Já jo! Dneska 😀 . Ale až na konci procházky.

Kdy Tali vypálila za kočkou a chytla ode mně následně jednu takovou, že jí to krapítek zarazilo, jak vídle do hnoje 😀 😀  . Ale jinak to byla pohodová procházka teda, to je fakt. 

Ten rytmus je teď už ustálený. Jakmile vstanu, obratem se vydáváme ven. Bez jakýhokoliv otálení. Jen si zpravidla doplním zásobičky do taštičky, oblíknu sebe, ohařiska a mažeme. Vypadá to, že Tali už si zajíždí čím dál tím víc pod kůži, že od sámošky ke klášteru se jde spořádaně, bez hysterických výlevů a protestsongů. U kláštera se momentálně chová taky normálně a pokud běží napřed, tak k mému pobavení usedne na kraj chodníku a čeká. To je od ní moc hezký, že se takhle ovládá. Zadek jí sice nadskakuje, jak poklička na hrnci, ale nehrne se bez dovolení do silnice a čeká. Dneska sem šla asi na její vkus moc pomalu a tak se zvedla. Ale jen proto, aby – když teda nemůže už na ten svůj plácek, si to šla zkoumat podél chodníku na staveniště. Proti tomu nic nemám 😀 . Zvlášť když na přivolání hezky přiběhne. To pak přijde odměna v podobě pokynu k přejití na ten její úžasnej plácek. 

My si mezitím s Rumouškem jdeme pohodičkou dál a já si jen monitoruju, zda se nám madáme nezasekla u nějakýho bažanta. Doběhla nás na konci plácku a poměrně spořádaně se pohybovala dál až ke kraji polí. Tam dostala velkovolno a šla si zkoumat zarostlý kraje oraniště. Já jsem na oraniště nakonec s Rumouškem zalezla taky, protože proti šlo pár lidí. Čutali jsme si cestou vpřed s Rumouškem balonek a když se Tali moc vzdálila, pískla jsem na píšťalku a ona se řítila k nám. Připravila jsem si jako odměnu balonek a když se mi zastavila o kolena (jau, sakra to fakt bolí!), mrskla jsem ji dálku. Prej sem dobře udělala, zaxichtila se a vypálila se zlomit vejpůl v honbě za balonkem. Párkrát jsem si takhle s oběma udělala výměnu a pak jsem je požádala, aby balonky naskládali do pytlíku. Jooo, je to supr, když na tu oslinatanost nemusím sahat. Šli jsme napříč oraništěm a Tali mi – aniž by to věděla, dělala radost tím, že sama od sebe šla krajem jejího oblíbenýho zarostlýho prostoru. A když už zalezla, tak jen opravdu na kraj a po písknutí ihned vyběhla ven. Máme zavedeno, že jedno krátký písknutí znamená „Ven!“ ven odkukoliv. Nemusí se dostavovat, ale musí vypadnout z toho prostoru, kde se nachází. Je to pro ni vyšší dívčí, toho jsem si velmi dobře vědoma, ale pochopila to dobře. 

Zašla jsem s nima cvičně do řepky a procvičili jsme si tam přivolání. Měli jsme jednou s Tali trochu nedohodu, ale pak jsme si to vyjasnily. Dovedla jsem nás k plácku posečený trávy za hřbitůvkem a tam jsme si střihli trochu klasickýho cvičeníčka. Jeden byl odložen a druhý cvičil.  A aby se nám madáme zdokonalila trochu v sebeovládání, cvičili jsme mimo jiné i klid v odložení při vykopnutým balonku před čumesem. Jeeejdanánky, to bylo! 😀 😀 . Hroooozná debilita prej, podle těch keců co měla. To Rumíček, starej mazák, ani nepípnul a disciplinovaně byl za odložence. Nicméně i Tali se zlepšuje. 

Protože s Tali byla pro tenhle den evidentně domluva, zavedla jsem je někam, kde ještě nikdy nebyla. Takovej boční plácek ve stařině, za jednou z hlavních cest. Snažím se ty naše nynější stálostejné procházky často nějak oživit. Aspoň o něco malýho. Oba byli nadšení a jezdili prostorem jak életrický myše. A já si užívala toho, že Tali není za banditu a já nemusím moc mluvit. Veliká to úleva pro den, kdy se tohle podaří.

Vynechali jsme pro tentokrát aktivity na haldách a já dál držela bobříka mlčení. I když si Tali odběhla na jednu z bočních cest. Dřív by tohle nešlo udělat, nechat ji  „bez přímýho dozoru“ , ale chtěla jsem vědět, co bude dělat. Prošmejdila si to a přišupajdila za námi. Přešli jsme za topolovou alej a tam jsme si chvíli hráli na babu. Stejně jako tuhle jsem i pro dnešek zvolila variantu, že nepůjdeme po hlavní cestě, ale vydáme se tou nenápadnou uzoulinkou stezičkou. Důvodem byl maník, co si tam štrádoval bez roušky. Tak my jsme si – k velký radosti ohaříků – teda štrádovali tudyma. A k mojí radosti taky, protoe Tali prostě jen opravdu běžela po cestě, maximálně podél ní. 

Dřív jsem tudy roky chodívala denně s každým z našich ohaříků. A bylo nám tu fajn. Pak přišla Tali a pro její chování se tudy moc chodit nedalo. Poté se tu objevovala ta prasata a  přestalo se tudy chodit úplně.  A teď jsem se trošku vrátila v čase. Ne teda úplně, protože Tali jest nutno dozorovat a  občas usměrnit, což jsem nikdy s žádným jiným naším psem nemusela, ale přes to, to byla pohodička. Taková, že jsem na ty prasata úplně zapomněla a plně si to užívala.  To byla ale krása!

Vyšli jsme na myší louku a já nechala Tali volnou tlapku. Připravená případně zasáhnout, kdyby vymyslela nějakou bejkárnu, ale jen jsem ji tiše dozorovala. Rumíček si šmejdil na louce a ona kousek za cestičkou ve stařině. Čekala jsem, co bude. Jak se zachová, co vymyslí. Proběhla si to tam a jako nejnormálnější z normálních psů běžela potom za námi. V ústrety jí letěl vzduchem piškůtek. Drapla si ho a šla si počítat myše. My s Rumouškem šli čutat a čmuchat. Pěkně mu to šlo. A tak jsem přizvala i Tali. Baví jí to moc, je vždycky přes míru natěšená, člověk ji musí krotit. Vyčmuchala všechny oříšky a já jí poslala zase do prostoru. A šla trošku cvičit s Rumouškem. Vzááááádu na druhý straně louky taky někdo cvičil se psem a já odhadovala, že to bude nejspíš vlkošedka Rita. Dobře jsem to odhadovala. Panička se jí ujala, když jí byl tak rok, rok a půl. Vytáhla ji od svých příbuzných, který jí zavřeli už jako ščendo malinký do kotce u svý hospody. Chytla jsem se dvakrát s majitelem, ale nebylo to k ničemu. Teď žije Rita ščastnej život správnýho německýho ovčáka – na statku s milující paničkou, která je s ní pořád venku a neustále ji vymýšlí nějakou zábavu. Pamatuju si dobu, kdy tehdy nesocializovaná Rita chtěla vlítnout do malýho Rumouška a já naopak vlítla do ní. Dneska už je to všechno jiný.  

Musela jsem se smát, jak jsme vlastně měli takovej jako cvičák. Na jednom konci Rita na druhým my. Páč když Rumoušek odcvičil, dostal odložení a na řadu šla Taliprtka. Trocha chůze u nohy, trochu polohováníčka a posléze zase to vystřelování balonku. A pak si ohaříci běžte, máte volníčko. Tali vypálila za myšma a Rumíček stál a nivě čučel na Ritu. Zpravidla se jí vyhýbá, protože si dobře pamatuje ten zážitek, když byl ščenátko. Leč dneska čučel. Zkontrolovala jsem si, že panička s Ritou už necvičí, nic nedělají a dala mu svolení se jít družit. Oooo! To byl z něj galantní chasníček. 😀 😀 Po doběhnutí se kořil, dvořil, kdybych nebyla tak daleko, myslim, že bych slyšela i že snad cvrdliká 😀 . Pak to otočil a utíkal za námi.

 Kus cesty jsme šli souběžně a u koňských ohrad jsme se „potkali“ . No potkali, potkali jsme se tak, jak je v dnešní době možný. Rumíček opět jásal a chvíli si s Ritou laškovali – chvílema až moc 😀 . Z jeho strany teda. Však jsem mu říkala, že dostane na budku a já mu ešče přidám 😀 . Ale Rita kupodivu byla za mírnou. Jak jsem se pak dozvěděla, před třema nedělama dohárala a proto ten Rumouškův zájem.  Tali za námi doběhla dodatečně a šla se taky pozdravit. Podél ohrad jsme šli tedy kousek společně a my se pak ještě zasekli na posekaným plácku pod nima. S balonkama. Chvíli jsme si blbli a pak jsem byla za opravdickou šéfku smečky :D. To u vany s vodou. Protože…. voda byla úplně  zamrzlá, že jo. A ohaříci žíznivý. Ten led jim to kapek kazil, moc se potřebovali napít.  A od toho je tu správnej vůdce smečky, aby to vyřešil 😀 😀 . Zamáčkla jsem led pod hladinu a oni se vděčně pustili do pití. 

Od vany jsme se vydali ke kostelíčku sv. Martina a tady se naopak začmuchal Rumíček a my toho s Tali využily k tomu, abychom si procvičily slalom. Teda vona, vona aby si procvičila 😀 . Abych naši trasu trošku ozvláštnila, nevzali jsme to směr statek a domů, ale mezi starý domky. A tam právě došlo na tu vyvoranou myš. Minuli jsme první domky  a najednou Tali vypálila do křoví. Houkla jsem a vypálila jsem po ní. Bylo mi jasný, o co jde. Dopadla jsem ji při činu a reakce byla okamžitá a automatická. Chytla takovýho facana, až jí to zapíchlo do země /trochu přeháním 😀 , ale ne tak úplně moc/ . Zařvala jsem na ni, co do dělá, jestli je úplně debilní, že tohle dělat nebude. Vytvořilo to z ní onu vyvoranou myš, která posléze nadále ťapala jen vedle mě 😀 . Bublala jsem jak Etna a sdělila jí, že tohle je hnus a vostuda a dělat to nebude, nebo bude zle. Tvářila se, že teda rozumí a bere na vědomí. (…………na jak dlouho asi? 😀 )

Osud chtěl, abychom to hned vzápětí vylepšily a proto nám do cesty přihrál na parkovišti, kde jsme procvičovali společnou chůzi u nohy, tenisáka. Všimla jsem si ho první a poslala Taliprtku, ať si ho najde. Byla nadšená a úlovek si hrdě nesla úplně až domů. Tam svorně s Rumíčkem vylábali dalších 300 hektolitrů vody a upadli do bezvědomí.