je i k něčemu dobrý………… se řiká.
A taky se řiká, že nejni šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Nevím sice, co je to šproch, ale ledva dopíšu, tak asi zapátrám, nicméně pravda to je. Páč:
Všeobecně se o mě ví, že jsem houby automobilista. Tak jako jsou kvártální alkehůlici, tak já jsem taky tak nějak kvartální automobilista. Opět jsem v módu, že jsem řídila naposledy tak před necelým rokem. Ostuda ostudná. Vim.
Když jsme u těch přísloví, tak další řiká, že nouze naučila Dalibora housti. Dalibor byl zalígrovanej a tak mu nic jinýho nezbývalo My jsme v současnosti díky kurvavirusu taky hodně zalígrovaný a v lecčems omezení. (Někteří více, někteří méně-když se k tomu přidá ešče mozková omezenost, že jo 😀 ) . No a jedním z těch omezení je i to, že by se nemělo moc jezdit emhádéčkem. Což je teda v našem případku s Brtnikem trochek jako proti tomu, jak to máme nastavený, aby se tím autem jezdilo co nejmíň. Nicméně, halt je to tak. A tak jezdíme oba najednou do prasé. Brtnik mě sveze dolů do Prahé, tam mě vyhodí a jede k sobě, což je kousek za Prahou. Tak to je většinou a podle mě to tak mělo zůstat na furt, že jo.
Enemže…. minulej tejden musel jet vyzvednout kamsi do Karlína služební auto. Tím pádem jako nemohl jet úplně až na místo činu naším autem, páč to by ty dvě najednou logicky neodřídil. A zároveň tak vyvstala otázka, jak se poté dopravit domů, když jeho žena moc nechce, aby do toho příměstkýho autobusu lezl, pokud to není nezbytně nutný. A…….. zde se nám milé Koláče dostalo do pasti. Nebylo by nezbytně nutný, aby tam lezl, kdyby byl někdo natolik šikovnej, že by ho z tý práce odvezl. A? Máme někoho takovýho? Co??? No??
Ajajjaííííí. To se bude těžko hledat někdo takovej v naší rodině!! Páč chápejte, já po Prahé sama ešče nikdá nejela!! V podstatě jsem v Prahé jela jen jednou před asi tak stopadesátitřema lety a byl to nerf příšernej. No a co v Prahé, ono pak ešče dojet sama až na místo k Brtnikoj do prasé. !!! Dovedete si to někdo představit tu kofbojku?? Já bohužel jo 😀 😀
Sakra, tak co s tim, ale? Přece nejsem taková bačkora? Zvlášť, když provoz v Prahé je teď opravdu minimální. A nejen v Prahé. Ach bože, útroby se projely ždímačkou a já se rozhodla, že to přece kurnik dám! Ofšem za předpokladu, že si tu trasu nacvičim 😀 . Takže ano, hnedle dva dny před tím jsem nás svědomitě ke mně do prasé odvezla já a posléze odpoledne, když pro mě Brtnik přijel, jsem si jela cvičně trasu zase k němu do prasé. Nebudu zde obšírně popisovat, co vše při těch cvičných jízdách probíhalo, neb to myslím není našeho manželského soužití nějak hodno 😀 😀 😀 . Asi myslím, že většina žen, který nějaký partner zasvěcoval do řidičského umění bude tušit 😀 😀 😀 . Mno, ale přežili jsme, přežili jsme to. A já dokonce přežila i tu cestu tam a zpátky. A nejen tu cestu.
Neb největším oříškem se ukázalo to, jak se dostat do našeho areálu a poté z něj ven. Protože vjezd máme chráněný. Závorou, takovým tím zajížděcím a vyjížděcím patnikem. A také dozorem v budce. A ten právě myslím, že ocenil – v době kurvavirusový obzvláště – tu scénku kterou jsem tam ráno a odpoledne vysekla 😀 😀 .
Závora byla ten nejmenší problém. Problém byl sloupek, ke kterému se přikládá vstupní karta. Po jejím přiložení se závora otevře a patnik zajede, normální řidič projede. Normální řidič. Nikoliv Koláče 😀 . Protože si ve svém řidičském hororu neuvědomilo, že je nutné zastavit tak nějak v dosahu sloupku. Když to zjistilo, nebylo už moc prostoru to napravit. Takže doufalo – hehehe- marně, že to nějak vyjde. A zmatené jak Goro v Tokiu se jalo otvírat okýnko. Jeeenže, jeeeenže. “Kerejpak von je to ten kouzelnej čudlik, kterým se to blbý vokýnko votvíra??” optalo se vnitřním hlasem Koláče a protože tedy bylo velezmatené, neumělo si odpovědít. Páč čudlikůch je tam vedle sebě pět, neb řidič jako velitel vozu je výrobcem oprávněn otvírat úplně šécky vokýnka, co jich to auto má. Asi takhle – byla jsem ráda, že aspoň to zadní vokýnko není stahovací. Protože ano – tušíte správně – já jsem fakt postupně otevřela úplně šécky ty vokýnka a to svoje až úplně naposled :D. Divím se, že jsem ještě nesputila stěrače 😀 . Představuju si, že ten pán v budce se touhle dobou usmíval. Posléze natuty už řval v tý blbý boudě nahlas, páč následoval šplh z auta okýnkem a moje mihotání se volně v prostoru. Jako posilovací cvičení na pupek dobrý. Zvlášť pokud se onen dotyčnej baví natolik, že vás tam nechá chvíli povlávat. Nevím zda záměrně, nebo proto, že se tlemil tak, až mlátil hlavou o stolek a nebyl ničehož mocen. Až na důrazný telepatický pokyn, že “Pokud mi to vokamžitě nevotřevřeš, tak Tě zabiju, ať tam sedí, kdo tam sedí!” se přiměl tu debilní závoru a pošahanej patnik uvést v pohyb.
Protože nevim, jak dlouho to zůstane otevřený (kupř. vstupní branka pro nás pěšáky se po přiložený karty otevře a hned se zase protočí, takže prodleva je minimální) , následoval tanec kobry, jak jsem se zase potřebovala rychle nasoukat zpátky za volant, o který jsem byla zaháčkovaná 😀 . Projela jsem kolem budky a blahosklonně stihla i pokynout. K budce jsem se ani nekoukla. A nebylo to jen proto, že jsem se systematicky připravovala zaparkovat. Bylo to hlavně proto, že jsem se na dotyčnýho nechtěla úplně xichtit. Parkování vyšlo dobře, svoje místo jsem našla hned – kolega mi prosíravě dal snadno parkovatelný místo. A do zdi sem taky nenabourala. Stačilo zamknout a odkráčet středem.
Odpoledne na mě čekala ta náročnější část – kdy jsem se musela vydat naší částí Prahy a pak ještě kus za ní. A………… taky se dostat z areálu, že jo. Hele co myslíte?? Jestli myslíte, že jsem si dala repete, myslíte si to správně. 😀 . Opět se mi nepodařilo zastavit nějak smysluplně a tudíž jsem se opět soukala z vokýnka a visela tam jak had z košiku a komíhala se marně a mávala na sloupek, kterej jen netečně stál :D. Předpokládám, že jsem touto produkcí oživila odpolední šichtu tomu, kdo tam vystřídal onoho pána z rána. Jen teda přišel o tu část se stahováním okýnek, protože to už jsem měla nacvičený. Ale jinak to měl pěkně jak přes kopírák.
O tom, že moje automobilový umění zde vejde do dějin, svědčí fakt, že v pondělí ráno, se mě službu konající kolega s úsměvem ptal: “A vy jste tady tuhle byla autem, že jo?” 😀 😀 předpokládám, že si ten záběr z kamer sjeli asi všichni 😀 . Docela bych se na to taky podívala 😀 😀
P.S. jo a asi je všem teda jasný, proč že všechno zlý je k něčemu dobrý, že jo? Jednak jsem pobavila asi 150 lidí a druhak jsem zas musela sednout za ten volant 🙂
Jojo, blondýna za volantem. Já jsem měla řidičák slíbený za maturitu. Táta měl známého instruktora, byla možnost absolvovat autoškolu soukromě s vlastním autem a táta, aby ušetřil, domluvil to s tímto instruktorem. Ten si se mnou udělal zkušebním jízdu v tátově embéčku se závěrem, že já řidičák nemůžu nikdy získat. Táta byl nadšen, že jeho auto se nestane předmětem mých žádostí o zapůjčení. Až v páťáku na VŠ se mi ho podařilo uhnat ke splnění maturitního slibu, když byla možnost absolvovat autoškolu na koleji. Tak se teda ve studovně na dívčí koleji Větrník sešlo cca třicet studentek a sympatický instruktor. S teorií jsme jako studentky neměly problém. Údržbu jsme absolvovaly tak, že nám instruktor předvedl model motoru v autoškole a pravil: „Milé dámy, nejdůležitější je, byste věděly, že máte dost benzínu. Pokud auto přestane jet, přesvědčte se, že máte benzín. Máte-li benzín a auto přesto nejede, sedněte si na kapotu a mávejte.“ Musím podotknout, že tato metoda se mi během let velmi osvědčila, čeští řidiči jsou kavalíři a s blondýnou s porouchaným autem mají soucit. Praktické jízdy jsme pak absolvovaly za běžného provozu v Praze. Jela jsem z Břevnova do centra, pak na dálnici (tehdy jen malý kousek), nejhorší bylo rozjíždění do kopce na Strahově. Jediné, co mi komisař vytkl, byla prý pomalá jízda. Nicméně táta mi pořád nechtěl auto půjčovat, tak jsem si po nějaké době pořídila vlastní. Teď už mám v pořadí deváté vozítko (až na jedno vždy ojetiny). Moc ráda vzpomínám na Passat a Jimny. Do Passata se mi jednou podařilo naskládat pět lidí, dva německé ovčáky a bernardýna. U Jimny jsem musela sklopit zadní sedadla, aby se tam vešli dva čoklidi. Automiláčky jsem musela prodat, když jsem vzhledem k jejich stáří už nezvládala údržbu. Teď mám Suzuki SX4. Úžasné autíčko, které myslí i za mě – nenechá mě třeba zapomenout vypnout světla – pípá, když nacouvám k něčemu moc blízko – pípá. A psíci se do kufru dobře vejdou.
Kimi, to jste měli zajímavou autoškolu 😀 😀 . Já teda měla taky svéráznýho učitele. Byl to tehdejší muž mé sestry s občas trochu prazvláštním přístupem. Pamatuju si na chuderu spolužáka, takovej mírnej, tichej a vyplašenej hodnej kluk a Petr mu občas z ničehož nic zabušil rukou, kterou měl opřenou o otevřený okýnko shora do střechy. Jindra vždy spolehlivě zapracoval k infarktíku. Nadávala jsem vždcky Petrovi do kreténu a on jen suše pravil, že mu posiluje nervovou soustavu a připravuje ho na nezvyklé situace. Možná měl v něčem pravdu 😀
Bernardým v autě? S dalšíma dvěma velkýma psama a pět lidí k tomu?? Nemožný! 😀 😀
Ale možný. VW Passat Variant bylo celkem prostorné auto, už je to dlouho, a pro přepravu psů tenkrát nebyly žádné omezující předpisy. Takže bernardýn a jeden ovčák seděli v kufru, druhý ovčák seděl na podlaze před spolujezdcem. Bylo to malinko stísněné, ale cesta 30 km na závody a odpoledne 30 km zpět se dala vydržet.
Takže asi tak nějak jako my, když tehdy jeli hromadně k ségře, jojo, to si dovedu představit 😀 😀 . Sem si připomněla, kterak jsem jako mladší žákyně se svou nejlepší kamarádkou jela na atletickej přebor nějakej – taky v kufru 😀 , páč my dvě se tam vlezly, starší žákyně a dorostenky logicky ne 😀 Takže jakej je rozdíl mezi bernardýnem a mnou? Asi žádnej 😀
Nééé vůůůbec se nesměju, páč samozřejmě vím, jak Ti bylo.
Mám ŘP léta páně vod roku 1999 a jsem neřídící.
Začalo to už v autoškole, bylo to peklo, pan autoškolový postarší úchylnej pán, kterej mě drtil svýma sprostýma vtípkama, ruku měl ovinutou kolem mé sedačky nebo těsně u mojí nochy, chce se mi zvracet ještě teď. Párkrát se mi stalo, že jsem koukla z okna kdo jede a když jsem viděla, že on, brečela jsem, že nechci. Bohudík ještě jezdila i jeho paní a syn.
Praktický jsem dělala ve staré Pandě, nejdřív jsem málem přejela dvě báby, který se který si zkrátily cestu přes silnici a já páč jsem nemohla brzdit do prudkýho kopce, že jo!!! tak jsem je málem smetla. Dodnes jsem přesvědčená o tom, že to byl komparz! Kousek před autoškolou jsem tam ve 40cítce lupla jedničku….a bylo vymalováno, mně teda za tohle všechno jedniřku nikdo nedal, ale vopáčko.
Pak jsem je dělala podruhé…ehm. Předtím než jsem měla jet do onoho prudkého kopce kde jsem tehdá málem ubezdušila ty dvě, jsme zastavili a bylo mi předáno řízení. V autě byli 4 lidi, a já zvyklá na dva, že no prostě jsem se několikrát pokusila Pandu rozjet a nešlo to…nešlo. Po několika marných pokusech jsem to vzdala se slovy, že se na to můžu vysrat a šla jsem si sednout dozadu.
Potřetí ehm mi paní autoškolová zařídila jízdu jen s komisařem, páč řekla, že řídit umím, ale že jsem stresáček.
Měli nové autí Punto a to jelo lépe, že. Takže kopeček vyjetej, zastavila jsem na parkovišti mezi dvěma auty a udělala ŘP.
Takže už víte, proč neřídím?
Autoškolu jsem tehdy dělala s přítelem a kámošem. Od té doby mi dycky připomínali, že umím úžasně couvat a parkovat mezi dvě auta.
O jízdě samotné se nikdy nezmiňovali…nevím proč 😀
aaa taky výborná řidička 😀 .Jsme tu samý vynikající Fitipaldový 😀
Mně to teda docela v tý autoškole šlo, uďála jsem ji hnedle napoprvní, ale – dělala jsem autoškolu v BN – kde je významně jinej provoz než u nás v Prahé, to za první a za druhní jsem se prostě nerozjezdila, což je, ano, velká chyba, velká.
Pamatuju si jak před zkouškama Petr říkal – až vám policajt řekne, že máte jet tudyma, uvědomte si, že tam je zakázán průjezd, takže se ho zeptejte, zda tam chce zastavit, pokud ne, tak mu řekněte, že tam nesmíte vjet, je to chyták. Fajn, uloženo na hadrdisk, zkouška probíhá, blížíme se k onomu místu, poliš naznačuje směr, blížíme s k onomu místu ešče víc a já se rovnou už dopředu ptám 😀 😀 , ešivá bude chtít zastavit. Podotkl suše, že mi ještě neřekl, že tam mám vjet, že chce jet jinudy 😀 😀
odotkl suše, že mi ještě neřekl, že tam mám vjet,
háááá pomoooct no čék se tadyk pobaví 😀
ALE VÍŠ, JÁ TO MÁM VO TO TĚŽŠÍ, ŽE JSEM LÁČKOVEC A NAVÍC LEVEJ láčkovec,
takže jako bych potřebovala mít volant tam, kde je spolujezdec.
(aspoň, že se mám na co vymluvit, že)
Hele já totiž když koukám na filmy, kde řidič řidičuje, tak mi furt připadá, že
má bejt na druhý straně (npro rejpaly nemyslím filmy anglický)
Nojo, tak jsem byla trošku napřed, jako , no 😀
To mě vůbec nenapadlo – ač jsem trošku obouručná – že by to mělo být obráceně. Ale jasný, že levákovi to tak asi přijde. Asi proto, Ti to ježdění nejde, nebude to o láčkovci (to jsem ostatně taky 😀 )
Konečně to někdo uznal! Muheheee díky 😀
Jak já tohle chápu!!!!
Dělala jsem řidičák v 18, tedy před 35 lety. Dodnes řídit neumím.
Dost se na tom podepsal bývalý manžel. Ať jsem dělala a co jsem dělala, vždycky bylo něco špatně.
A pak jednou přišel o řidičák, najednou nebyl lepší řidič na planetě :-). Niki Lauda byl proti mně naprostý břídil. Bohužel mu papíry po čtvrt roce vrátili a mé “úžasné řidičské úmění” se ze dne na den vypařilo.
Dnešní přítel chválí, povzbuzuje, ale už si nevěřím a řízení mne velmi stresuje.
Aaaa další do spolku, pěkně vítám!! 😀 Oni ti mužský obecně dělají na pozici komentátora problém – a to semo tamo i ti sebehodnější, jako je Brtnik. V dobách mých začátečnických pokusů jsme se v autě dostali často do křížku. Památná situace nastala, když jsem uprostřed křižovatky už naštvaně pustila úplně všechno z ruky, řvala jako prokopnutá, bouchla dveřma a nechala ho tam 😀 😀
Čest tedy těm výborným výjimkám 😀 , kteří jsou chápající podporou. Je teda pravda,že při minulým rozježďování byl Brtnik za toho hodnýho a chápavýho, to jen teď v době tak trochu napnutý se vrátil o pár let zpátky a hrozil výbuch Etny na mojí straně. Ale i já se léty posunula a bylo mi jasný, co je toho důvodem, tak jsem se TROCHU 😀 držela zpátky 😀