Narozeninová procházka

Rumoušek má narozeniny, je to velkej pán  je mu už celejch šest let!

A tak se ten den musí řádně oslavit. S oslavou začalo hned ráno jako první samo sluníčko. Udělalo krásný ráno s čistou oblohou a spoustou slunečních paprsků. Takže bylo jasný, že prochajda bude moc příjemná a můžem si ji užít. Hodně velkej rozdíl proti předchozímu dni. Já mu dala hnedle ráno hubišku na šňupák, popřála mu pevný zdraví, pevnej nerf s Taliprdovou a ať se mu daří. O překvápku a dortíku ani muk 😀 😀 .

Další dárek dostal na procházce a nedostal ho ode mne, ale od Tali. Byla totiž tak hodná, že tu pohodovou procházku ještě umocnila. Když jsme odcházeli od rybníčků, došli tam akorát lidi s šeltii. Krásnej pesan, starší, měli ho na vodítku. Proto jsem stáhla Rumouška zpátky, když se tam hrnul a zbrzdila Taliprtku, kterou jsem v ten moment akorát přivolávala. Bylo mi jasný, že by tam mohla taky zamířit. Panička vysekla ohaříkům pochvalu, jak jsou poslušní a šli dál. 

Tali možná chtěla dostát jejím slovům a tak fakt byla moc hezky poslušná. Vlastně skoro jako ten den, kdy si dala svůj osobák. Zazlobila de facto jen jednou, kdy hodlala zazdít to, že jsem pískala. Ale to bylo fakt jediný. Sama se docela často korigovala a byla překvapivě vnímavá. Tím pádem měla hodně často velký velkovolno. 

Jako třeba u kláštera, kdy se sama ovládla a sebe sama opravila, když chtěla vyrazit na svůj plácek za silnicí a nedostala ještě povolenku 😀 . Tak pak dostala moc dobrůtek, abych jí to vykompenzovala. Zase jsme zamířili do oraniště, abychom byli sami. A tam mi Tali předvedla další svůj osobák. Byli jsme s Rumíčkem tak v půlce pole a ona notný kus před námi. Doběhla ke stařině a zamířila na její kraj. Říkala jsem si, že to prubnu a nechám ji být. Uvidíme, co to udělá. Šmejdila si tam na kraji a pak se zastavila a sama od sebe koukala na nás. Nezavolala jsem, nepískla jsem. Nic. Jen jsem roztáhla doširoka ruce. Chvíli se nedělo nic, až jsem si říkala, že ….. asi to nevyjde. Jenže ono to zřejmě muselo proběhnou složitým bludištěm v mozkovně sem a tam a když to zapadlo do toho správnýho otvoru, zaklonila se tím svým pohybem houpacího konika a vypálila oraništěm za námi. Za tlapkama se jí prášilo jako za kočárem 😀 😀 😀 . Taaak moc jsme se z toho obě radovaly. 

Řekla jsem jí, že aby šla tady s námi a ona se toho držela a pobíhala kolem. Došli jsme na kraj tý řepky, kde teda přišla její slabá chvilka. Nicméně pak, když jsme si dali ohaří cvičení, aby si mohla nahnat zasejc body, fungovala fantasticky, svorně s Rumouškem. Z řepky jsme zamířili na plácek u hřbitovní zdi a po troše toho balonkování jsme si dali taky nějakou tu klasickou poslušnost, abychom ji utužili. A vsunula jsem do toho taky to odložení při vyčutávání balonku. Zas je s ní to o fousek lepší. Dneska dokonce, když vyskočila, tak si sama zpátky lehla, když  jí to došlo 😀 😀 . Supr, tohle se mi líbí, uvědomuje si o čem to je a sama se pak opraví. To se hodně počítá. Nenapadlo by mě, že by se u ní tohle někdy podařilo. V tomhle byl excelentní Ešus, když už se spletl, okamžitě se sám opravil 🙂

Fungovali jsme tak hezky, že jsme nás zavedla zase do míst, kde se s Tali donedávna rozhodně nedalo jít. Je to klikatá cesta uprostřed hodně zarostlýho prostoru. Suprově se držela na cestě a já ji mohla jen chválit. Za alejí jsem trošku dovolila uvolnit režim a mohlo se běhat i po kraji cesty. V jednom místě se Tali sama otočila a běžela za mnou – podle mě na to má vliv hodně to, že tady hrajeme na babu. Je jasný, že odměny lítaly vzduchem. Tím, jak byla Tali hodná jsem měla hodně prostoru pro Rumouška a mohli jsme si spolu blbnout a já ji mohla čistě jen jistit pohledem.  Nešla jsem dneska úzkou stezičkou, chtěla jsem, ať je to pokaždý jiný a zašla tentokrát zase na hlavní cestu. I proto, že Rumíček si hodně jen tak pobíhal a četl psí vzkazy, nedožadoval se balonků. Tak jsem chtěla, ať si to dneska celý užije co nejvíc po svým, tu prochajdu. 

Tali nezaregistrovala, že jsme pro dnešek šli jinudy a běžela dál. Chvíli jsem tomu dala a pak jsem hvízdla na píšťalku. Nic, nic… a pak dusot a vytlemená huba se dořítila. A šlo se hezky hromadně po cestě.  V místě, kde s nima hodně často z tý cesty sejdu, abychom na myší louku došli stařinou, tam nakročila a pak sama od sebe se vrátila zpátky na cestu, protože jí došlo, že bez povolení ne-e.  Nooo, tak to si hodně nahnala bodíky teda. Odměna byla jasná, jdeme všichni spolu do tý stařiny. My jsme vyšli s Rumíčkem na louku jako první a já stála na kraji louky a tiše dávala pozor, jak si Tali povede, jestli za námi sama od sebe přijde.  Dvakrát, třikrát se proběhla po kraji stařiny, aby to tam zkontrolovala a pak přiběhla k nám. Podrbala jsem jí a propustila směr louka a šli jsme si s Rumouškem.

Nechala jsem na něm, co budeme podnikat. Nejdřív, že si bude jen tak čenichat a pobíhat, pravil a poté to přehodnotil. Tak jsme si čutali. Jakmile docentka Talířová zjistila, že máme venku balonek, přilítla a dryjáčnicky se dožadovala svýho taky. Dostala ho, ale až se uklidnila. Ve výskoku si ho drapla a šli spolu dál počítat ty myše. To mi vyhovovalo, páč  jsem šla Štajníkovi našlápnout čenicháníčko a udělala mu ho narozeninově delší a složitější. Ať si to užije. Ledva jsem to dokončila, řítila se flekatá hrouda, jenž zjistila, že si tam něco kutíme a vona by vo to mohla taky přijít, že jo.  Podařilo se mi ji přivolat k sobě dřív, než do toho vlítla. Rumíček disciplinovaně seděl dál. Pochválila jsem ji, odložila a šla zavést Rumouška na stopičku. Pracoval moc krásně. Vyloženě mu to šlo. Pak jsme je prohodila a Tali se taky dařilo najít všechny svoje oříšky. 

Znovu došlo na balonky a pak jsme se jen tak procházeli sem a tam a užívali si ten klid a krásný počasí. A Rumoušek stíny. Už mu začla sezóna a tak si ho nad loukou poletující ptáci, kteří stíny vytvářeli,  podávali jako štafetu. Nebylo kam spěchat a tak jsem každýmu ještě našlápla jedno čmucháníčko, několikrát jsme si čutli balonky a já se radovala z toho, jak jednak Tali sama balonek nosí a chce, abych jí ho čutala-nemusím ji ani volat a druhak toho, že když v rámci sčítání myší populace někde pak ten balonek odloží, tak se pro něj taky po povelu dokáže vrátit, najít ho a hezky přinést. Či si ho svědomitě nést cestou.

U koňských ohrad leží dvě pneumatiky a já je šla využít k procvičení koordinace ohařích nohou. Po každém jsem chtěla, aby prošel všema nohama nejdřív jednu a vzápětí i druhou pneumatiku. Učí je to ovládat si ty zadní nohy. S potrhlou Flekatou je to trochu kříž, ale posouvá se, to je vidět. Minuli jsme koně v ohradách  a zamířili z polí ven. Tam jsem vlastně musela na Tali trochu hartusit, páč se chtěla jít napít z kaluže. Nemám ráda pití z kaluží, protože jsou potenciálním zdrojem různých hnusob střevních, ba i leptospirózy. Stejně tak jsem nechtěla, aby zapadla do strouhy opodál, kde je odporný černý bahno a trocha vody. Zvlášť, když opodál stojí ta vana plná vody úplně čistý, že jo. 

Cestou ke kostelíku jsme potkali paní pošťačku. Ohaři se chtěli družit, tož jsem jim sdělila, ať to paní nedělají ještě těžší, než to teď mají. Ta se smála a ohaříky podrbala. Napadlo mě, zeptat se, zda už mají dostatek roušek. Nemají. A tak jsem jí řekla, že až mi sousedka Danuška nějaký ty objednaný ušije – a že jich mám objednáno sto, tak jim na poštu dovalím. Protože řádová sestra u Boromejek, kam jsem je směřovala původně,  říkala, že v současnosti toho mají dostatek, tak ať to pošlu dál. Tak první část půjde na poštu. Od kostelíčka jsem zase jako tuhle zamířila mezi starý domečky, kde minule Tali vylítla za tou kočkou. Ledva jsme přešli, upozornila jsem ji, že jí varuju. Pokud bude něco provozovat, ponese si následky sama. Nechtěla je nést 🙂

No a pak už je to jenom kousek k nám domů. Ohařiska polehali a čekají na svou obědosnídani a já…….. jdu dělat Rumouškovi ten narozeninovej dort. Když nám ta narozeninová procházka tak krásně klapla! 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..