Kterak mi Brtnik do noty kápnul :D

Jo, když spolu lidi žijou hodně dlouho, už asi i stejně přemýšlí. A taky vymýšlí.

Páč, jsem si ve středu po obědě říkala, že mě momentálně nějak votravuje to furt chození do polí. V zimě se nic jinýho ve všední den nedá. Pokud se člověk nevydá do sídláku. Koukla jsem zrovna z okna, svítilo tam sluníčko a i když bylo větrno, člověku se úplně chtělo ven. Ale kam, že jo.  A tak jsem se zadumala, ešivá už je dostatečně dlouho světlo na to……… žeeee by se třebaaas dalo aspoň dojít do Sobína. Je to sice taky polema, ale přece jen jiný. Noo, cooo??? Vrtalo mi to hlavou. Zpáteční cesta byla jasně v pohodě, páč to by se jelo busem, ale stihne se to ???  “Asi jo. Když se půjde svižně?”, dumala jsem si. “No ale…. ešivá von ten Brtnik by byl svolnej??? …. A to von asi nebude chtít jít…..” pokračoval vnitřní dialog. A pak jsem se zas zahrábla do prasé.

Dojela jsem dom a tam se tančilo. Radostí. Neb Brtnik přinesl z prasé čtyři suchý rohlíky, který mu dala paní kantýnská, aby udělal radost ohaříkům. Zatímco Tali se při tom dusila,  jak se snažila do sebe rohlika co nejdřív nasoukat, tak náš labužík Rumíček jezdil prostorem a rohlikem napříč kušnou a nevěděl ešivá se víc radovat z taaaakovýho majetku anebo z toho, že jsem právě dorazila dom. Tali konečně vdechla ten vzpříčenej rohlik a šla mi hópnout na hlavu. Abych si jako nemyslela, že vona na mě nemyslí. 

Ledva jsem se vysoukala z pracovních hadrů, překvapil mě Brtnik dotazem. “Hele…….. a co kdybychom dneska zašli do Sobína?? To by se mohlo stihnout, ne? Mě to v těch polích už nebaví!” 😀 😀 “No týý brďo, Ty mi čteš myšlenky!!” Huráááááá!! Měla jsem fakt radost. Naházela jsem na sebe venčící věci a obratem jsme vypadli. Já s ohaříkama o chvilku napřed. Zašli jsme si k rybníčkům. Brtnik nás po chvíli došel a mohlo se jít.  Tali jsem si pro začátek vzala pod taktovku já a pod přísnou kuratelou jsme spolu bezvodítkově došly za klášter. A pak jsme se tak nějak prostřídávali a ohaříky jsme si prohazovali.

Balonky pro dnešek zůstaly doma, ale v  batůžku krom košíků (nikoliv na houby, ale na huby-ohaří 😀 ) byli oba přejetí skunci. Jejich chvíle přišla poté, co jsme přešli most přes dálnici. A plně splnili ten účel, pro který jsem je vytáhla. Aby nějakou dobu drželi ohaříky – teda hlavně Taliprtku, Rumíček se drží sám – v naší blízkosti. I když to někdy bylo relativní , ta blízkost. To když se Tali nadšeně rozletěla oraništěm a bičovala se milým skunkem po makovici. Vzhledem k tomu, že Tali je prostě Tali, jsem se na tohle dívala moc ráda. Místo, aby se hnala kamsi do kšá za pachy zvěře, lítala tu nadšeně jak vítr v bedně sem a tam a bavila se s hračkou. To jest převeliký pokrok. Tady v těchhle místech určitě. Je tu vždycky nějaký to zvíře o který se dá zakopnout. A vybojovat tady její pozornost, je vždycky větší úsilí. A teď si tu sama radostně plachtila s hračkou a hrála si. Ščastná jak bleška. Teda… blecha, vzhledem k její velikosti 😀 .

Na začátku aleje bylo ale vidět, že oba už si se skunkama dostatečně zablbli a tak jsem jim je sebrala, vrátila do batůžku a jen tak se šlo. Svižně a rychle, protože tma nepočká. A Tali se více-méně držela opravdu v naší blízkosti a šmejdila si jen podél cesty. Taky prima nemuset ji furt stahovat zpátky. Došli jsme k rybníčku, pozdravili se bíglíkem, který byl pro dnešek druhým a posledním psem, kterýho jsme potkali a rázovali zasejc dál. Za rybníčkem se podél cesty otvírají řepkový pole. To vlevo je užší a ukončuje ho železniční trať, to vpravo dává větší možnost se po ohařským způsobu rozletět. Tali vždy preferuje tu levou část (jasně pod náspem je křovíčko a to je vždycky líp obydlený) a já logicky preferuju tu pravou, rozlehlejší a tím pádem bezpečnější. Pro tentokrát se supr nechala ukočírovat píšťalkou a držela se vpravo. 

Jednu chvíli poměrně daleko. Viděla jsem, že před ní vybíhá zajíc. Zda ho viděla ona, to nevím. Ale zapíchla se do země, takže asi ne, jen ho navětřila. Každopádně na písknutí se odpálila. Zpátky ke mně. Čímž mě, pochopitelně, značně potěšila. A já pak naopak jí, plnou hrstí dobrůtek a pochval. Bez nějakýho zdržování jsme dorazili k přejezdu a to akorát chvíli před tím, než měl přijet vlak. Stáhla jsem si ohařiska k sobě, aby se i po přejití tratě drželi u nás. 

Rumíček byl kapek zklamán, že jsme pro dnešek neudělali přestávku na louce za poslední vilkou, kde vždycky čutáme balonky, ale myslím, že pro jednou to ošizení přežije. Přešli jsme “minový pole”, jak říkám tomuhle úseku, kde jsme se s Tali fakt natrápili hodně díky jejím hysterákům, který tady chytala a já si tady střihla jedno suprový přivolání a to už jsme byli kousíček od hospůdky.  Vzala jsem si ji zase pod křídla a cvakla ji na vodítko. Abychom si procvičili klidnou chůzi na prověšeným vodítku. Vyprávěla jsem jí při tom, že chůze na prověšeným vodítku znamená, že pes jde klidným uvolněným krokem a následuje svýho psovoda, jehož rytmus chůze sleduje. Jde s živým zájmem o okolí, vodítko nenapíná a to zůstává prověšené……….. 😀 A že tedy by měla následovat svou psovodku, jinak se dostane do problémů. To asi nechtěla a tak vodítko nenapínala a respektovala můj rytmus chůze. Zavedla jsem je k rybníčku, aby se po tom lítání v polích oba mohli napít. Zatímco Rumíček tak učinil, tak koza flekatá neměla čas a musela čučet na kachny. Jak kdyby tam byly prvně. Nu, tak jak myslíš děfče. (Doma pak taky vylemtala asi kýbl vody) . Rumíček s Brtnikem se šli podívat, jak nám to pak pojede zpátky a my šly s Tali napřed. 

Můj oblíbený stůl u francouzskýho okna byl volný a tak jsme se tam uplacírovali. Nastala obvyklá vítačka s paní vrchní a když pak dorazil i Rumíčkotým, mohli jsme si objednat zaslouženou večeřičku. A protože byli oba ohaříci hodní, podělila jsem se o ni s nima. No a teď tady za mnou oba leží, stočený do preclíku a mlátěj špačky. Ne, Rumíček domlátil, Rumíček už rovnou řeže na pile :D. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..