Ledva jsme s Rumouškem dokončili válku o koudel z fuseklí a splnili šécky uvítací rituály, vypadli jsme honem ven. Užít si to, že jdeme pěkně spolu.
Zamířili jsme na pole za tratí. Od letoška už nemůžeme chodit jednoduše přes most za chalupou, neb ten už se fakt definitivně rozpadá. Takže pěkně k wechtru a za ním zvířecí stezičkou se vydrápat trním nahoru na pole. Naštěstí trní kapek pročistil Brtnik, takže už je to mnohem lepší. Zamířili jsme nejprve doprava k remízku. Tam vždycky člověk narazí na nějakýho zajocha. I dneska. Leč Rumouš mél ke čtení spoustu čerstvých stopiček, takže jsem ty dva zaregistrovala jen já.
Došli jsme ke starý opuštěný borovici na horizontu a po něm se vydali směrem k lípě nad chalupou. Tam si vždycky kontroluju, jestli někde na posedu není myslivec a dáme si tam pro jistotu sestavičku ovladatelnosti na dálku. I dneska jsem provedla obvyklý monitoring. A při něm jsem zaregistrovala tři kusy srnčího jak pádí za remízkem od lesíka směrem k náspu od trati. Co je vyplašilo? My to být nemohli. Oni nás ještě nemohli zaregistrovat a vitr šel od nich. Hmmm???
Ať je neplašíme ještě víc, stočila jsem to doprava směr k tomu lesíku. A akorát když jsme pak minuli jeho hranu a začali scházet kolem dolů, ozval se tam pŕíšernej řev, kterej se lesíkem neskutečně rozléhal. Fakt až nějak moc nepřeháním. Byl to zvuk, o kterým se dá říct., že trošku tak jako zatuží krev v žilách. A zapíchne vás do země. Z lesíka se zase vyřítily tři kusy srnčího a za nima vylítnul…. srnec. A řval jak prokopnutej. Byl to tentýž řev jako v lesíku, ale tady už tak šíleně nerezonoval. Což je trošku paradox. Lesík je opravdu lesík, žádnej hlubokej hvozd, v kterým vyřvávaj jeleni. I přes to tam znělo tak hrůzostrašně. Slýchávám kolem chalupy srnce hulákat často. Jednou se dokonce jednomu z nich podařilo dostat mě do velmi prekérni situace.
Byl to tak trochu trest za to, že jsem se krátce předtím smála cizímu neštěstí. Soused totiž vyprávěl čerstvou historku z práce. Kdy jeho kolega si při pracích na kolejích potřeboval velmi rychle odskočit, neb se mu vzbouřily střeva. Osud se rozhodl mu to trochu ještě oživit. A ledva se ten pán „usadil“, zaštěkal mu za zády srnec. Nedopadlo to úplně dobře ?. Protože zároveň s tím, kdy se onen dotyčný doslova po… úlekem, i též instinktivně natáhl gatě, aby se mohl dát na útěk. Jistě uznáte, že to asi nebyl ten nejlepší nápad?. Smála jsem se hodně. No … asi jsem neměla…. Páč netrvalo dlouho a..
Šla jsem takhle se soumrakem vynést dozadu na louku zelený odpad z pletí. Naše louka je tak trochu jako umyvadlo a z jedný strany je na svým hřbetu lemovaná neprostupnou hradbou z lísek, šípků a smrčků. Za ní je pěšinka. Došla jsem na kraj louky, vysypala kyblík a protože jsem průtokáč, potřebovala jsem si odskočit. Předpokládám, že asi už tušíte ? . Stál tam hajzlík a počkal si… . Nedopadla jsem tak katastroficky jako ten pán, ale …. ?.
No nicméně byl to tehdy prostě ten běžnej štěkavej zvuk, kterej vydal. Ne řev, jako teď, kterej vás zapíchne do země. Tohle jsem ještě opravdu nikdy neslyšela. Brrr. Fakt nic příjemnýho. Předpokládám, že to bylo výhružný varování pro ty tři, ať mu nelezou do lesíčka, kterýho je nejmocnější pán. Tak jsme jeho varování taky poslechli a vydali se na druhou stranu pole. K místu, kde jsem před pár lety potkala několikrát tu bílou srnku. Teď tu nebyl nikdo, jen ptactvo hulákalo do všech směrů. Obešli jsme pole a došli zpátky k lesíku.
Tentokrát k jeho spodnímu cípu. Teče pod ním v hluboký strouze potůček. Rumíček stál nahoře na břehu a nehnutě čučel dolů. Dlouho. Když jsem se otázala, cože to tam má, podíval se na mě vážně a přiměl mě, ať se jdu taky podívat. To jsem musela, a dobře jsem udělala. Když jsem došla na hranu strouhy, zůstala jsem stát stejně jako on. Protože jsem koukala do očí nádherný a velký srnky. Dlouho, hodně dlouho a hodně zblízka. Bylo to moc hezký a intenzivní. Pak se srnka otočila a odskočila stranou. Nakonec odběhla. Ještě nějakou chvilku jsme tam s Rumíčkem stáli a pak jsme se vydali už zpátky do chalupy.
Jo…A tam na nás čekalo ještě jedno překvápko. Když jsem strčila klíč do zámku a otočila s ním, tak při druhý otočce, nic. Zaseklo se to a dál to otočit nešlo. No výborně! Chvilku jsem se s tím mořila a pak toho radši nechala, ať nezlomím klíč. Bezva takže snídaně nebude, máme smolikof, Rumoušku. Zašla jsem aspoň do sklepa a dala mu vajíčko, ať tolik nehladuje. Já si vzala rajče a šla si k němu utrhnout medvědí česnek. To bylo všechno, co jsme tak mohli. Krom zevlování po okolí.
Tak já jsem si včera taky užila hlasitě. Byly jsme s mamkou venčit na rozlehlých lukách u řeky. Přes louku vede polňačka a v prostoru blízko silnice jsou, pravda zatlučené nějaké kolíky, jejichž účel mi do včerejška nebyl úplně jasný. Na kraji louky byl zaparkovaný malý náklaďáček. Máti špatně chodí, takže ujde tak dvacet kroků, já klušu kus dopředu a pak si psy mezi sebou posíláme, v cíli vždy hodím pamlsek. Na cestě tu a tam jsou exkrementy psí a koňské, já ty naše sbírám. Stařík Goliášek toho moc neuběhne, ale Kora se prolítá. Včera jsme se vracely k autu rovnou po louce, už jsem byla u auta, když se za náklaďáčkem vynořili dva chlapi a dva ohaři a jeden z nich, a to bez roušky, na mě začal řvát, že jsem byla na jeho vykolíkovaném pozemku, že tam psi s…ou, a že jsem jim házela polena. Ukázala jsem mu pytlík s bobky a pravila, že jsem žádná polena neházela, pouze pamlsky, neboť moji psi nejsou aportéři, a že nevím, na kterou stranu od kolíků ten jeho pozemek je. Pravil, že kecám, a že mě nahlásí podle značky auta. Tak jsem zvědavá, jak to na lampárně vyřídí ;o))
Aj jaí 🙁 . To byl nějakej velepříjemnej pán . Suuuuupr, žes mohla argumentovat pytlíkem s bobkama!! Mělas mu to hodit na hlavu, ať se přesvědčí sám, že nekecáš.
Ba, velepříjemnej. V katastru jsem si zjistila, kdo to je. Je to zemědělec z vedlejší vesnice, a když jsem se ptala známých z té vesnice, zjistila jsem, že je pověstný jako prudič a hovado. (teda abych neurazila božího tvora). Přeju mu, aby získal pozitivnější vztah k lidem.
Přeju mu, aby získal pozitivnější vztah k lidem.
to bude v jeho případku asi plejtvání bych řekla. ???
Možná plejtvání, asi jo. Já jsem byla tím jeho výpadem na zbytek odpoledne docela rozhozená, ale pak jsem si to takhle srovnala. Ve své práci jsem se hodně setkávala s problémovými lidmi, tak si přeju ta pozitiva.
To věřím, že to člověka rozhodí a zkazí náladu. Zvlášť teď asi. Jsi dobrá, že sis to tak porovnala a přehodila to do jinýho „chlívku“ pocitů. Tohle já moc neumím.