Narozeninový výlet s Peťou

365 dní se sešlo s 365 dny a tadááá máme to tady zas. Ty narozeniny.

Dárek od Brtnika jsem dostala s předstihem – lístky na koncík strejdy Tildy a jeden dáreček mi přistál doma v sobotu ráno a jmenoval se Peťa 🙂 . Nebyl to tentokrát dáreček neočekávaný, ba naopak velmi srdečně očekávaný. Měla jsem výbornej plán, jak si to užijeme. Brtnik se vydal ráno s Taliprtkou směr chalupa a já jsem vymyslela, že si spolu s Peťou a Rumíčkem střihneme ten můj výletní okruh, co jsem si před časem vynašla v mapě. Ze Svárova lesama přes Hřebenka, tam si dáme něco k jídlu a do Unhoště do kavárny, kde se srazíme následně s Brtníkem a Taliprtkou.

Dennyky nám slibovala pěkný počasí – a taky to dodržela, takže jsme si to mohly užít do plnejch. Vlak přivezl Peťu na čas, tudíž si stihla dát nachystanou pozdní snídani v podání Brtníkova chlebíku obloženýho a  mýho vynikajícího dortíku. A taky………… značnou dávku zrzavýho ščestí vítacího. Páááč ten Rumoušek se raaaadooovááál, že přijela. Za ním pochopitelně 😀 , jak jinak. Chvílema to vypadalo, že se do toho precliku přímo zauzluje. 

Radování ho naopak přešlo v momentě, kdy jsme nastoupili do autobusu. Páč, prostě von to fakt nerad. A teď ho čekalo víc než jen pár stanic a ještě s přestupem. Příměstskej autobus byl překvapivě narvanej a museli jsme si vystát slušnou frontu, než jsme se mohli nalodit. A pak 40 minut Rumíčkoutrpeníčka, než se zase vystoupilo. Do slunečních paprsků a pod modrou oblohu, jak slibovala ta Dennyky a jak Peťa objednala, než nastoupila ráno do vlaku. Jen ten vítr mohnul bejt krapítek jako slabší, ale – jak pravila o něco později Peťa, aspoň to drželo na uzdě byčiglisty, páč v tomhle je to venku moc nebaví. 

Zato nás to bavilo a to velice. Dvě holky na vejletě 🙂 a tak jsme hnedle vytáhly tu sváču, kterou si Peťa strčila do kapsy. V pátek večer jsem se totiž hecla a krom narozeninovýho dortu a obrovskýho pekáče plnýho masa, jsem upíkla i  čtyři obrovský ciabatty a tak jsme si kus vzaly s sebou. Mňam . Hotová delikateska takhle pod tou modrou oblohou. I Rumíček si dal. Sešli jsme polema dolů a vešli do lesa.

Na jeho okraji jsme narazili na první posly jara:

Cesta vedla podél potůčku a stromy ztlumily vítr. Jen tak jsme si vykračovaly a Rumoušek hopíkal před námi. Byl ščasten, že nás má jen pro sebe a aby bylo jeho ščestí úplnější – vyndala jsem z taštičky funglofku – naprosto novej žužlopichlobalonek. O-o-o-o-u-jeee!  🙂

Z čistého kamarádství tu nebudu moc rozmazávat 🙂 skutečnost, že když byl Rumíček tak pěkně připravenej u toho balonku a číhal, rozhodla jsem se toho využít fotograficky a cvaknout to jednak v momentě, kdy číhá a druhak v momentě, kdy vypálí za balonkem, kterej mu kopnu. Krásně jsem to měla připravený…..Nestihla jsem to. Peťa se dala do pohybu a balonek vyčutla do prostoru. Tím pádem místo zamýšlené fotografie vzniklo toto 😀

Tak jsem šla radši fotit ty sněženky teda. Jak jsem i původně zamýšlela, než se Rumoušek tak pěkně fotogenicky nastavil. Ty se nehejbou.

Pak jsme se hnuli my a podél toho potůčku se vydali dál po jedné z lesních cest.

Trasu jsem si kontrolovala (páč jsem neschopna řádný orientace) v telefénu. Noooo a…. protože ale tady nebyl moc dobrej signál, tak se naše poloha neukazovala úplně jako přesně. Což se naopak zase jako úplně přesně ukázalo v momentě, kdy se cesta vidličkovitě rozdvojila a nějakou dobu šly cesty kontinuálně vedle sebe. Podle šipčičky jsme šli tou správnou. Ovšem zatímco jedna měla udělat oblouk a poté se napojit na červenou turistickou značku, kterou jsme se potřebovali vydat dál, tak ta druhá sice taky udělala oblouk ve stejným místě- jenže o pár stovek metrů výš na vrcholku kopce na který jsme vystoupali a……… posléze se vracela zpátky do výchozího bodu. Ehm, ehm. 😀 😀 Tak to jsme jako nějak nepotřebovali. Ale bylo tam krásně!! Na tom jsme se shodli. 

Dokonce fšicí tři. Páč jednak tady bylo opravdu krásně, slunce svítilo, nikde nikdo, jen ztichlej les a nahoře sluníčko…

a druhak pak….. výborný příležitosti k házení balonku:

A co kdyby jen k házení balonku!! Byla tu taky spousta spadanýho listí a…. víte vy, jak se v něm dá úžasně řádit??? :

Rumouš byl naprostej Blažej a my si to užívaly s ním. A najednou koukáme – faraonskej chrt!

Kde se tady asi vzal??? 

Pak jsme koukly do telefénu na mapu a vymyslely, že se nebudeme vracet, ale půjdem teda ještě kousek po týhle horní cestě dál a na první odbočce to švenkneme doprava a až narazíme na další lesní cestičku švenkneme to znovu doprava. A pak, tam kde cesta skončí prostě nějak projdeme lesem.  Jak řekly, tak udělaly a pohodově jsme si šlapali fšicí tři dál. 

V místě, kde jsme měli tu odbočku, byli dva lesáci a řezali tam dříví. Společnost jim dělala mladá fenka kopova. Rumoušek byl dámou okouzlen a chvilku tam spolu laškovali. Odbočili jsme dle plánu a cestička se stala spíš tak jako neznatelnou stezičkou. A to už jsme se pohybovali v místech, kde moc lidí nechodí. A oč míň lidí o to víc prasátek 😀 . To bylo jasný. A tak jsme hovor záměrně nějak moc netlumily. 😀 Na zpívání koled ovšem nedošlo. Když jsme dorazili do míst, kde už stezička skončila, bylo jasný, že tady se prasátkům líbí. No není divu, bylo to tam hezký:

Chvilinku jsme tam pobyli a pak se radši začali spouštět dolů. Doslova spouštět. Neb krpál to byl značný:

Brali jsme to traverzem. Jinak se moc pohybovat nešlo. Dole už toho měly kolena a nožky trošku plný zoubky. Závěr byl tak trochu jako skalkový.

Peťa v ten moment řekla něco ftipnýho a já měla co dělat, abych se dostala dolů nějak důstojně a ne po hubě. Spadly jsme – doslova – dolů k Rymaňskýmu potoku, kde to vypadalo, že budeme brodit:

Ale o kousek dál byla uzoulinká lávka, která umožnila přejít na druhou stranu a my už si pak vykračovali po červený turistický trase, která vede podél říčky Loděnice až k Markovu mlýnu,

který je postupně opravovaný a v jeho blízkosti je nádherná louka. Mám na ni moc hezký vzpomínky. Byli jsme tam tehdy s Ešátorem, Aišičkou a jejím páníkem. Bylo to taky v únoru. Louka, která k mlýnu přiléhá byla tehdy z větší části pod vodou (ono i na mapě je vidět, že je tam mokřad). Obepínají ji příkré zalesněné stráně na kterými tehdy zářilo slunce a vodu úplně postříbřilo. Pesani nadšeně lítali vodou, která jim od nohou v gejzírech vystřelovala do vzduchu. Aišičko páník tehdy fotil na svůj fungl nový telefén a vznikly nádherný fotky plný ohařů v pohybu a třpytících se kapek vody. Bohužel tehdy ešče nebyl s telefénem sžitý a neudělal nějaký kejkle, co se udělat nutně měly a ……… fotky byly fuč . Byla to fakt věčná škoda, protože se podařilo do těch fotek dostat nejen tu dynamiku pohybu ohařů a křišťálově čistý vody, ale taky paradoxně ten klid, který tam panoval. Dodneška si to hrozně silně pamatuju. Byla to krása. 

A bylo to krása i teď, když jsme si tam kolem pochodovali. Prošli jsme chatovou osadou a došly k rozpadajícímu se (věčná škoda!) Červenému mlýnu. U něj jsme se potkali se skupinkou lidí a pesanem. Krásná fenka – kříženec ovčáka a tzv. “bělouše” neboli bílýho švýcarskýho ovčáka. Byla tak zaujatá taháním se o klacek, že ani zprvu nezaznamenala Rumíčka, co se šel seznámit. Pak se lekla a rovnou mu dala na boudu 😀 😀 . Předešli jsme skupinku a ujistili jsme se u nich, zda jdeme správným směrem. Pořád ještě krajem lesa až dolů pod Hřebenka (nebo Hřebenky???) . Tam jsme trochu zakufrovali. No měly jsme poslechnout Rumouška, kterej se tam od začátku štěloval (asi už tušil hospodu???) , takže jsme se kousek vrátili a pak jako kamzíci vyšplhali po skále přímo před hospůdku. 

Místo volný pro nás měli a byla to hospůdka psomilná, takže my jsme byli třetí hosté se psem a za námi ještě dorazila ta skupinka s feňulí ovčákoidní. Místo regulérního oběda jsme se nakonec rozhodly pro lehkou verzi formou paštiky a toustů, aby se nám tam vešel ešče ten dortik pak ke kávičce v Unhošti. Načerpaly jsme s Peťou energii, osvěžily se nealkehůlickým Bernardem a pokračovalo se dál. Abychom se nemuseli vracet zase po skále dolů, prošli jsme mezi domky a chatkama k silnici a hned zase zabočili do lesa. Lesní cestička nás dovedla opět na červenou. Tu jsme zanedlouho opustili, abychom se neznačenýma cestičkama přibližovali k turistický modrý, která nás měla dovést do Unhoště.  Cinkla jsem před tím ještě Brtnikovi, že už můžou vyrazit z chalupy, abychom se tak nějak přibližně ve stejnou dobu sešli v tý kavárně. 

Šlapalo nám to výborně a už se nikde nezakufrovávalo. Takže jsme zanedlouho dorazili k dalšímu z místních mlýnů – taky opuštěnýmu. S nyní nepatřičným názvem Nový mlýn. Je to už hodně chátrající budova. Ovšem na nádherným místě. Mít dostatek financí – tooo by se to rekonstruovalo a pak bydlelo. Šli jsme fakt poměrně rychle, takže zanedlouho už jsme byli u rybníka, který leží na černým potoce a o chvíli později u Suchýho mlýna. 

Předposledního z těch, který jsme na dnešním výletě míjeli. Přešli jsme brod a dohodly se, že do Unhoště půjdem sice o trošku delší, ale zato hezčí trasou. Která vede celou dobu v lese a kousek za Kalivodovým mlýnem a soustavou rybníků ústí do louky před Unhoští. 

Tam nás nutně Rumíček musel nalákat na nějaký ty hrátky s balonkama. Peťa se předvedla jako skvělej vrhač balonků!! To se hned tak nevidííííÍÍÍ! Pravda, sice “nezatloukla” balonek do země metr a půl od špičky svých bot, jako to dokážu já 😀 , ale nějak se asi zapomněla balonku včas pustit nebo jak…. a………… von vám se rozhodnul, že nepoletí úplně vpřed, ale vezme to totálně na levou stranu. Tím značně zmátnul Rumíčka a mě rozveselil 😀 😀 😀 Jojo házení balonků, to je občas umění. 😀 😀 . 

Když jsem doslzela, obešli jsme místní rybník Bulhar a na louce za ním nás zase pobavil Rumíček. Hnedle za rybníkem, tam kde končí mokřad s rákosovitou trávou zatuhnul a urputně vystavoval………………….. pytlik třepotající se na nějaký větvi 😀 😀 . Tak to víte i mistr tesař se občas utne. Aby to nebylo tak jako úplně trapný, tak se poté, co jsem mu to zkazila oznámením, že teda vystavuje pytlik, odebral k tý vysoký trávě a tam tvrdil, že “TADYTODLESEMMYSLELPOĎTESEPODIVAT!!!” “Jo, to víš, že jo, ty ftipálku, na to ti neskočíme.”  😀 😀 a mířily jsme na konec louky. Dohopíkal za námi a za chvilinku už jsme seděli v kavárničce. Brtnik sdělil do teleféna, že za deset minut jsou u nás a tak jsme si s Peťou objednaly každá obří hrnec kafe a k tomu pohár Míša. Zasloužily jsme si to 🙂 . Sotva nám donesli objednávku, uuuž koukáme z okna, a Brtnik s Tali jsou tu. A co to vidí oči naše?? Tali pochoduje za Brtnikem na volno. 🙂 To se na to pěkně kouká!! A protože měla Tali evidentně pro ten den mozek v mozkovně, tak i vítačka s námi proběhla bez nějakýho cirkusu a převracení stolů. Měla toho za sebou ten den taky dost a tak se za chvilku spořádaně svalila pod stolem a odpočívala. Mohli jsme debužírovat. Brtnik si dal taky kávičku a k tomu jahodový dort a sdělovali jsme si vzájemně zážitky, co jsme kdo zažili, a co Brtník dělal na chalupě, a jak byla Tali hodná, a jak my jsme zabloudili, a jak tam bylo krásně….. 

Když jsme dorazili dom, dali jsme si véču v podobě pečenýho kolínka a vepřových ocásků, k tomu malinký pečený brambůrky, poblifka, troška toho dortiku ešče…. 😀  a pak tradááá mazaly  – páč to jsme šly už jen my s Peťou, jsme do hospůdky ke klukům. A dopřály jsme si výbornou lahev prosecca, neb oslavovat se muselo, že jo. A oslavil to s námi i Martin, který špuntnul před naším odchodem ještě nějakou proseccovou specialitku, abychom si mohli přiťuknout. No… slušně jsem dohnala ten suchej měsíc a půl 😀 😀 . Doma se ještě chvíli sedělo a klábosilo a pak šup do peří.

Ráno bylo odporně a tak jsme si řekli, že sedneme na autobus, zajedeme do Sobína, povenčíme krátce v polích a zapadneme do hospůdky na oběd. Pak se udělalo úplně už echtgold odporně, fučelo jak blázen, hnus a občas déšť. Tak jsme to zrušili úplně. Brtnik vytáhnul ohařiska, že se jde s nima projít do civilizace. Což bylo to nejlepší, co se stejně dalo. Po předchozím dni byli navíc poměrně slušně utahaní a evidentně souhlasili s navrženým plánem. Po návratu se velmi rádi buď povalovali po pelíšcích – to hlavně Rumoušek a nebo se motali ve společnosti a dělali očiska – to hlavně Taliprtka. 

No a odpoledne jsem pak šla doprovodit Peťu na tramvaj a říct si, že to zase kurnik ale uteklo. Fučelo čím dál tím víc a já si cestou od tramvaje řekla, že vytáhnu ohařiska, by se mohli jen tak čistě vyčůrat. A na Tali čekala malá premiéra. Pro ni něco, čeho si ani nemůže všimnout, ale pro mě poměrně milá věc. Prostě jsem jen přišla domů, zavolala, že se jde čůrat a…….. Tali prvně v životě šla ven tzv. nahatááá. Neboli – bez obojku bos, koukněte jakej já sem kos. Ještě nikdy ji nikdo z nás nevzal ven bez minimálního vybavení – tedy bez obojku a to ani v případech, že potřebovala ven akutně. Páč s ní je to vždycky buď a nebo. A já si řekla, že dneska to bude buď a riskla jsem to. I přes ten fujavec venku, který ji vždy pudí chovati se jako divoký mustang a plápolat prostorem. Taky se hnedle za dveřma značně rozevlála, ale! Písknutí ji vrátilo na zem a poté se nechala přemluvit, že jako čůrat by se mělo a ne poletovat po okolí,  jak ten papír vod salámu, co nám přeletěl přes hlavu 🙂 .

Vykonala své povinnostě a ……..mazala za mnou na podestu. 🙂 Hmmm, TaliiiIII? Ty seš dneska normální??? 🙂 . A možná to byl takovej malej dárek k těm narozeninám. Hezkej, stejně jako ty ostatní, co jsem dostala od Peti třebaas krásnej malej hrníček ze  “šípkový keramiky” a HERPESIN, když nejsem schopná si ho pořídit 😀 a taky třebas éteráčkovou levanduli, který nikdá není dost. Od Brtníka na mě čekalo ráno ještě překvapení, i když dárek jsem už dostala – koupil mi kytičku (i když neměl 🙂 , ale radost udělala, to víte, že jo) a voňafku jsem dostala. A na lednici trůnili ty magnetky od Dennyky, na truhle knížky od Sokola, Rumíček mi dal tu nejmokřejší hubičku co mohl a Tali byla nehodnější. 

Co víc si může člověk přát, než takovýdle prima narozky.

 

12 komentářů u „Narozeninový výlet s Peťou

  1. Moc krasny fotky a povidani, teda to ste si fakt uzily, k tomu samy dobroty napeceny, kaficko, bloudeni, to sis to moooc krasne uzila 🙂

    1. Joo jojo, bylo to moc fajný, jak by řekla Peťa. Pohodička, klídek, počásko vyšlo, co víc si člověk mohl přát.
      Ad to pečení – až bude příležitost a chuť a taky pohanková mouka, chci ten dortik – i kvůli Tobě vyzkoušet v pohankový variantě. Páč ešivá to klapne, mohla by sis ho v pohodě vyrobit taky. Není to pracný a stojí to za to.

      Fotky se – na mě teda- docela povedly, to je fakt, ty pohybový vyšly dobře. Jsem se bavila u těch Rumoušovejch gezichtů. A pak taky u faraonskýho chrta 😀

      1. tak to su zvedava, jak dopadne pohankova verze 🙂

        no a hlavne jich mas nezvykle mnoooogo a fotky to ja raaad 🙂

        1. já jsem taky zvědavá ( i teda kdy se do toho vrhnu 😀 )

          fotit bylo co, škoda jen, že nejsem tak šikovná jako třebas Ty a Dennyky. Nicméně je tam pár Rumíčkozáběrůch na který jsem velepyšná. 😀

  2. Nebylo to fajný, ale fajne to bylo a tys to tež fajně sepsala :-)! Děkuju za krásný víkendík a jsem ráda, že potěšení bylo i na Tvé straně, bo přece narozeniny se musí pořádně oslavit!!!

    1. Ajooo fajne! já zapomněla na to, že to musí byt spisovně a kratce. Du si vzít cukle! 😀 .
      Děkuju náhodou já, bylo to božanský a děsně jsem si to užila. A ten výletík ve dvou byl mnohem lepčí, než kdybych tu trasu šla sama, páč bych se tak dobře nepobavila. Těším se na červen 😀 😀 😀 😀 😀 😀

      (P.S. už mám další dva malinký dobroučký balíčky pro mamku. A nejni to mandle v čekuládě. (A pokud bude číst tenhle komentář Dennyky a bude se domnívat, že by to mohl být balený cukr, který si sypu rovnou do huby, tak ne , Dennyky, nejni to cukr!!Ani todle nejni cukr – je to malilinkatá sušenčička)

  3. posléze se vracela zpátky do výchozího bodu. Ehm, ehm
    ták to jsem ráda, že s tou orientací to nemám jen já 😀

    . pytlik třepotající se na nějaký větvi
    😀

    Co víc si může člověk přát, než takovýdle prima narozky.
    … krásný povídáníčko .-)

    1. No můj orientační nesmysl je úžasnej a právě proto jsem vzala na milost to pádlo telefonický. ALE!!! Tentokrát mi vypálilo rybnik, páč ty cesty v mapě vedly zpočátku těsně vedle sebe a docela dlouho. Tudíž nebylo poznat, že von to vokazuje špatně, páč nejni schopen to úplně zacílit.

      Rumouš byl veleftipnej s tím pytlíkem a ešče veleftipnější poté – když šel teda honem k tomu zarostlýmu, aby si napravil skóre. Myslela jsem, že se mi to třeba jen zdál, ale Peťa- aniž bych něco já řekla, to okomentovala úplně stejně, viděla to taky, jak hooohem, honem, aby nebyl za blbečka jde dělat důležitýho jinam. 😀 I pro tohle miluju ty vižlouše, že voni jsou to tak trochu lidi v psím kožíšku 😀

      1. To je případ :-D!
        Není to spíš tím, že je to pes než vižla?
        Že jako tohle je výsada chlapů 😀

        1. Ti nevím, vižla prostě jakoby víc přemýšlí, myslím, že tohle úplně běžně pes neudělá. Zatímco u vižlíků jsem se s tím potkala v různých situacích víckrát, jen jsem si říkala, že si to třeba namlouvám, ale te´d se mi potvrdilo, že ne-e 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..