Proč ešusí? No protože jsem si po dlouhý době vyrazila jen s Rumouškem a bylo to jak za starých časů.

I když původním záměrem bylo, že si uděláme všichni čtyři společnou socializační kratší pondělní prochajdu. Jenže, když jsme došli ke kostelíku, přišlo mi úplně hříšný jít domů.  A tak jsme se s Brtnikem, kterej šel přezouvat pjoumatiky, rozdělili. Oni s Tali zamířili dom a my dva s Rumouškem do polí. I vzhledem k tomu, že se Tali už skutečně rozhárala, to pro něj bude prima. Nenamítal ničehož a šupajdili jsme směr pole. Tady v týhle části polí je lidskej provoz zatím minimální. 

Prošli jsme kolem koňských ohrad, propátrali ohařsky myší louku a za ní se zanořili do zarostlýho prostoru. Do míst, kde jsem s Ešátorem trávila hodně času a kam spešl teď zjara s Tali rozhodně jít nemůžete. Už je sice mnohem líp ovladatelnější, ale není to pes, kterýmu můžete v tomhle věřit. Takže se do těchhle míst nevydáváme.  Tam nebyl dle očekávání vůbec nikdo. Jen ty zvířata. A božskej klid.  A tak byly ohařský „hody“ . Nejdřív jeden bažant za druhým, Rumoušek vystavoval jako blásen. A pak srnka. Prochodili jsme to tam křížem krážem a pak se vrátili zpátky na myší louku. Ještě než jsme vyšli ven, zastavila jsem se u rozkvetlýho špendlíku a nasávala. Nikoliv alkehůl, ale tu nádhernou omamnou vůni. Až se mi z toho doslova makovice doopravdy zatočila, jak se píše v literatuře. Nádhera! (Takže kurvavirus si mě ještě nepodal, to je jasný, když můžu cejtit tu úžasnost. ) Sosala jsem to tam jak včela med. Rumoušek moc nechápal, co to tam provozuju a tak šel ještě chvíli ohařsky bádat. 

Poté jsme došli na konec myší louky a za cestou jsme zase zalezli do míst, kde nikdo nechodí – páč tam přece nejsou ty cesty, že jo. Jsou, jsou…. ale od zvířat a my je známe. Teď je tahle část navíc slehlá, protože patří kopřivám a ty ještě nenarostly. Zato tady „rostou“ bažantíci. Jednoho jsem si našla i já 🙂 a jako vždy se v ten moment dostavil žinfárkt, když vybuchnul. Ptáčci řvali jak vo život a já si užívala ten klid a mír. Tak jako to právě bývalo v dobách Ešusových. Teď to bylo s Rumíčkem jako přes kopírák a dělalo mi to dobře na duši. Úplně jsem přestala vnímat čas, užívala si sluníčko, jak hřeje a jak nám je spolu s Rumouškem dobře, jak si rozumíme. Myslím, že i jemu to dělalo dobře na duši. Tali sice teprve hárat začala, ale…….. tady ho to netrápilo vůbec.

Přešli jsme v zadní části přes odvodňovací rigol a zamířili už směr domů. A tam jsem opět stála a jen čučela. Přijela atrakce nějaká?? Proč je tady sakra takovejch lidijůch? Přijde mi to prostě takový – asi ani nevím jak to definovat. 25 let do těchhle míst chodívám a skoro nikoho tu  nepotkáte. Teď najednou tu zase musí být všichni, co do tý doby sedávali na gaučích a přehrabovali se v regálech, teď najednou je jim příroda dobrá, jak kdyby je měla spasit. Hm. Nic pro nás Rumoušku, tam fakt ne. Ne kvůli virusu, ale protože mi takovýhle lidský hemžení  přijde cáklý do makovice. Otočili jsme to a proti nám obézní dvojice s cígem v kušnách (v tý suchý trávě bezva nápad, však co, vypálíme si tu přírodu, co od ní očekáváme pomoc). Sešli z hlavní cesty a zamířili………. do stařiny. Jednou takovou cestičkou.

Já vím, pane bože, že škodolibost je velmi špatná vlastnost, trošku se za to stydím, ale ne moc. Páč prostě jsem se neopanovala. A bavila se na jejich účet. Páč oni nevědí, kam je tahle stezička, kterou vyšlapaly srnky zavede. Noooo, to vám bylo ale trnitý překvápko, vono to dál nejde! Ale, ale??! Tak co tetkon, taťko, s těma čvaňhárama v hubě? Motali se tam jak vítr v bedně a my s Rumouškem tiše zmizli nazpátek, odkud jsme přišli. Ať si to tam ti dva měšťáci užijou. Zapluli jsme za rigolem zase do stařiny a trní. My to tady známe, my víme kudy. A vyšli jsme zpátky na myší louku a vzali to zadem za koňskýma ohradama směr první domečky. 

Tam jsme dostali vynadáno od rotvajléřice známý a za chvíli jsme byli u kostelíčka. Od něj jsme to vzali mezi starý domky už domů. A na kraji sídliště si Rumíček užil psího druženíčka. Potkali jsme se s chlapíkem, který měl na vodítku rozkošnýho smetanovýho a  střapatýho voříška z útulku. Rumoušek byl unešen – pesan byl kastrovaný a tak spolu chvilku řádili. Páníček říkal, že ho nechce moc pouštět z vodítka, že ho mají od října a nějak jim to poslouchání nejde. Tak jsem ho uklidnila, že my s Tali jsme na tom byli dlouhodobě hodně špatně, takže se nemusí nervovat. Protože se mu líbilo jak Rumíček poslouchá a protože říkal, že moc zkušeností nemá, dala jsem mu pár základních tipů, které uvítal. Nakonec i pesana pustil a tak si klucí mohli zablbnout víc. Všimla jsem si takových těch klasických detailů – jako že třebas člověk vlastně neocení, když – zvlášť ve hře s jiným psem – pesan k páníčkovi přiběhne sám od sebe –  tak jsem mu poradila, ať tyhle momenty vyhledává a hodně odměňuje, že to pesana podpoří, aby v tom pokračoval. Teď to cvičákově nejde, tak halt se musí člověk snažit na domácím poli. V takovýchle případech doslova. Přiběhla tam pak na chviličku ještě taková malá feňule, tak to oživila a pak už jsme se rozloučili. 

Přesně v ten moment mi začlo tak příšerně kručet hlady v břiše, že to asi bylo i lepší 😀 . Ale domů už jsme to měli doslova pár stovek metrů, takže na hlad jsem neumřela. Zato na flekatý přivítání skorem jo 😀 😀 . Rumoušek vylábal asi tak tři sta hektolitrů vody a dle očekávání odpadnul. Bez myšlenky na nějaký háráníčko 🙂