Nejdřív začal krom dvířek od linky zavírat iniciativně i ty šuplíky, čímž mě občas značně drtí.

Protože pokud vaříte a lítáte po kůchni jak šůs, tak chcete-li hrábnout do šuplíku, který jste si záměrně nechali otevřený a on tam už není, neb ho nějakej skřítek neposeda radostně zavřel, je to takový jako blbý. A ledva si ten šuplík znovu otevřete, už je na něm nalepenej mokrej šňupák, nad ním svítěj nadšeně dva obří koláče místo očí a uuuuž se to zase zavírá!!! Horší než dveře v metru todleto! 😀

K tomu jsem udělala tu kardinální chybu, že jsem v rámci rozvíjení schopností flekatýho retarda, naučila onoho retarda zavírat dvířka od linky taky. Ano, souhlasím, nebyl to dobrej nápad. Už jsem to tu myslím rozebírala, že to byl úplně blbej nápad a vůbec nevím čím jsem v ten moment přemýšlela. Ale přišlo mi, že když to uměli všichni naši psi, že jo… tak i ten retardér by se měl zapojit. No ano, nyní můžu polemizovat, KDO je tady retardér, když mě dvířka švihnou do makovice s razancí  dělový koule, ale je mi to už tak trochu prt platný. 

No takže vaření je teď trochu adrenalinovej sport spíš tak jako. Nikdá nevíte, kdy se kterej z těch dvou aktivistů zjeví, zavře vám hlavu do linky a nebo přibouchne šuplík přímo před nosem 😀 😀 . Musím teda říct, že Rumíček má můj obdiv, protože některý ty šuplíky jsou poměrně těžký na to, aby je zavíral tím svým mechovým čeníškem. Leč on nedbá a svědomitě zavře. Leckdy i to, co mu přijde špatně dovřený 😀 . Stačí mu špehýrka.  

Blbý je, že mi ti dva asistují i ráno, když v letu uklízím nádobí ze dřezu. Teda, rádi by asistovali, ale to jsem už nekompromisní, páč jednak to zdržuje  – mám všechno tak nějak přesně na vteřiny spočítaný (zacvičit, umýt se, vyrobit člověka, uklidit nádobí, dojít s ohařiskama…..) a druhak je to hlasitý. Hlavně tedy to Tali zavírání dvířek, páč se s tím nemaže a jde do toho se vší vervou a šturmem. Stejně to měla i Bubi. Zní to jak vojenská kapela 😀 . A Rumíček s těma šuplíkama je pravda o něco tišší, ale taky to není vhodná zábava pro šestou hodinu ranní.

A asi proto možná přišel Rumíček sám od sebe s novinkou. Rumíček byl první z našich psů, kterýho jsem neučila nosit si misky. Poslední byla Bubrdle, která ovšem se svou ocelovou pastí, kterou místo tlamajzny měla, několikero mnoho misek při týhle činnosti proděravěla. A taky s miskou dost třískala, asi aby dodala na síle argumentaci, kterou chtěla zdůraznit to, že již zmírá hlady. V kteroukoliv denní dobu, pochopitelně. No takže jsem pak tuto její činnost vyloženě nepodporovala a snažila se ji spíš jako utlumit. A i z toho důvodu Rumíček nikdy misku nenosil. Páč kdybych ho to naučila a provozoval by to, tak by se zcela jasně hodlala zapojit i jeho chůvička Bubi.

No ale, asi na každýho jednou dojde. Jak se řiká. A tak teď z ničehož nic Rumíček přišel s tím, že začal misku nosit. Tak jako sám od sebe. A to nikoliv před jídlem, alébrž po něm. Se zcela jasným záměrem. Dát najevo, že TOHO BYLO MÁLO a vytřískat tak ze mě nějakej ten přídavek. Páč moc dobře ví, že některé činnosti jsou honorovány. Nevím, co ho to napadlo. Motivace je jasná, ale kde k tomu přišel???  To je mi záhadou. Já jsem to nošení misek nahradila tím, že se jich vždycky před krmením ptám, kde že sou ty jejich mističky. Rumíček civilizovaně jde a pravděpodobně s myšlenkou, že jsem totál vymatlaná, když si to furt nejsem schopná zapamatovat, mě dovede k bydlíku, kde mají prostor i na misky a tam do  nich lehce ťukne šňupáčkem, nebo jen pohybem hlavy naznačí, že teda tady, když jsem tak hloupá a furt to ešče nevim 😀 . Tali se dokohátá pohybem machrujícího pubescenta s čvaňhárem v hubě a přezíravě máchne tlapou do misek s výrazem „Tady vole, ne?“ . A rozkutálí tímto misky do prostoru. Proč bych je měla jen tak zvednout z podlahy, když si je můžu ještě chvíli honit po předsíni, že jo 😀 . No tak z tohodle to vycházet nemůže. Kde to vzal to nevím. 

Každopádně teď vždy po jídle svědomitě popadne mističku a připlachtí s ní za mnou do kůchně. Místo očiček lampiony, jako vždycky, když se něčím velmi baví, ocáskem šmidrá do stran a je sám sebou nadšen. No zkažte mu to!! To nejde. Jenže ………. že jo. Tali když viděla, že mu to něco hodilo, tak s výrazem „Když může von, tak já taky.“, vlítla do předsíně, řáchla tlapou do misky, obrátila ji, popadla do tlamajzny a zjevila se vytlemeně v kůchni  s miskou a výrazem „Hele, VYDYŠ? TAKY MÁM, NAVAL!“ a hodila mi ji na nohu. Je sice plastová, ta miska, ale tou hranou to docela i bolelo. No…….. tak. Já věděla, že už tuhle zábavu nechci spíš tak jako provozovat. Ale ptal se mě někdo???  😀 😀 

P.S. Taky jste si na sebe ušili nějakej ten kynológickej bič, kterej vás teď nemilosrdně honí? 😀