Lážo plážo sobotěnka

Dopolední nepřízeň počasí během předminulý soboty jasně rozhodla o náplni dne.

A taky to, že Rumíček – pravděpodobně v důsledku hárací ofenzivy v našem okolí se v pátek s prominutím zeblil jako ten Alík. To se jinak nedá říct. Předpokládám, že to vychází z jeho zájmu o testování vzkazů sexuchtivých fen. Nejspíš teda. Nicméně tím vším bylo jasně daný, že pro dnešní den se to s výletováním nebude přehánět. Jen se tak courneme po civilizaci, když leje. 

Pak lejt přestalo a nám došlo, že všechno lepší, než jít se cournout po civilizaci. Protože kde je nejvíc těch vzkazů? No ano, v civilizaci, páč málokdo vytáhne paty za roh baráku. Po poradě nám z toho vyšla Unhoští procházka – ta prapůvodní trasa z Unhoště směr Nouzov a jen v poloviční dýlce. Sice jsme se zařekli, že tam už asi nikdy – díky byčiglistům, který -terén neterén, tam pruděj o sto šest, ale teď se dalo předpokládat, že tam nikdo nebude. 

Píchli jsme auto u posledních domků vedle rybníku Bulhar a šlo se. Bulhar jest obydlen kachénkami a tak měla Tali jak při cestě tam, tak hlavně při cestě zpátky o zábavu postaráno. A já taky. Páč. Vono i tady se najdou sexuchtivý feny, takže jsem Rumouše mohutně dozorovala. Když jsme opustili plácek kolem rybníka a vydali se cestičkou podél soustavy rybníků  a potoka, byl už klid. Relativní teda. Protože jasně i tady chodí psi – či spíše feny, ale už to nebylo tak děsný.

Dokonce, ač od večera nic nechtěl Rumouš polknout, protože si po tom vylágoši v žaludku naordinoval totál hladovku a ráno vypadal jako zmuchlanej hard v koutě 😀 , tak teď si vzal s jasnýma a veselýma očičkama piškůt a tajtrdlíkoval kolem. Pobíhal si sem a tam, vracel se za mnou dozadu a hezky hledal tůristický značky. A dokonce nejen on. Brtnik si vzal Taiprtku pod svou taktovku a jeli si to po svým. I ona byla tedy dotázána, kdeže je ta značka a………… k naší velký radosti – páč předtím viděla Rumouška – nám ji šla taky ukázat. Nemyslím, že by ještě úplně věděla wocogo, ale i tak to byl na ní megavýkon. Stejně tak jako to, že sama od sebe se zkorigovala a ač jindy v jednom z úseků  má vždycky tendenci zalézt z cesty do podrostu, protože tam je skutečná zvířecí dálnice, tak tentokrát se opanovala, jen tam nakoukla a pokračovala disciplinovaně dál!!! “Noooo, to teda! To je šikovná Taliprtka!”, volala jsem na ni a ona si přišupajdila pro pár dobrůtek. Stejně jako Rumíček. Pečený sůši si nevzal, ale piškůta jo. Za normálních okolností by mě urazil 😀 páč to byly sůši doma pečený, mnou osobně. Ale vím, že on sám moc dobře ví, co je pro něj nejlepší a ten piškůt se v pupiku hnedle rozpustí, zatímco ta sůša je přeci jen na trávení složitější. Byla jsem ráda, že si něco vezme. 

Došli jsme k brodu před Suchým mlýnem a tam jsme to otočili. Mohli bychom sice jít okruh, aby člověk nešel tou samou cestou zpátky, ale….  větší část cesty je pak mezi domkama a i po silnici a tak jsme to prostě jen otočili. Ohařiska rozhodně nebyli proti. Tali by sice krapítek protestovat mohla, protože páníček ji nenechal sejít ani pár cm z cesty – pokud se teda nezamyslel. A já s ní v ten moment držela basu a ani jsem nepípla. Až na jeden moment, kdy se vydala hodně vysoko do stráně nad námi a “ztratila” se mi z dohledu. Hvízdla jsem a……… “Tyjo, dělá si ten pes ze mě p..el?” Pravila jsem, protože nic. No dělal, páč mi obratem vpadla do zad 😀 😀 . A myslím, že nebudu  moc přehánět, když řeknu, že se mi navíc ešče tlemila. Kunhůta jedna 😀 .

Za Kalivodovým mlýnem, který v současnosti prochází značnou rekonstrukcí (a nový majitelé teda musí být hodně odvážní a taky je to rozhodně nepřijde levně) , jsme uhnuli z původní trasy doprava, aby aspoň konec cesty byl trošku jinudy. To uvítala docentka Talířová, která pojala představu, že vlítne na póle a bude řádit jak černá ruka. “No, to úplně ne teda, Tališi”. A tak teda, že jako nahoře půjde a bude študovat ty vokraje. “A tak to taky úplně ne Tališi, páč Tě dobře známe, že v pěti vteřinách toho, když ne, že zneužiješ, tak změníš prostě názor a rozletíš se do dálav, aniž bychom měli pojem, kde se nacházíš. Sem poď dolů za mnou.” Sdělila jsem jí normálním běžným hlasem, který se  – k Brtníkovu nepochopení – snažím co nejvíc prodrat do naší komunikace. “Poď ty nahoru.” hodila vokem Talířová a zaryla šňupec do hlíny. “Sou tu myše!” “Nezajímá,poď dolu.” “Nemožu.” “Tályje, neštvi mě, nekaž to, žes hodná holka, nechtěj mě naštvat a poď hezky dolu.” Brtnik nás zpovzdálí pozoroval a bylo vidět, že mu záda neslouhlasej 😀 , že by tam na ní vlítnul a dostal by ji dolů rázně. Jo já dřív taky, když to bylo zapotřebí. Jenže teď už jsme někde jinde a když to není to její obvyklý zlobení – a to tohle teda nebylo – tak se snažím, abychom se dohodly. Protože vím, že ona to vnímá. Tak jako teď. Sešla nakonec ten metr a půl převýšení takovou hooodě slooožitou trasou 😀 dolů a koukala na mě takovým hezkým pohledem. A to bylo to, proč jsem to dělala. Jo, mohla jsem do ní vlítnout jak do hodin, mohla jsem houknout a bylo by to hned, ale …. tohle má trochu jinou hodnotu, ukládá se to do kasičky pozitivních věcí a to si myslím, že se prostě sčítá. Nebo v to aspoň tiše doufám.  Ale tohle mi většinou nejde Brtnikovi vysvětlit. 

Když jsme pak vyšli na louku, už jsem ani nevysvětlovala, ale ječela 😀 Načtval mě velice a převelice. Byl nespravedlivej. A tak jsem proti svýmu přesvědčení vytasila z kapsy slečnu Slepičku  a pana Oslíka. Abych to Tali nějak kompenzovala. Uvítala to, a uvítal to i Rumíček. Sice jsem původně nechtěla, aby lítal. Ale on sám si je povětšinou lékařem a tak jsem tomu nechala trošku volnější ruku. Tali se rozeběhla do svých kruhů a bičovala si makovici poloutrženou slepicí. Jak ji požvykuje, přežvejkla ji skorem vejpůl a pěkně jí to pleská o hlavu. Stáhla jsem si ji k sobě a trošku jsme si blbly spolu. Pak jsem si zase na chvíli vzala Rumouška, ale bylo vidět, že Tali je na Brtnika načtvatá. 

Asi to vnímal stejně a tak, aby si ji udobřil, šel s ní k rybníku za kachnama, kterých je tam hodně a trénovali klid před kachničkama. Enemže, jakmile se kachny začly hašteřit, zvedlo to Taliprtce záď a hrnula se do vody. Proto jsem si ji vzala na vodítko a pokračovaly jsme  v tréninku spolu. Dosáhla jsem nejen toho, že v průběhu čučení na kachny byla ochotná cíleně čučet na mou maličkost, ale taky to, že jsme si střihly trošku přivoláníčka a já ji pak mohla pěkně plnou hrstí odměnit. Mám takovej malej pocit, že už je schopná vnímat i rozdíl mezi běžnou odměnou a takhle větší odměnou. Donedávno jí to bylo jedno, vdechla to bez ohledu na kvantitu či kvalitu. Nerozlišovala. Teď mooožnáááá už i jo, což by bylo fajn, protože tím pádem by se dalo odměňování odstupňovat. Kucí na nás mezi tím čekali na lavičce. 

To už jsme byli kousek od auta, jen pá desítek metrů. Poslední úsek vede krajem louky, kde je část zarostlá rákosovitou trávou. Tam co minule “vystavoval” Rumíček ten pytlík. Ten tam dneska nebyl, ale pro Taliprtku tam bylo něco zajímavýho a uuuž se chystala do trávy zajet. Zavolali jsme na ní oba a moc hezky si to rozmyslela. 

A protože byla tak hodná, tak jsem se s nima i podělila o ten mrkový dortík ke kávičce v kafárně. Cestou dom jsme se stavili pro nákup a já si pořídila pořádnou zásobu. Ne mouky. Zeleniny 😀 A po návratu jsem si vyrobila tři obří pytle zeleniny do polífky a aby ta polífka nebyla moc prázdná, přidala jsem k tomu i moje domácí nůdle. Páč není nad domácí políftku, když se člověk vrátí domů z procházkování, ne?

6 komentářů u „Lážo plážo sobotěnka

  1. Víte že jsem tuhle marně přemýšlela,jakže se Tali vlastně jmenuje.Talířová,Talimagor,Tali nechciříctco,fakt jsem to šla hledat.Dyť už je hodná chudák malej…

    1. 🙂 Voooona je vooobrofskej chudáky! Voooona je největčííí chudera na světě! Však my jí to taky furt řikáme 🙂 . A taky jí dycinky řikáme,když si stěžuje – nejvíc, při přípravě žrádla, že se může klidně vrátit do těch Kamennejch Žehrovic do kotce, ešivá se jí u nás nelíbí, že tam jí určo bude líp 😀 . Thalia z Čarnego dworu jest její vznešené jméno. (Místo, kde už točej několikátou abecedu a odkud se přesunula na podobný místo, kde se taky točí abeceda jak divá. ) Úplně nejhodnější teda ešče nejni a nikdá ani nebude, ale… je tam teď momentálně v ní něco, kdy -ne vždy a ne hned – ale jako by jí docházelo, když člověk projeví nespokojenost s tím co zrovna projevuje, jakoby jí na tom záleželo. A to je hezký teda. Včera na chalupě jsem s úsměvem koukala, jak si hraje sama s tenisákem . Vyvalovala si slastně pupek na pažitu seeeem a tááám a žvejkala si přitom tenisák. Zosobněná spokojenost. 🙂

  2. Jak jsem dlouho nepsala tak jsem nějak vyšla ze cviku a jsem ten anonym.Tali je teď určitě mnohem hodnější.Taky od ohaře nemůžete čekat ,že z něj bude tančící myška,že.
    Jste nekupovala mouku?Mě akorát došla a když mě ve čtvrtek holky pečovatelský vezly na nákup ,tak jsem valila oči.Mě taky to vaření moc nejde,tak už nekupuju po 10ti kilech všechny druhy na měsíc,ale aspoň ty 2kila abych měla.Počet rodinných příslušníků pro které jsem vařila taky postupně z 9 klesl na 2,tak na co tolik,že?
    Jsem zvědavá co kdo taky bude s tolika zásobama dělat až je navštíví broučci.Ale tuhle ukazovali sušenky pro psy a těm prý mouka s pilousem neva.To se internet s recepty pro zvířátka netrhne.

    1. Zdravím anonymní Z :-).
      Ano prosím potvrzuji, že hodnější je, to určitě teď v pátek, kdy jsme si – na dešlí dobu asi – zajeli do lesů mi udělala radost tím, že se sama zkorigovala. Vydala se nejdřív do takových zvěří exponovaných míst a pak bylo vidět, jak jí to trklo, aha, aha, to nemám a hned se sama vrátila na cestu. Takovej drobnej “detail”, ale moc důležitej a potěšil.
      Jo to se člověk diví, tomu nakoupování, ale…. vlastně by se prý divit neměl a je to asi logický. Píšou,že to zazásobení se máme v sobě z dob válek – hlavně starší generace pochopitelně. A taky je mi jasný, že starší člověk nebude chtít v budoucích dnech nakupovat, že to není možná ani tolik o strachu z nedostatku, ale proto, aby nemuseli ven. Což je dobře. Ovšem pokud vzal někdo deset kilo, tak to si moc neumím představit co s tím budou dělat. Protože ano, těch deset kilo je ideální místo pro množení molů a spol. Na druhou stranu – aspoň nějaký odvětví, který zatím není v útlumu – potravinářský.

      P.S. no Tali je sice ohař, ale i ohař může být tančící myška, však i ona na tom už pracuje. Umí krásně otočku, zlepšila ve se slalomu mezi lavičkama, učí se procházet mi mezi nohama, aniž by mě poodvezla 😀 a taky pořád pracujeme na tom zajíčkovi, aby se zase zlepšila v koordinaci svých pohybů. Včera jsem jen tak zkusmo na zahradě hodila rukouk naší rozložitý Pavlovnii a Tali plavně vyběhla po kemni až do prvního patra větví. A nespadla jak hruška! 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..