako Rumoušek. Nahoře jsme pak balonky zase zabavili, a šlo se jen tak. 

A víte co jsem si tam u boroviček – který se teď po hodně, ale opravdu hodně dlouhý době daly do růstu – uvědomila? Že jdeme s Brtníkem a prostě si normálně povídáme a……. nikdo z nás nějak urputně nemonitorujeme Taliprtku, která se pohybuje tak nějak normálně volně kolem nás. To bylo prima zjištění. Stejně prima, jako byla celá ta procházka.