Desátý den hárání, kdy už začlo přituhovat, jsem se rozhodla, že proseju kompost.

Brtnik mi naistaloval kátrovačku ze starý matrace z postelí (ta je stejně nejlepší) ke kompostu a my šli s Rumíčkem na to. Vzhledem k tomu, že se Brtnik rozhodnul vyplenit záhon pro kolotočník , kterej bydlí pod rozložitou pawlovnií, a nachází se nedaleko od komposta, kde jsme se právě zase nácházeli my, bylo ohaříkům nařízeno povalování se po pažitu, nevzdalování se od svého psovoda a zevlování, natož ponoukání nějaký.

Zpočátku bylo nutno dozorovati více, posléze…… vlastně vůbec. Teda ponejprv jenom v našem zrzavým týmu. Protože jakmile jsem se pořádně obula do toho prohazování kompostu a došlo k jeho otevření, zaujala milá otevřená hromada Rumouška natolik, že se prostě na nějaký hárání vyprdnul. Pardon, že to teda píšu takhle otevřeně, ale vono se to ani jinak nedá.  Jeho drahá flekatá mu byla rázem ganz egál a nasomroval se mi pod lopatu. Čímž mi značně ztížil mou práci. Protože nabírejte kompost, když vám před nástrojem rejdí zrzavej šňupák. Za normálních okolností by to odsejpalo šup-šup a jen bych kmitala. Takhle jsem měla prostoje, jako ti pánové, co kopou rigóly. Taky jsem začasto stála opřená o lopatu a čučela na toho, co se reje v hlíně 😀 . Jako mohla jsem ho vystrnadil – což jsem občas i udělala. Slovně. Když byl bádáním zaujat už moc dlouho. Ale jinak jsem mu nechtěla kazit zábavu. Když mu mozek konečně přepnul někam jinam. A taky byste ho museli vidět. Byl děsně roztomilej. A tak jsem stála, opřená o násadu a usmívala se tomu, jak tam rejdí sosákem po zemi, zkoumá kdejakou molekulu čehosi a samým úsilím funí.

Protože je to Rumoušek, tak mu občas došlo, že taky potřebuju vlastní prostor a sám od sebe ustoupil, abych mohla nabrat na lopatu.  Posléze bedlivě sledoval její dráhu, let té konkrétní kupky kompostu z lopaty na kátrovačku a poté i dopad pročištěného na hromadu již vzniklou. Provedl kontrolu a vrátil se na svoje stanoviště. Tam radostně zatančil něco jako parodii na kozáčka a pokračoval ve své badatelské činnosti. A takhle jsme si to tam spolu jeli. Dlouhodobě. Značně dlouhodobě, protože jak říkám, jeho badatelská činnost neumožňovala normální rytmus, kdy naberu- hodim, naberu-hodim a jedu-jedu. Teď to bylo spíš jako že stojim 😀 . I přes to se mi podařilo  svoje dílo dotáhnout do zdárnýho konce a všechno to přeházet.

Přesně včas. Páč ledva jsem skončila s touhle fází, došla Taliprtce trpělivost s tím, že by měla polehávat poblíž Brtnika a čučet jak pleje, když u nás se evidentně dějou věci! Dost bylo ležení, projevila dostatek trpělivost, dál už to po ní nikdo nemůže chtít. A …. musím s ní teda dost souhlasit, protože fakt byla hodná a pochrupovala si ve stínu stromu. Teď se rozhodla to změnit a připojit se k nám. Fajn, to je přesně to co jsem jako potřebovala! Další motal, co bude překážet a ještě budu muset zostřit dozor  A…. nespletla jsem se 😀 😀 V tom prvním teda.  Nacpala se tam a ryla čumesem v zemi jak podsvinče. Spletla jsem se ale v tom, že budu muset zostřit dozor. Páč vono jako totiž nebylo CO dozorovat. Fakt. Oba dva do toho byli tak položení, že žádnej desátej den hárání neexistoval 😮 . Chápete to?????? Každej brablenec, kterej se tam před tejdem vyskytnul, každá žížala, která hlínou projela, byla zajímavější, než desátej den háráni. Bok po boku prováděli skenování a posuzování. Panoval klid a mír.

Musela jsem si pořád připomínat, že nesmím ani na vteřinu polevit v dozoru (na rozdíl od mé drahé polovice, která vůbec nezaregistrovala, že jí dozorovaná zmizla a to fakt na dost dlouhou dobu), ale opravdu nekecám, nebylo zkrátka jako by co dozorovat.

Bok po boku,

jak jeden šik,

rozryli to v okamžik 😀

Abych to tak básnicky zdokumentovala. Páč fotograficky jsem to dokumentovat nemohla, neb přes to šécko jsem si nelajsla běžet někam do chalupy pro telefén a radši jsem  – opět opřená o lopatu – pozorovala to jejich zaujetí.

Aby to nevypadalo, že jsem se jen tak hlavně flákala, tak podotýkám, že jsem při této akci Ká (jako kompost) i přes veliké to lelkování, přeházela pět pytlů o objemu 70 l této zahradnické vzácnosti. Kdo někdy viděl jak velkej je pytel s mulčovací kůrou, tak ví, tak ví!

A aby toho nebylo tak málo, tak jsem ještě překopala a přeházela loňskej kompost na místo toho staršího, vytvořila vzhlednou hromadu a připravila si plácek na kompost nový. To vše za přísného dozoru kompostovací čety, který neuniklo absolutně lautr vůbec nic. Sice se fakt děsně motali a předháněli se v tom, kdo bude víc funět a skenovat a o koho se víckrát přerazim, ale já byla ráda, že mají úplně jiný starostě a trošku si odfrknou. Teda hlavně Rumíček, Tali zas nějak neřeší, že jo. 

Mno, takže vážené čtenářstvo, až budete někdy v situaci, kdy budete řešit hárací dvojku, vzpomeňte si na mě a můj kompost. A máte po starostech 😀