Páteční pohodička

Minulý pátek byla docela kosa, ale ta trocha sněhu, co napadla, stejně do odpoledne slezla. A bylo pošmourno.

Naštěstí na vycházku  se docela vyčasilo. Vytáhla jsem si ohaříky do polí sama, ať si Brtník po náročným týdnu odpočine. A vzala jsem s sebou vystřelovací kachnu a novej žužlopichlobalonek. Dokonalá kombinace, jak se ukázalo posléze. Tali si teď najela sama od sebe to, že když ji člověk chvíli nechá řádit u rybníčků – a využije toho s Rumíčkem k tomu, že si pouští s kopce balonek, tak když se pak dá člověk s Rumíčkem do pohybu, připojí se hezky sama od sebe a bez volání. Což je fajn.

A stejně fajn bylo, že jsme tentokrát pochod “Sámoška-Klášter” dali tak nějak bez obřích hysterických přemetů. Bez obřích ano, bez hysterických ne 😀 . Páč vonáááááá toooootíííííÍÍÍÍÍÍŽ pooootřebujeeeeeEEEE rýýýchleee za ten klášter. Páč by jí tam náhodou mohlo něco ujít, koze pohrkaný. Nicméně pochodovala na volno u nohy, jen se předcházela jak čínský hodinky. Čímž si to značně prodlužovala, páč já si  nekompromisně trvám na tom, že předbíhat se nebude. A jí to ještě pořád a pořád nedokapalo do makovice. Nebo respektive možná i dokapalo, páč se kolikrát s hysterickým jekotem i sama opraví, když se zastavím, ale nemůže si jaksi pomoci a ovládnout se. Hele, je to nerf a boj. Na obou stranách. A tentokrát to bylo i ftipný. Páč když jsme přešli ulici, uvolnila jsem je oba z povelu K noze a chtěla jen, že jdeme Se mnou. 

Tali měla ovšem trochu jinou představu o tom, co to “Se mnou” je, a značně zrychlila, aby už tam byla. Zavolala jsem na ní, ešivá je úplně blbá a pitomá a nebo mě neslyší, co sem jí to říkala. Otočila to, přilítla ke mně a pak běžela zpátky – aby tam už byla co nejdřív a……….sedla si. Jako že: !Uuuž sem skorem tam, vim, že přes silnici nesmim, ale sem skorem tam, uuuž tam budu, ale nesmim a tak si sednu a tady počkám. Sem vlastně hodná.” 😀 😀 .

No, měla smůlu děvenka. Trochu jí to pos….Rumouš. Doslova 😀 😀 . Páč totiž vytvořil pevnou hovnotu a bylo nutno se vrátit zpátky před klášter, kde je koš. Ajijaijaíííííííííííí! Jódlovala, když jsem jim, řekla, že jdeme zpátky. Ale poslechla a šla zpátky. Byla z toho tak vyřízená 😀 , že nevnímla ani sousedovic stofárdku Daisy, která, jak už jsem psala několikrát, nás šééécky miluje a děsně se zmítala na vodítku, jak chtěla blbnout. Tali neměla čas a byla neščastná, že musí zpátky. Poslušně usedla a čekala, až dojdu o kus dál ke koši a tam vyhodím Rumoušův odpadek.


Aby jí z rozrušení netrefilo, popohnala jsem nás, abychom uuuž tam byli, v tom důležitým roští za klášterem. 😀 . A nechala jsem ji být. Zatímco to tam zkoumala, stihli jsme si s Rumíčkem několikrát vystřelit kachnu a na konci celýho toho plácku se k nám Tali přidala a taky si dala jeden aportík. Spořádaně jsme došli k polím a na jejich kraji jsme se potkali s mladou čokoládovou labroškou. Nastalo velký družení a to tentokrát tak, že nejvíc se družil Rumíček  a řádil s labroškou nadšeně prostorem. Tali si šla radši k šípku 😀 doslova, páč tam bylo cosi zajímavýho.

Tohle pole na začátku je pořád ještě krásně zoraný a já tam mohla nechat ohařiska, ať si lítaj jako blázni. Za balonkem. Nejdřív lítal Rumíček, ale pak se přidala i Tali a měli to  na střídačku. Do momentu, kdy Tali lstivě obehrála Rumouše a měla MAJETEK!! Hulákala jsem na Rumouška, ať ji chytí a vokrade, že je to zločin století todleto a podporovala ho v tom, aby jí honil. Což se mi zdárně dařilo, takže tam lítali jakou dobu, jako paka a já si jen tak stála a dozorovala to.

Hnuli jsme se dál a jakmile jsme došli do stařiny, vytasila jsem se i s kachnou a dali jsme si trošek toho aportýrování a hlavně jsem chtěla, aby se nezalejzalo do křoví a šlo se po cestě. Jak Tali zpočátku s kachnou pracovala předpisově, ta teď, pokud ji vystřelím na větší vzdálenost, tak začne “prasit” s přinášením a musím si ji dohoukat. Došli jsme k haldám a tam jsme si chvíli hráli s Rumíčkem, zatímco Tali si čmuchala.  Aby se pak k nám i přidala a vzniknul z toho mišmaš, kdy se oba snažili ulovit vždycky to, co měl ten druhej 😀 . Ale Tali jasně preferovala žužlopichlobalonek. 

Tak jsem toho využila a nechala jí ho, ať se o něj “stará” . A byl to dobrej tah, ale!!! Taliprtka měla úkol a byla tim pádem celá důležitá. Nesla si ho skorem celou dobu, než jsme došli k myší louce a držela se hezky na cestě. A navíc se i několikrát otočila, čehož jsem využila, rozpřáhla jsem ruce na “tichý přivolání” , otočila se a uuuuutykaláááá zpátky. K mojí nemalý radosti mě vždycky doběhli oba dva. Helejte víte, fakt pro mě se to nedá moc popsat, jak mě tohle děsně baví a jak jsem z toho celá hyn. Furt a pořád. Dokolečka. A asi na furt.

Přesunuli jsme se za příkop a pokračovali směr ta myší louka. Rozhodla jsem se, že tentokrát nepůjdeme do našeho oblíbenýho čtverce stařiny, ale že si budu trvat na tom, že jdeme pěkně po cestě. Tooo bylo votrávenejch gezichtů a keců!! 🙂 Nicméně nechci, aby se z toho stal stereotyp a taky to bylo čistě z výchovných důvodů. Ne vždycky musí být všechno tak, jak se předpokládá, ne?

Na myší louce byla mladá fenka stofárda, ale … bála se 🙂 . Bylo na ní vidět, že přemýšlí, zda se nejít družit, ale pak si to rozmyslela a my na louce osaměli. Tali jsem nechala být a s Rumouškem jsem si šla čutat. Tentokrát jsem zapomněla vzít s  sebou oříšky, takže na čuchací čtverečky nedošlo, ale myslím, že to nikomu  nevadilo. Páč zábavy jsme si užili dost. 

Tali totiž dneska nebavilo čuchat si jen tak nějak sem tam myší díry a za krátko se k nám připojila a zmocnila se zase balonku. Chvíli jsme ji s Rumouškem nechali a zabývali se kachnou, jenž se nám v závěru jaksi rozbila a během výstřelu se hlava s krkem oddělila od těla a už to nejni kachna vystřelovací tím pádem. Oba nás to zaskočilo a tak jsme místo vystřelování  kachny šli………..stíhat Taliprtku.

Hele rozehráli jsme tam skvělou štvanici . Tali byla nadšená, že je v centru dění a řádili jsme tam všichni tři značnou dobu. My ji s Rumíčkem naháněli a ona pádila jako divá, kličkovala a unikala. Já tam povykovala, jak pitomá a doufám, že tam nikdo nebyl.  A…  i kdyby, tak co. Hlavně, že jsme se bavili. Bylo to tak prima!!!! Tali kolikrát provokativně naběhla ke mně až úplně natěsnačku, abych mohla udělat výpad a užívala si to celý děsně moc. A my taky. 

Pak jsme se zvolna už přesouvali směr koňský ohrady a na jejich konci jsem chtěla, ať mi Tali dá na chvíli ten balonek. Chtěla jsem, aby za á jen tak šla a za bé, aby ho měl chvíli taky Rumíček. Ztráta balonku způsobila značné duševní nepohodlí, který zase způsobilo to, že Tali musela jít a sebrat kus koňskýho kobliha. “Praseeee hnusnýý!” otitulovala jsem ji víc, než hlasitě a cvakla ji na vodítko. Těsně u nohy pochodovala kus cesty. Pak dostala lehni a my si šli čutnout s Rumajzlíčkem balonek. Kterej jsem mu už pak nechala a společně jsme se poté vrátili všichni k těm koňským ohradám. Tali už na volno. Otočili to a při zpáteční cestě se Tali v místech, kde ležela ta hromada tvářila tak znechuceně, že by ji nikdo nemohl ani krapítek podezřívat, že by třeba něco mohla ujíst 😀 😀

Na posledním posekaným plácku jsem jí nechala být ať si čmuchá a my si s Rumíčkem čutali. Sešli jsme až dolů k cestě a až tam jsem hvízdla, aby se Tali dostavila. Tak bylo to až na druhý hvízdnutí, ale přilítla jak šílená a hlásila se, že je tadyýýýý. 

A pak už se šlo prostě domů se vším tím čmucháním v civilizaci. Aby to nebylo furt stejný, vraceli jsme se krapítek jinudy, víc přes sídliště a já toho využila k tomu, abychom nenááápadně tužili poslušnost. A tužili jsme ji moc hezky a příjemně. 

Takže doma jsem pak páníkoví, když jim utíral tlapajnzny mohla vyprávět, jak fajn to bylo a že jsme si to užili.

 

 

2 komentáře u „Páteční pohodička

  1. ” Nebo respektive možná i dokapalo, páč se kolikrát s hysterickým jekotem i sama opraví, když se zastavím, ale nemůže si jaksi pomoci a ovládnout se. Hele, je to nerf a boj. Na obou stranách. ”
    Tohle ja mam u pindika Troldika. Hysterci, coby labil natesenej, neumi se fakt ovladnout, proste to nejde v tom teseni (vlastne nejen pri teseni, maj to tyhle tvorove nak jinak vsecko nastaveny). Musi bud piskat, vypravet, nebo aspon poskakovat, pritom vi, jak by se mel chovat, ale nejde to, emoce prevladaj, musi je nak upustit ven – tak to tak ber, nekdy je to i u psa od stenete vychovanyho pretezkej ukol. 🙂 Natoz u Taliprda. Nas tuhle sledovala slecna od koni, cekala s unem, az vyjdeme z branky. A videla, ze tomu pejskovi fakt neublizuju, ze kvici z nadseni a radosti. Se tak soustrastne pousmala, ze “zlatej kun”. 😀
    “Helejte víte, fakt pro mě se to nedá moc popsat, jak mě tohle děsně baví a jak jsem z toho celá hyn. Furt a pořád. Dokolečka. A asi na furt.”
    Ja tusim, jak jsou takovy chvile dulezity a fajny. Na furt budou, musej bejt! 🙂

    1. Jo já vím, máš pravdu. Jen u ní je to fakt extrémní – jako většina věcí, který dělá 😀 😀 . Takže jde o to, aby se aspoň kapánek ovládala, což není její vlastnost obecně. Ovládat se neumí, učit se to bude celej život.

      Zlatej kůň 😀 😀 😀 To mi připomnělo jednu vycházku v lesích, kde to bylo naopak. Potkali jsme se s jezdkyní na koni a koník se šprajcnul kvůli něčemu v zahradě, kolem který projížděli. Slečna musela tehdy dát všechny zásoby svý trpělivosti do hry 🙂 , aby se dokázali přes to místo dostat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..