Tím středečním pečeníčkem.

Už když jsem vyndavala ten první plech se sůšama pro nás, probíhalo mi za zády Lebedínoje ózero, jak tam stepovali. Se nedivim, ono to fakt krásně voní, spojí se tam ty kusy oříšků, kokos, jablka, rozinky….. voní to stejně krásně, jako to chutná. A oni už věděli o čem že tohle je, už ten první pokus před pár dny jim víc, než šmakoval. Tu druhou dávku  -tu jejich, tu jsem vyndala chvíli před tím, než se šlo ven.  Večer teď chodil hlavně Brtnik, dneska jsem si je hodlala vytáhnout já, protože on si řezbařil na stole a v rukou se mu rodil krásnej dřevěnej list. Po vychladnutí jsem dala ohaříkům koštnout, ešivá jsem to já upíkla dobře a protože jejich nadšení neznalo mezí, usoudila jsem, že asi i jo 😀 .

Tak jsem si tři ty sůši hodila do kapsy. Oj joj! Tři sůši a jaký zázraky to dokáže 😀 😀 Tali už věděla jak moc dobře to chutná a že stojí za to opanovat své nízké pudy a být za tu nejhodnější 😀 😀 😀 . Rumíčkovi pochopitelně taky šmakovalo, ale není tím sladkým stiženej tak, jako Tali (i tohle má ten flekatej poděs společný s Bubinkou, miluje sladký). A hlavně, on je hodnej z podstaty, ne kvůlivá odměně, že jo. Nicméně byla to tím pádem příjemná večerní procházka, kdy se stačilo zmínit, a mé přání bylo již plněno 😀 .

A stejně tak potom ráno. Tři či čtyři sůši do kapsičky a  jak máme hodnou pejskovou. Tak moc hodnou, že se nám sama samotnká chodí hlásiti, že je nejvzorovanější z vzorovaných a ešivá by to teda někdo nemohnul vocenit 😀 Mohnul, pochopitelně, že mohnul a ešče se u toho taky vycení, páč jsem se fakt musela smát, jaký to s ní dělá divy. Pohodička pohoda: zastavení madáme flekatý, kteráž se nám hrnula k pejskovi na vodítku. Přivolání pejskový, kteráž se nám hrnula dál než měla………. a takhle bychom mohli pokračovat dál. I k tomu, že nám pejsková nahlásila nález půlky rohliku pod křovím. Asi lepší moje sůša v hubě, nežli rohlik vyklepanej ze chřtánu 😀 . Mám vždycky radost, když se dokáže ovládnout. 

Radost jsem měla i o chvilku později, kdy zatímco mě Rumíček stíhal kolem zábradlího, tak ona si pobíhala opodál, na kraji jednoho z paneláků za nímž je riziková zóna a nezneužila toho, že má dostatečnou volnost.  A naopak přiběhla pak k nám, podívat se, co to tam kutíme. Bylo nám fajn, měli jsme časovou rezervu a tak jsme ještě zašli dozadu na louku a zatímco Tali si seběhla dolů k potůčku, tak my si s Rumajzlíkem čutali balonek. V tý zadní části je tma, tak to šlo dost blbě teda, Rumouš musel vždycky ukázat, kam že to položil. Když jsem pískla, Tali se dořítila za námi a když zjistila, že máme balonek, tak ho nutně chtěla mít taky. Druhej jsem neměla, ale měla jsem oslíka a……. ten je prej nejvííííííííííc! Možná i proto, že když ho dostatečně voslizne, tak jí občas vystřelí z tý její pomatený kušny. a to jí děsně baví. Hezky jsme si zablbli a já nás pak nenápadně – tím, jakým směrem jsem kopala – už směřovala pomalu domů. Oba vyběhli sami od sebe nahoru na podestu a s hračkama v kušnách čekali, až se koooonečně jako dovalim za nima. 🙂 . Víte, já si pořád ještě užívám to, že je to takhle na pohodu. V baráku oba vysprintili nahoru do patra a nadšeně čekali na zbytek těch sušenek.  No a už zbývalo jen utřít tlapátka a šup na pelíšek a čekat na snídani. A protože byli oba hodní, čekal na ně kus tvrdýho rohlíku, jako odchodovej desátek. Páč rohlík, to je taky nejvíc 🙂