Jako tradičně už v tuhle dobu, jsme na hlavní venčení vyrazili hned ráno. Kdy je menší pravděpodobnost, že někoho potkáme.

Nebo teda, že potkáme minimum lidí, abych byla přesná, protože teď chodí ven i ti, co nechodí. Jako, že ven nechodí. Ne, že nechodí vůbec 😀 . A jako tradičně jsme tím pádem vyrazili bez snídaně. Páč to prostě do toho harmonogramu zakomponovat už nejde. Když nechci, aby venku lítali s plným pupkem. No a já to taky nestíhám, páč si jen natáhnu hadre, umeju gezicht a jde se. Žádný zdržování.

A i tak má Tali pocit, že to je všechno hrozně pomalý. Jak se poslední dobou dokázala chovat i poměrně civilizovaně, tak teď je zas jak vystřelená z praku a musím ji hodně často brzdit.  Což jde teda s rouškou hůř. Obecně ta komunikace s rouškou je taková divná, to je jasný. No ale tak nějak to jde. Když dojdeme k rybníčkům kráčí proti nám dva týpci a … bez roušky, tak si střihnem oblouček a udělám tím Tali docela radost, protože nejen ona, ale i já zalezu za rákosí 😀 😀 . Aj Rumoušek se přidal a jdeme všichni netradičně po druhým břehu a přeskočíme ho až před sámoškou. Tam zas udělám radost Rumouškovi, protože si čupnu na bobek a jdu mu cákat vodičku. Jediitííííí, ten se rozradostnil. Projdeme v tichosti!!!! 🙂 a pospolitě kolem sámošky, Rumoušek si proleze stojan, Tali už bez odmlouvání čeká, až se on vyžížalí ven a pospolitě pokračujeme i nadále v tichosti směr klášter, směr zarostlej plácek a poté pole. K něčemu ty opatření nouzovýho stavu evidentně jsou 🙂 , tady máme docela velký zlepšení . Dneska jsem si vzala na hubu „roušku“ z povlečení a je to teda příjemnější, než ta z trička. A má to kytičky 😀 . No nic, to není důležitý :D.

Na kraji polí u oraniště vytáhnu Rumíčkovi balonek a když si tam chvíli blbneme, dořítí se Taliprdová, která do tý doby bádala na okraji pole ve vysoký trávě. A že: „Taky ci!“ „Tak jo, budete se střídat.“ A blbneme si společně. Tali lítá ve voraništi jako magor, ščastná pokaždý, když se při hodu míček odrazí od hrany brázdy a letí nečekaně někam jinam. To si zpravidla zauzluje ty svý kozí haxny, jak se ho snaží rychle chytit a při tom ho makovicí, či jinou částí těla odrazí kamsi jinam a letí za ním s ještě větším nadšením. Rumíček je precizní i v tomhle, ten to má vychytaný. Doslova, páč zpravidla chytne hnedle z první.

Pomalu se přesouváme na kraj oraniště a to nás dojde akorát pán s ooooobrovským berňákem. Pesan je dobrák a tak se jdou ohařiska pozdravit. Tali – právě proto, že je pesan dobrák, mu „dá do držky“ 😀 . Bože to je hajtra! Moc dobře ví, že si to může dovolit a tak mu dryjáčnicky zařve do hlavy v momentě, kdy s tím ten medvěd vůbec nepočítá. Vždycky vystihne ten přesnej moment. Zaplujeme pak po cestách do stařiny a zamíříme k haldám. Tam dám Tali pohov a chci jen aby se držela někde kolem a my si s Rumouškem čutáme na haldách. Flekatice se pak na chvilku po zavolání taky připojí, ale je vidět, že dneska radši ty myše by počítala. Tak ji nechám a věnuju se jen Rumouškovi. Potom se přesuneme za alej a protože je Tali docela slušně příčetná, rozhodnu se za rygólem, vydat se tou uzoulinkou pěšinkou, kterou už hodně dlouho kvůli prasatům nechodím.  A protože se příčetnost Tali pro tenhle moment značně zvýšila, lajsnu si tady s nima vysílačky do stran. A pěkně jim to jde, kupodivu Tali reaguje dobře na zpětný přivolávání a nezneužívá tady toho, že ji člověk někam poslal. To se mi líbí, takhle má fungovat ohař. 

Když procházíme úsekem, kde je vysoká a hustá rákosovitá tráva, neeejni mi to úplně příjemný, páč jako tam je přehled minimální. Ale dobrý, dobrý. Cestička ústí do myší louky a tady jsme strávili značnou část času. Bylo nádherný počasí, chladno, spíš trošku mrazivo. Zem místy popřášená námrazou, nikde nikdo, modrá obloha a my. To i člověk zapomene na to  nepříjemný období. Zvlášť, když má dva hodný ohaříky. Jako vždycky jsem to udělala tak, že jsem Tali nechala počítat myše a Rumíčkovi připravila čmuchání a pak jsem přizvala i Taliprtku. Tady jsem teda musela – k mojí velký nelibosti – trochu zchladit její natěšenost, protože to vypadalo, že mě přizabije, neb se opět po dlouhý době dostala do stavu přetočenosti, kdy jí houkne v makovici. Pak jsme došly na začátek čmucháního a já ji mohla v klidu vypustit. Pročmuchala, prošla, našla a pak jsem jí zase pustila a šli jsme si čutat s Rumouškem.  Když jsem pak po nějaký době houkla na Tali, dořítila se a čutali jsme si tam všichni. Využila jsem toho jejího nadšení a šla procvičovat klid při odkopnutí balonku. To je věc, která jí – díky její povaze – zcela  logicky nejde a taky je to věc, která trochu nenápadně vede k tomu, že se pes učí lépe se ovládat. A ovládáního nejni v životě Taliprdovým nikdá dost. No byl to zasejc boj. Ale pomáhal nám Rumíček,  který opět dělal předskokana.

Čutání s balonkem na malou chvíli vystřídalo i nějaký cvičení. Či tentokrát spíš tak jako pokus o něj, protože madáme spoustu času trávila zahleděná do dálav. (Inu hárání se nám evidentně blíží) . Poté, co se mi to podařilo dovést do zdárného konce jsem ještě jednou vytasila balonky a házela jim bomby. Pokaždý když si udrapsli balonek, vydala jsem se každýho z nich honit. Tali byla pochopitelně nadšená. A naše honička vždycky skončila tím, že na mě balonek flusla a chtěla další rundu. Rumíček dával přednost čistě jen tomu, že balonek pásl, nechtěl býti honěn. Tak jsem se k němu vždycky nebezpečně plížila a poté zákeřně pasený balonek odčutla do dáli (no dobřeee, dobře, ne vždycky to bylo do dáli, že jo…. 😀 😀 ) . Nakonec jsem jim balonky chvíli nechala, ať si ho každý nese a u koňských ohrad proběhlo uklízení balonků do pytlíku. Tali se to úplně tentokrát nedařilo a tak ji pytlik naštval, až ho kus ukousla 😀 . Naštěstí i vyplivla. A když uklidil balonek i Rumoušek, šla to všechno ukrást 😀 . Bože to je magor, ta fena.

No ale pak už byla normální teda. Úúúúplně normální. Tak normální, že jsem si jí ani moc nemusela všímat a šla si tak jako nějak kolem mě beze slov. A když jsme na konci polí potkali Douího a já si povídala na dálku chvilku s jeho páníčkem, tak prostě jen tak chodila kolem, stejně jako Rumíček a svorně si tam čenichali. Naprosto normální psi. O kus dál se oba hrnuli k vaně s vodou pro koně a…….. „Je-eh! Co se stalo s naší vodou????“ 😀 „Zamrzla zdrazí přátelé.“, sdělila jsem jim, popadla klacek a led prorazila. S nadšením se oba osvěžili a šlo se dom. Tam se svalili, odpadli a já mohla v klidu vzít tu vypranou cejchu, zubatý nůžky, který uměj ustřihnout látku, že se netřepí a jít střihat roušky pro sestry z kláštera, kde se starají o staré a umírající lidi.