Krom toho, že jsem v tuhle neděli měla s Rumouškem nevšední „randevú“ s malým stádem srnčího, byla navíc ta neděle úplně celá vymazlená.

A to doslova. Protože s koncem hárání oba dva ohaříci pojali extrémní potřebu se tulit a mazlit. A nejlíp oba najednou, což při jejich rozměrech je spíš jako neproveditelný. A nebo nejlíp, když jsem se ryla někde v zemi a měla hlavu a obličej zcela dostupný. To se vždycky někdo přisomroval a nalípnul se na mě. Tali, že se na mě bude tisknout a ščípat mě do ucha. Rumíček, že mi bude na hlavě kozáčka tančit a při tom mě celou hubu voblemtá. To se fakty výborně pracuje teda 😀 😀 . Mám pocit, že oni dobře ví, že se v takovou chvíli dost blbě můžete bránit a tvrdě toho zneužívaj 😀 😀 .

Za Brtníkem nikdo teda nechodil, páč bylo evidentní, že ten vo nějaký tuli-tuli rozhodně nestojí. Hodně času trávil totiž v záhonu pod velkou bobkovišní, kde měnil komplet celej povrch – sundaval oblázky a prosejval je a vyměňoval i netkanou textilii, která pod oblázkama leží. Což znamená, že byl začasto hubou v zemi. A protože ho fest bolí záda, poslední o co stál bylo, aby mu někdo ukusoval uši, nebo mu na hlavě trénoval na Stárdenc.

Takže se chodilo za mnou. Ale……… víte jak to je, člověk se někdy naoko durdí, když tu hubu vytahuje ze záhonu, ale je rád, že ty pometla chlupatý vás oblažujou svou láskou. Jeden moment trošku nad ostatními vyčníval. Šla jsem vyhodit něco na kompost, Rumíček si žouželil kostéčku a Tali se vydala dělat mi doprovod. Jen tak prostě, že se mnou půjde. Občas se na mě podívala, takovým hezkým pohledem. Došly jsme ke kompostu, já vyhodila obsah kyblíku a podrbala Tali, která se motala tak kolem mě, na hřbítku. Vznikla zvláštní konstelace čehosi. Bylo tam najednou něco. Tak jsem si beze slova sedla na trávu a čekala, co ona na to. Asi jsme si vzájemně četly myšlenky, protože udělala přesně to, co jsem podvědomě očekávala. Sedla si na mě. Tak jako si někdy psi sedávají na svoje psí přátele. Je to jiný, než když vám pes sedí na klíně, kam ho pozvete, zvednete, nebo se tam vnutí 🙂 . Tohle je takový potvrzení společnýho přátelství, vztahu a společnýho vnímání tý chvíle, že tam spolu jste. A je to moc úžasný. A já si to taky úžasně užívala. Seděly jsme tam takhle docela dlouho. V tichosti a pospolitosti spolu byly. Nic víc a přitom tak hodně. 

Až se najednou přišmrdolil Rumoušek, s výrazem:  „HolkyYY, tak gde ste???? Jo ahá, vy tady dřepíte, tak čau, du hlodat.“ A zasejc odfordil. To už tu situaci pochopitelně trošku rozbilo, takže jsme se pak obě pomalu zvedly a šly zpátky k chalupě. S pocitem, že jsme spolu zažily něco, co by mě zatím ani nenapadlo, že spolu zažít můžeme. Hezký to bylo, helejte. Moc hezký. A já doufám, že se to do našeho vztahu zase trochu víc propíše.