Jsem buď makala a nebo si hrála na ornitologa 😀

Makalo se hlavně v sobotu, neb se stále ještě zpracovává onen spadlý strom. Vzhledem k tomu, že jediným dopravním prostředkem je buď kolečko – to se ovšem dalo použít jen na přepravu dřeva samotnýho, páč větve jsou tak obří, že se na tom prostě nedají udržet a smysluplně přepravit,  nebo moje maličkost, která se zapřahá do postroje jak ten tažnej valach, tak je stále ještě co transportovat. Stejně jako minule jsem s sebou na každou cestu brala ohaříky. Některé ovšem jen občas. To když si ti flekatí usmysleli, že v rámci snížení hladiny hormonů už se nebude tak jako dostatečně na příjmu. Výsledkem pak byl zaraženej flekatej pes za vrátkama, zatímco my s Rumíčkem jsme si pochodovali vesele do dáli a přetahovali se spolu mohutně o tu prastarou stopovačku, která slouží jako postroj. Takhle jsme si s Rumíčkem dali poslední dvě rundy a vrátili se na zahradu. To už jsem toho stahování dřeva měla plný brejličky a řekla si, že končím. Flekatej pejsek dělal smutný voči a že prej ho to mrzí, že zlobil. “Mrzí jo?” dívala jsem se na flekatýho pejska s otázkou v očích. “No, tak to se uvidí teda.”

A vytáhla jsem flekatýho pejska na skutečně poslední rundu (a doufala, že ještě zmobilizuju síly, něco domů dotáhnout). Abych nepracovala úplně jen celou dobu jen já, dostala Tali složenou stopovačku a ať ji nese. Pobyt za vrátkama jí trochu urovnal priority a tak svědomitě nesla stopku celou cestu až k bývalýmu vechtru, kde jsem měla připravený větve. A kousek před cílem mi udělala radost. Pod námi vyrazil na kolejích zajíc. A Taliprtka nejen, že nevyrazila, ale taky ani tu stopku neupustila. Jen stála a koukala na něj. A já ji mohla chválit, jak močikovná-močikovná vona je. To je výkon. Však si taky potřebovala nahnat body, čůza jedna flekatá :D.

Pro ten den už bylo za mě práce dost a tak jsme si šli s ohaříkama hrát. Nejdřív jsem vytáhla lítající talíře, aby si pořádně zařádili, pak jsem do hry dala na chvíli tu prastarou stopku s uzlíkem a udělali jsme si mini domácí coursing s přetahovačkou. Rumíček byl nadšen. Šel se vždycky před startem důležitě schovat 😀 . Obešel  v úhlu 360° lípu, která má větve skoro až k zemi  😀 a zaparkoval se pod větev, ke který by z původní pozice udělal pár úkroků stranou a byl by “schovanej” . Enemže to by nemělo ty grády, že jo. A když jsme si pořádně zaběhali, tak  došlo i na překážky.

Cvičení dělá mistra a pochopitelně i mistrovou. Takže tentokrát to Tali šlo už výrazně líp. Skákala dokonce kolikrát s rezervou. Překážky zůstaly stát po celou dobu tréninku. Ani jednou jsem je nemusela sbírat ze země, natož je sestavovat dohromady. A tak jsme si vždycky nastřídačku střihli to, že se podle pokynů skákalo na levou překážku a nebo pravou překážku. Super, super. Myslím, že i tohle prostřídávání ji pomáhá si uvědomovat, co to vlastně děláme. Pak došlo i na spojení s tunelem. Jednou se mi tam ti dva pomatenci i srazili, jak se chtěli oba protlačit naráz dovnitř 😀 . Ne že bych běhala s oběma najednou, ale jeden z nich, nevím už kterej, špatně vyhodnotil situaci a myslel, že se k nám má přidat a protože tunel je oblíbená překážka u všech psů, tak neváhal a napral to rovnou tam. Divím se, že s ním neodjeli na zádech. Asi jsem ho řádně zašlápla do hlíny. Bylo to fajn a bylo vidět, jak se oba baví. A tím pádem se bavím vždycky i já. 

Nu a o další zábavu se mi postaralo naše nový krmítko. Protože to netrvalo vůbec dlouho a ptactvo objevilo svůj novej bufáč. Když jsme minule odjížděli, bylo tam krmítko čerstvě nainstalovaný a nasypaný. Po příjezdu jsme s překvapením zjistili, že už ho stačili nejen objevit, ale taky vyfedrovat. Nebylo tam skorem vůbec nic. K naší velký radosti tedy. Krmítko to rozhodně není  malý. Je vyrobený z obřího květináče, tak aby se samonasejpalo, jak ptáčci budou ujídat. A ujídali evidentně teda hodně. A nebo taky rozhazovali, protože pochopitelně ani strakapoudici Kikině nezůstalo utajeno. Ne že by zanevřela na to závěsný, to ne, ale tohle krmítko je pohodlnější, nemusí si tam tak namáhat pupek, když se chce udržet, takže ho preferuje. A protože v něm je ale převážně směs – aby bylo prostřeno pro všechny druhy ptáčků, a ona preferuje slunečnici, tak se v tom přehrabuje jak bába v koksu. A to, co se jí nepozdává, vyhazuje ven.

Vynadala jsem jí z okna kůchně, kde jsem její činnost pozorovala při vaření. A pak jsem si uvědomila, že i tady platí, že  všechno “zlé” je pro něco dobré. Jak totiž vyhází spoustu toho krmení na zem, je tady prostřeno i pro kosáky, kteří nejsou krmítkový. A občas se k nim přidají i vrabčáci, jenž se nechtěj na krmítku handrkovat se zvonkama, který ho okupují nejvíc. Mimochodem zvonci jsou pěkný bitkaři, furt se o něco handrkujou 🙂

Díky krmítku se mi dostalo příležitosti prvně v životě vidět dlaska. Je to nádherný ptáček a já mám radost, že se  u nás objevil a snad i zabydlel, protože ho i v jiný den pak viděl Brtnik. A díky krmítku toho teď moc neudělám, páč furt to ptactvo pozoruju a študuju. Budu si muset koupit nový dalekohled s lepším vybavením. Jak jsem psala, ptáčky jsme přikrmovali už dřív, ale tohle nový krmítko, který mám na očích z kuchyně i zahrady, to je prostě strategicky geniální. Stejně jako to závěsný na vrbě. To jdete pít kafe a pak vám vychladne, protože celou dobu sedíte s triedrem na očích a čučíte, co se tam děje. A až se otevře ten novej ptačí wellnesbazén, neudělám už lautr vůbec nic. 😀 😀 . Nicméně je mi to fučík, protože tyhle pozorovačky, to je paráda.