Zjistili jsme v pondělí.

Udělalo se moc hezky a tak jsem navrhla Brtnikovi, že jako přesuneme naši obvyklou pondělní krátkou vycházku oddychovou na jindy, až bude hnusně a pro tenhle den vypadneme ven.

Brtnik je tak trochu „nosorožec“  😀 , páč nemá úplně rád změny zaběhanýho řádu, zatímco já jsem člověk velmi impulsivní. Takže vteřinu tak jako bručel, ale pak to odsouhlasil s tím, že bychom se ale mohli vydat zase do Sobína, ať to nejsou furt jen ty stejný pole. No proč ne! Fajn, zajdeme si do hospůdky a pak pofičíme domů emhádéčkem.

Doma jsme se sešli téměř na minutu přesně a ohaříci se radovali, jak kdyby byli Vánočky 🙂 Oba rejdili bytem s nějakou plyšovinou a byli natěšení, že se jde ven. My taky, protože v předsíni někdo z nich vytvořil zdárně plynovou komoru 😀 😀 😀 . Tipovala jsem to na Taliprda. Vzhledem k tomu, že jí v neděli Brtnik na chalupu koupil jakousi kraví haxnu s kopytem, ať se tam taky trochu zabaví sama. Aaaa tipovala jsem dobře. Ostatně tomu napovídaly i její tanečky na chodbě před bytem. Tělo a mozek už dostaly jasnej signál, že uuuuž to příde a tím pádem se soukolí už dalo do práce a Tali potřebovala rychle ven.  Měla ščestí, že jsem šla s nima napřed. Páč Brtnik jaksi nebere v potaz její potřebu si na potřebu 🙂 doběhnout nejčastěji do křoví. Já ano, i přes to, že toho ta koza dřív dost zneužívala. Ale protože se nedalo odlišit, kdy skutečně potřebuje a kdy ne, neměla jsem moc možností, přesto, že jsem věděla, že se mi to začasto vymstí,  jenže prostě chápu, že tuhle potřebu má. A i teď zaběhla do „nepovolený“ zóny a okamžitě zadřepla.  😀 . Bylo to jasný, kdo měl ten plynojem na svědomí 🙂 . Přidali jsme do kroku, abychom byli po větru 😀 😀 .

Doběhla nás těsně před rybníčkama, leč tentokrát měla utrum. Ono pořád ještě není tak dlouho vidět, abychom se mohli nějak víc zdržovat. U kláštera jsem se musela smát. Měl ji sice v gesci Brtnik, ale 😀 😀  . Jako vždycky byla od sámošky ke klášteru zrychlená, uuuž, uuuž, aby mohla na svůj oblíbenej plácek a pochodovala vedle Brtnika jak na štafličkách 😀 Poté, co došlo na povel Tadydeme 😀 , což znamená, že se jde volnovolně, leč v nějaký rozumný vzdálenosti (to je děs s  Flekaticí, člověk aby jí fakt všechno tak nějak stanovoval, nebo to pojme po svým. S normálním psem člověk vystačí s povelem K noze, u nás rozšířeno o Se mnou, kdy pes ví, že se má motat v těsný blízkosti, ale nemusí pochodovat u nohy, no a potom volno. Klasika. Ovšem s Tali jsme museli přidat ještě Tadydeme, aby se mohla volnějš pohybovat, ale kolem a ne v nějakých jejích šílených okruzích – její akční rádius je fakt příšernej). No nic, tak si tak jdeme, vona už bublá nedočkavostí a já se chystám Brtnikovi vyprávět páteční historku, jak to probíhalo, když jsme si tu šly sami. A to kopyto flekatý přesně v momentě, kdy mu popisuju, jak se vyřítila napřed a já  se jí hlasitě ptala, ešivá je pitomá nebo hluchá, tak přesně v ten moment se na tom stejným místě otočila a přilítla ke mně, ešivá jako dneska teda : „Dobrý, dobrý? Dobře to dělám???“ 😀 😀 . „Jasně, že dobřeee ty pako flekatý!“ a šupla sem jí dobrůtek. No a cvičně jsme pro tenhle den setrvali na týhle straně chodníku a na druhou stranu- na ten plácek se nešlo. Páč vona jako každá závislost se musí léčit, že jo 😀 . 

No ale!! Nemože vona bejt bez toho, aby to tam zkontrolovala, takže když jsme na konci chodníku zabočili do polí, tak to už zakázaný jako nebylo, že jo, tak protože jsme šli těsně místem, kde ten plácek končí, mooohla – páč nikdo neřeknul, že ne 😀 a co neni zakázaný, že jo…. – si tam zaběhnout. V rychlosti to profordila a běžela za námi. Byli jsme kousek napřed a tak jsem upozornila pár s bišonkem, který jsme míjeli, aby se nevyděsili, až kolem nich poběží magor větších rozměrů, že si jich ani nevšimne, páč je ve svý pomatenosti, ani nestačí zaregistrovat. Jak jsem řekla, tak Tali udělala 😀 . Prohučela kolem nich a ani o nich „nevěděla“ . Paní se smála a říkala, ať jí nepomlouvám. A že je krásná. To jsem jí odsouhlasila a dodala, že jí nepomlouvám, páč co pánbůh nadělil na kráse, musel následně ubrat na rozumu 😀 . Paní se smála ešče víc. 

Pokračovali jsme dál a já byla ráda, že Tali se nás hezky drží a neprovozuje bejkárny. Rumíček se rychle smířil s tím, že nebudou balonky, nebudou hračky a bude se jen psem. Občas se za mnou přiběhl nahlásit a šlapalo se hezky vpřed. Za dálnicí mi Tali udělala velkou, fakt velkou radost. Hned jak skončí most, je takový sešup dolů do stařiny, která bývá dobře obydlená a všichni ohaříci tam rádi zaběhnou. A chodí se tam cvičit. Loni tam vybudoval myslivec krmelec a já tam občas taky něco zanesu. Tali hned seběhla dolů a na Brtnikovo zavolání se obratem dostavila nahoru za námi. U krmelce byly dvě srnky 🙂 . A protože měla pro ten den fakt dobře naladíno, zcela disciplinovaně se držela pokynůch, že se nebude vzdalovat a tak jsme ji mohli nechat lítat po oraništi.  kdykoliv měla tendenci zamířit do stařiny, stačilo písknout a vracela se. Jooooooooooooooooooo!! To je fakt krása.

Než jsme zašli do aleje, šla proti nám paní s obrovským výmarákem. Tahle paní ho má vždy na vodítku a stahuje ho k sobě. Proto i my jsme vzali čoklidy k noze a Brtnik zašel s Tali do oraniště (ani nevím proč, se ho budu muset zeptat, možná už se potkali a byla nějaká potíž, nevím) . Já šla s Rumouškem taky trochu bokem, aby paní měla prostor. Než jsme se míjeli, poslala jsem i Rumouška za pánikem, aby byl mimo dění a ona mi tiše poděkovala. Rumíček splnil úkol, doběhnul k Brtnikovi a uuutykaaaal za mnou. To už jsme se v pohodě minuli a došli akorát na začátek aleje. 

Taliprtka si šla podél cesty a něco si tam čmuchala. My se na chvíli s Brtnikem a Rumíčkem u něčeho zastavili a když jsme se otočili….. tak Taliprtky nět. Nikde nikdo nebyl, tak jsem řekla, že chvilinku počkáme, jestli si to sama zkoriguje. Tak ne, ale na první písknutí se přiřítila hnedle. Mně to udělalo radost, Brtnik jí pravil přísně, že se nebude nikde cárat a tady bude.  Rumíček si šupajdil po cestě a zkoumal, co kdo napsal. Taliprtka potřebovala zkoumat myší populaci, co žije při cestě. Na tom se s Brtnikem nikdá neshodnou 😀 a ani my dva ne. Když jsme přicházeli k rybníčku, vidím jet proti nám byčiglistu. Byla jsem ten moment při levém okraji cesty, a aby nedošlo k nějaký kolizi, stáhla jsem si Štajníka k sobě, aby mohl byčiglista projet. Brtnik byl v té době o kousek vzadu a u pravého okraje i stáhnul si Taliprtku taktéž k sobě. Myslím, že víc ohleduplněji to v daný moment nešlo, když jsme chtěli psy okamžitě zaštajfovat, ať se nemotáme. Ale i to bylo málo. Když dementní byčiglista dojel na mou úrověň procedil nassštvaně „Doprd.e!“ . Pravděpodobně proto, že musel nepatrně hnout řidítkama, aby mě objel. S úsměvem a radostí v hlase jsem na něj zavolala, že příště ráda ty psy nechám volně pobíhat. Idiot! Pak ať se mi někdo diví, že je prostě nemám ráda. Nemůžu. Ta cesta není jen jejich, není to vyhrazeno pro závodní byčiglisty, je to tam pro všechny. Tedy kupříkladu i pro starý lidi, kteří se tam občas taky na procházce pohybují a rozhodně kvůli němu nemůžou skákat do pole. No niiic, nic, řekla jsem si, že na to peču, že to je nějakej prvok 😀

U rybníčka jsme potkali fenku vlčáka na haltině a tak jsme si ohařiska stáhli oba k noze, aby byl průchod co nejjednodušíí. Když přešli, poslala jsem ohaříky k rybníčku, ať se napijou, protože měli jazyky na vestě. Čekalo nás řepkový pole a taky  v podstatě hodná Taliprtka. Když úplně hodná nebyla, tak ale stačilo použít oblíbený varování „ADOST!“ , který ji hnedle vrátilo na zem. Stejně jako Rumouška, kterej teda podlehl vášním a emocím a občas si kvůli rozmnožovacímu pudu, který se rozbujel pod tlakem pesemesek sexuchtivý fen z okolí, hodlal ucpat uši. A na to já nejsem teda moc stavěná. 🙂

Za přejezdem nás čekal Rumíčkův oblíbený plácek, ale ani teď na balonky nedošlo, jen pěkně šlapejte, ohaříci. A oni šlapali. No a najednou koukáme, že máme těch ohařů tak nějak jako víc 😀 . Nějak nám to tu zrezlo 😀 . Páč se k nám dořítila mladá vižlajda nějaká. Úplně jak Koněf. Nikde nikdo. Ahá? Nastalo rejdění a pak – jako obvykle vždycky, když potkáme nějakou fenku – Rumíček ostrouhal. Holky udělaly páreček a jaly ses lítat prostorem závody. Tali občas stihla i u mě přibrzdit a být pochválena. Mezitím nás došla majitelka Dorky, jak se fenka jmenuje. Byla ráda, že si feňule může zaběhat. Tak jsem jen doufala- i nahlas – že jí Tali nebude úplně špatným příkladem 😀 😀 . V jednu chvíli to tak i vypadalo, protože na pískání se vykašlala, neb stopička. Probralo ji až moje velmi silný zahulákání. No ale je to fajn, vědět, že momentálně se dohulákám a nemusím se připomenout zapípáním. Paní to pak otočila a šla s Dorou zpátky, my pokračovali k hospůdce. Kousek před ní jsme potkali dvojici Beauceronů. Pěkní pořízci to byli a s kupírovanýma ušima. Brtnik je viděl naživo prvně. Já s kupírovanýma ušima vlastně taky.

Sešli jsme z cesty a uuuž jsme byli u hospůdky. No a uuuuž jsme koukali jak dva puci. Páč nám totiž nedošlo, že je PONDĚLÍ!! No a kdo mívá zpravidla zavříno v pondělí krom hradů a zámků? No taky často hospůdky, že jo. A tahle sobínská má v pindělí zavříno vždycky. Jen nám to, inteligentům, nedošlo. Bezva, takže odměna na konci výletu nás nečeká !! Takže todle teda nějak nevyšlo, abychom si přiznali. A autobus navíc odjel před čtyřma minutama a další jede za půl hodiny. Takže otočka a mažem zpět, ovšem za světla to nestihnem, to bude nepříjemný trošánek. 

Ale nebudee, nebudee! Vyběhla jsem totiž zpátky nahoru k silnici, abych koukal, ešivá třeba autobus nejede se zpožděním. A ! Co vidim? Tak vidim! Šuuup honeeem , autobus jede! Přeběhli jsme silnici na zastávku a nandali ohařiskám košíky, akorát když autobus dojížděl. Nebyl to sice ten náš, co nás vyklopí skorem u baráku, ale přiblížil nás o dobrej kus cesty.  A tak jsem šla v místech, kde jsem se ještě nikdy nepohybovala, protože je tu taková schovaná spojka, kterou před časem objevil Brtnik a která vede zezadu k místnímu rybníčku za kolejema. Svýho času tam žili i raci – v době, kdy jsme se sem nastěhovali. Pak to lidi – jak výjimečné, že?  – zabordelili a já tam roky nebyla. A nejen proto, že ten přístup je tam kolejema takovej ne úplně přehlednej. To už jsme byli skorem doma a tudíž na dohled jídla. Jak pro Brtnika, kterej u vidiny večeře v hospůdce, dostal hlad hned na začátku procházky, tak pro ohařiska, neb jim se již značně přiblížila doba večeře. Páč vypadli jsme po čtvrtý a bylo skorem půl sedmý.

Dala jsem honem prát, mezitím se ohřála večeře, vyrobila jsem večeři i ohaříkům a ještě mi zbyl prostor vyrobit rychle ty ovesný sůši (ať máme k dedektýfce, že jo)a Brtnikovi misku strouhanýho jablíčka s oříškama a kysanou smetanou, když mu tak vyhládlo 😀 . Příjemně jsme tu procházku nakonec zakončili 🙂