Dělá mi radost.

Kdo? Taliprtka. Čím? No teď momentálně docela dost věcma.

A nejvíc tou ochotou ke komunikaci. Což je pro mě prostě alfa a omega soužití se psem. V úterý jsme si vyrazili – kam jinam, než směr Kyšice, který nabízí ideální okruh pro venčení ve všední den mimo náš rajón. A já si užívala to, že se na toho čoklida bláznivýho můžu celou, celičkou dobu usmívat. Od prvního momentu, kdy ještě ani nevystoupila z kufru. 

Při parkování si totiž všimla na protějším chodníku kočky. A spustila ty svoje zpěvy betlémský zase. Nechtěla jsem nic ponechat náhodě a tak jsem sáhla po vodítku. Otvírala jsem kufr s povelem zůstaň. A matně mi prolítlo hlavou asi tak 6 trilijónů vzpomínek na to, jak dokázala nejen z kufru vyrazit, ale vyrazit i ten kufr, urvat mi nesčetněkrát ruku vodítkem, vylomit mi prsty, přizabít. A to nemusela nikde být ani kočka, stačilo to, že jsme zastavili a šlo se ven. Jen to stačilo. A teď stačilo naopak jen normálně říct, zůstaň a ona tam zůstala. Počkala, až uvolním (záměrně, ať se potrénuje v trpělivosti) prvního Rumíčka a pak v klidu vyskočila z kufru a vodítko zůstalo skorem nenapnutý. Jo, ráda by určitě za tou kočkou, která už byla fuč, vyběhla, to vím. Ale, respektovala vodítko, respektovala to, co se jí řeklo a navíc se při chůzi po chodníku otáčela na mě a poslouchala, co jí říkám.  Když jsem pak vodítko odcvakla, přicválaly další vzpomínkový záběry z minulosti. Kdy by Tali v takovýhle moment v začátcích ani na to odcvaknutí nepočkala a vyrazila by. A nebo posléze i teda počkala, ale otočila by se na obrtlíku a vyrazila do míst, kde se kočka objevila. Teď si s Rumouškem radostně vyrazila směr les a co hlavně držela se při nás. To se prostě usmíváte.

Netrvalo to dlouho a Rumíček si na dlouhý a rovný cestě vyžádal balonek. Přenechala jsem Taliprtku páníkovi a šli jsme si blbnout s Rumajzlíkem. No a vzápětí se řítil houpací konik a celou svou vytlemenou kušnou dával najevo, že  “Taaakyyyy ciiiyyy balonek!” Samo, že ho dostala a mohla letět, až si haxny zpřerážet mohla. Páč pánik, kterýmu pak balonek odnesla, tak  ten hází opravdu dálky. Poctivě nás střídala. Jednou nesu pánikovi ať hodí, jednou nesu pánčičce ať kopne. Páč to kopání to jí baví tuze moc. Stejně jako Rumíčka. Jsem opravdu moc ráda za to, že se nám ji podařilo naučit si hrát. Společně hrát, a že o to má sama od sebe zájem, že si o to přímo řekne. 

Dělá mi radost i tím, že člověk nemusí být momentálně v tom přeukrutným střehu, aby byl ne o krok, ale o stopadesát kroků napřed. Jasně se psem nikdy nepřestanu mít přehled o situaci, ale to je pochopitelně jiný. Když jsme dopochodovali k Netopejrovi, rozhodovali jsme se, kterou cestou se dát a páč jsme se ani jeden z nás rozhodnout nemohli, hodili jsme si korunou. Resp. dvacetikorunou teda. Los padl na cestu levou a tak se šlo. Jen tak se šlo. To je věc, která mě taky těší moc. Jen tak prostě jít, nemuset moc mluvit a o to víc se usmívat. A mít radost z toho, že ten pes ten úsměv vnímá, dobře ho vnímá! A raduje se z něj.  A že si třebas stejně jako Rumíček přijde jen tak za vámi pro pohlazení. To je taková paráda. Jasně, v poli, nebo lese hlubokým , ale hlavně v tom poli, je to jiný, tam tolik zájmu není, jako na cestě mezi strání a chatkama a potůčkem, nicméně jsem z toho prostě unešená. Protože prostě tohle jí dřív nikdá ani nenapadlo, přijít si “jen tak” pro prostý pohlazení. Kdo by na to měl čas? Koho by to asi tak zajímalo??  🙂 

Byla jsem na oba ohaříky pyšná, když se na cestě objevilo auto zajíždějící k jedný z chatiček a člověk jen zavolal, nasměroval psy, který byli už napřed, na stranu a počkalo se, až auto přejede. A obzvlášť pak, když šla proti nám skupinka s borderkou na vodítku a ohaříci oba vzorně v klidu usedli a nechali skupinu projít. A nestrhlo je ani to, že pesan se za nima na vodítku šponoval. Když nás minuli, dostali ohaříci volno a Tali se vydala za nima, nejspíš pozdravit se. Stačilo vtipně poznamenat, že si asi nejspíš spletla směr a ať kouká mazat za námi a ona tak učinila. Bez nějakého striktního povelu, vystačila prostá komunikace. Ejch psí bóže jaká to úleva mít zase dva psy 🙂 . A navíc taklenc fotogénický psy 🙂 I když pravda… najde se mezi nimi jeden či dva takový úplně ne jako lichotivý záběry, že jo Rumíčku?? 😀 ……

To, jaká je Tali teď, na to jsem celou dobu čekala a trpěla tím, že se míjíme. A teď to sosám, sosám, jako čmelda nektar. Jen houšť, jen houšť, říkávám si tiše v duchu. A raduju se ze všeho. Třeba z toho, že se teď fakt naučila hezky vítat s plyšákama. Už jak odmykáte, stojí  za dveřma stepující fronta plyšáků 😀 😀 . Každej ohařík má v kušně jednoho a je nezbytné je vzít vyvenčit. Takže ať mám plnou náruč věcí, nebo nohy zapletený do vánočky, páč potřebuju na záchod, musím s ohaříkama podniknout minimálně jedno, či dvě kolečka kolem výtahu a schodiště, jinak by to nebylo pořádný přivítání. Oba poskakujou po chodbě a hrdě nesou svýho plyšovýho svěřence, kterýho nutně potřebovali vyvětrat. A já musím jásat, jaký voni sou to šikovný pejsci, a jak kráááásnýho medvídka, kachnu, velrybu….. to podle situace … to mají. Ano, zvláštní vítací rituál, uznávám. A věřím, že pro sousedy trošku asi to bude působit švihle, ale co já s tím asi tak nadělám, že jo. 

A raduju se třeba i z toho, že po každém krmení se ohaříci naučili nosit si svoje misky k umytí.Jak jsem psala tuhle, začal s tím před časem Rumíček. A netrvalo dlouho, Tali se k němu přidala. Není tedy tak svědomitá jako on, který po každým jídle (jen na chalupě je problém, páč mají-coby venkovský čoklidi – kastroly s kytičkama 😀 ) vezme mističku a se zářícíma kukadlama mi ji nese do kůchně (obýváku, koupelny, na záchod… dle toho, kde se zrovna vyskytuju 😀 ) k opláchnutí. A pro odměnu, pochopitelně. A Tali se pak k němu často přidá, když si všimne, co dělá. Páč jí je jasný, že z toho kápne. Pokud si nevšimne a podivuje se posléze : “Jaktoževonněcodostal?” , stačí jí říct něco v tom smyslu: “Tak ale kdo to bude po tobě uklízet, to nádobí jako??” a ona mastí do předsíně, kde půl hodiny hraje fotbal, jak se snaží misku čapnout do zubů a pak ji, taktéž s lampijouama místo kukadel, hrdě nese a předá do ruky. 

Znáte mě povětšinou fšicí už dlouho, takže je vám jasný, že tenhle způsob komunikace mě sakra hřeje na osrdí. Stejně jako to…….. že…………. hihihihi, já nevim, ešivá to mám psát…. no…. vona slyší na Pepinooo! No jo, u nás se žádnej pes nejmenuje tak, jak by se jmenovat měl. 

 

4 komentáře u „Dělá mi radost.

  1. Málem jsem spadla ze židle u fotky s popiskou “Takovej to bejval inteligentní pejsek!” :-))) Ale Rumíček je dokonalý za všech okolností (co tam nějaká slina) na rozdíl od škodolibé fotografky. 🙂
    A proč je Tali zrovna Pepina? Na ostravsku nechápeme kontext.
    Kocour dostal předvčírem taky nové indiánské jméno -Náčelník posraná prdel. Naštěstí už není aktuální.

    1. Já náhodou nejsem škodolibá, vůbec 😀 já jen reálně popisuju dopad, jaký měl příchod Tali do naší rodiny na mentální vývoj profesora nukleární biologie pana Rumouška 😀 😀
      Proč Pepina, to vůbec člověče nevím, prostě jsem na ní zavolala Ty Pepino a vona přišla 😀 tak na tí takhlenc volávám, když si vzpomenu. Jdeme z louky zpátky na zahradu a já zavolám Pepinoooooooooooooooo! a vona běží 😀

      CHUUDÁÁÁÁK TEXÍÍÍK, JEHO VELIČENSTVO A VONA Z NĚJ UDĚLÁ NÁČELNÍKA FŠECH HOVŇOUSONOSIČŮ!! To nejni vůbec hezký od paní posluhy todlencto, to von si za to šécko vůbec nezasluhuje! Že Tě hamba neplácá!!! 😀

  2. Já ty dvě předposlední fotky rozklikávám pokaždé když jdu okolo a furt se řehtám jak uň. :-))))))))))))))) Se ti povedly.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..