No, ale nejde o mě a Brtnika, aby bylo jasno!!!!!!!!Ten smrad vypuštěnýho rybníka dotáhli domů ti dva ohařský jelimani. Ale můžu za to taky teda. Ne, že bych se s nima ráchala, ale zcela nelogicky jsem k rybníčkům tohle pondělí zamířila až PO procházce a ne na jejím začátku. To jsem naopak zamířila na opačnou stranu a šla do polí sídlištěm, abychom tam dorazili odzadu. Chtěla jsem se vyhnout tomu, co se na jejich začátku děje v čase kurvavírusu. 

Byla jsem zvědavá, jak bude Tali fungovat. On návrat primitiva z venkova, když se opět octne v civilizaci udělá často svoje. I vzorňouši jako Ešus, nebo Rumíček se po návratu vždycky musí trochu znormalizovat. Neb ten rytmus je pochopitelně jiný, než obvykle. Ale teda prozatím mě holčina flekatá příjemně překvapila. Byla pro tentokrát jen hodně dopředná a musely jsme si dvakrát vyjasnit názor na to, kde by se tak měl normální pes pohybovat 😀 . Ale jinak super, fakt super. Často se objevovaly i situace – a to prosím dokonce i na uuuzoulinký pěšince ve stařině, kdy jsem já nás s Rumouškem zastavila a ona si bez jakýhokoliv podnětu z mojí strany uhlídala to, že by se měla vrátit zpátky k nám. Jinak, jak říkám, zlatá byla. Opravdu. Občas jsem jim oběma jen musela připomenout, že se držíme na cestě a občas byla příležitost si pocvičit i nějakou poslušnost, to když jsme někoho míjeli.

Jako třeba paní s malinkou holčičkou. Toho jsem využila k tomu, že jsme si, než jsme se měli míjet, dali hromadnou chůzi pěkně u  nohy a následně se u tý nohy sedělo, aby holčička mohla projít v klidu. Holčička v klidu evidentně byla, páč se vyškubla mamince zarputile z ruky (ehm, ehm, tohle si sama dobře pamatuju, jak jsem nesnášela, když mě někdo za tu ruku vodil a furt jsem se vyškubávala 🙂 ) , a když procházela kolem sedících ohaříků děsně roztomile se na ně usmívala. S těma zlatejma lokýnkama vypadala úúúplně jako andělíček. Ale myslím, že zdání spíš klame, bude do pěkný čertisko 😀  . Maminka využila ohařiska k názornýmu příkladu, že pejsci poslouchaj a ona ne 😀 . Škvrněti to bylo fučik, a zarputile si šlapalo zcela samostatně potom někam do dálav.  Máteř ufuněná v roušce vyrazila za ní. “Nebojte paní,” chtělo se mi říct nahlas, “já todle taky znám a věřte že ta flekatá je pekelně rychlá, to máte ešče dobrý!” 🙂

Pokračovali jsme dál směrem asfaltka v aleji a musím říct, že množství lidstva zde citelně konečně pokleslo. Už to nejsou ty šílený davy. Za alejí Tali automaticky vyrazila do stařiny a na zcela hovorový sdělení, že tam nejdeme se dostavila za mnou. JO! Todle nemůžete nechat bez odměny, že ne? Taky se jí hnedle dostalo dobrůtky a jako odměna navrch přišlo to, že jsme tam pak všichni tři zamířili cíleně. I tady se držela Tali hezky kolem mně a cesty. Došli jsme na začátek polí, kde bylo donedávna naše oblíbený oraniště, teď už tam raší nějaký obilí. Tali se jím vydala dozadu k jejímu oblíbenýmu čtverci stařiny. Stačilo písknout a otočila to za námi. Protože to bylo písknutí čistě jen přibližovací, usměrňovací, nikoliv přivolávací, nechala jsem ji poté, ať si zkoumá pole a kluše si opodál. A my si s Rumouškem blbli spolu. 

Když jsme pole opouštěli, připojila se Tali bez volání k nám a šlo se pohodičkou směr domov. To je tak supr, když ona je normální!! Já jsem původně i chtěla tu sámošku obejít z druhý strany, že půjdem domů po chodníku a ne zadem kolem potůčku a rybníčků. Jenže…. vono fakt bylo horko a když jsem viděla ty jejich xichtíky, že “Huráá už jsme u potůčku!” , tak……….. zkazíte jim to? Zvlášť, když se Tali sama způsobně zastavila a čekala na mě. To nešlo prostě. Tož jsem jen odevzdaně máchla rukou, řekla vodička  a pak už jen pozorovala nadšený ohaříky, jak seběhli dolů a ťapou spokojeně vodou a za chůze lemtají. Rumoušek si pak, jak je jeho dobrým zvykem, do potůčku ulehl a pohledem sledoval, ešivá ho vocenim. Jo, vocenila sem ho, dostal titul děsnýho prasete. Páč ten potůček je plnej bahna a když se zvednul, měl úplně černej pupek, čuně jedno.

No ale…………to byl jen slabej vodvárek z toho, co na mě čekalo posléze. Jako jasně, jasně, nemyslela jsem si, že projdeme kolem rybníčků bez povšimnutí, ale teda ten cirkus, co jsme tam uspořádali…. Nejdřív ta koza – to ještě sama – musela vlítnout do toho menšího, kterej je v současnosti zaplněnej vodou jen z půli a plnej jílu, porost žádnej. Tam skočila po hlavě a vylila další značnou část vody přes břehy ven. Vohodila tři výrostky pochlastávající na lavičce a pak jim vokázala, jak se ve vodě dělá stojka. Tímto vstupem upoutala jejich pozornost a následoval přesun do většího rybníčku, kde už krom černýho a smrdutýho rybničního bahna je i porost. Poměrně hustej. A tam si hrála na tlačnej remorkér. Kdybyste jí viděli! Něco příšernýho. My jsme s Rumíčkem šli opodál dělat, že ten magor flekatej, co tam rozráží rákosí,  k nám vůbec nepatří. Chvíli jsme si hráli s balonkem, kterej si Rumíček vyžádal. No……. neměla jsem na něj dát, a měla jsem nechat balonek v kapse. Páč po pár hodech, měl jazyk na vestě a co šel udělat? Jo, jasně, šel se připojit k magorovi do rákosí. Ulehl do bahna a vrtěl se slastně sem a tam. Nebylo už co řešit. 

A tak jsem v momentě, kdy se na scéně nečekaně objevil Brtnik, jen bezradně rozhodila ruce a sdělila mu, že na něj čeká doma evidentně šichta, páč já s těma dvěma kretýnama už nechci mít nic společnýho 😀 . Ještě štěstí, že máme od Peti ten zázračnej ručník, co si poradí s veškerou špínou a mokrotou na psovi. Škoda jen, že si teda neporadí i se smradem, protože ten rybniční puch, co se předsíní linul byl takovej, jak když bydlíte na dně vypuštěnýho rybníka. To bylo skorem na kolíček na nos. Pro nás dvounohý, těm čtyřnohejm to bylo jasně fučík a chrápali jak zařezaný.