Utekla

😀 Jo, tohle ráno Taliprtka Brtníkovi utekla.

Což v podstatě není vlastně nic překvapivýho, když se to tak vezme. Od rána lilo……. co od rána! Začlo lejt už v noci a to pořádně. Voda bubnovala do parapetu s takovou intenzitou, že se nedalo moc spát. A stejně intenzivně pršelo i ráno. Ohaříci si dali s Brtníkem snídani, povalovali se po pelíšcích a pak se šlo normálně ven. 

Nebo se teda mělo za to, že se jde normálně ven. Ale evidentně ne fšicí byli totožnýho názoru. Vyšli s baráku a ledva ušli pár desítek metrů od vchodu, vyhodnotila Tali situaci  a dospěla k názoru, že to teda ne!  Tohle fakt ani náhodou. A vzala Brtníkovi kramle. Otočila to a běžela…………..domů 😀 😀 . Zaparkovala se na podestě a že ne, vona venčit rozhodně nepotřebuje. Ať voni si dou, ale jí tam nikdo nedostane 😀 😀 . Ohař. Ohař, kterej se je ochoten koupat v zamrzlý vodě. Jenže že jo, to nejni voda shora. A vodu shora dámičky nesnášej. Moc dobře si pamatuju podobnou scénku s Bubrdlínou. Musela mnou být potupně vlečena prostorem, jak koza nějaká. A stejně tak teď i Tali. Brtnik ji musel cvaknout na vodítko a násilím ji vyvléct ven 😀 . Jsem si jistá, že nás obě v ten moment neměly ani ždibínek rády 😀 . Mají spolu holky společný i to, že stejně jako Bubi, tak i Tali nesnáší navíc mokrou trávu. 

Brtnik, zrádce všech moří, ji chuderu flekatou vyvlekl dostatečně daleko, kde už ji šlo pustit bez rizika, že vezme zase kramle. To už naznala, že je to stejně jedno, když je durch a milostivě se aspoň vypustila. Že by vytvořila pevnou hovnotu, tak to ani nááááhodou, holenku. S tím nepočítej. Venku byli dýl, než obvykle, protože Brtnik jel do prasé pozdějš, ale k ničemu se neodhodlala ani tak. Když jsem vstávala já, byli už na pelíšcích a zdárně osychali. Pomudlali jsme se a já se začla vypravovat do práce.  Nejradši bych je bývala ven už netahala, ale jednak mám ten nutkavej pocit, že těsně před odchodem je vždycky znovu vezmu ven, aby se ještě vyčůrali a druhak tady byla ta skutečnost, že Tali se nevyvenčila komplet. Bylo ale jasný, že je nebudu tahat na obvyklou dlouhou. A tak jsem vyndala papírovou čmuchací krabici a mezi roličky a krabičky a zmuchlaný papíry naházela nejdřív jednomu a pak druhýmu pár piškůtů, ať si je vyčmuchají, když nám vznikla ta časové rezerva.

Ustlala jsem, uklidila nádobí a prohlásila, že teda “Jdeme, mládeži.”  Nadšení nebralo konce. “Hmm, no to budeš Tali ale překvapená, až vystrčíš čumes ven.”, říkala jsem si v duchu a počítala s tím, že to s největší pravděpodobností obratem střihne pěkně domů. Heh, překvapená jsem byla ovšem já. Tali vyběhla ven a jak když nic. Doběhla si na svůj plácek, tam se podepsala a šla normálně, jak kdyby se nechumelilo……….. což právě v ten moment i začalo, neb do deště se vložily i sněhový vločky. “No tak fajn, tak to tady kousek obejdeme a třeba dokončíš svoje venčící potřeby.” zamumlala jsem si pro sebe. Kdo dokončil opětovně svoje venčící potřeby byl hlavně teda Rumíček, ten se vyvenčil pravděpodobně i za Tali, protože jsem musela po něm dvakrát uklízet. Tali si mezitím rejdila dole u potůčku a já se modlila, aby ta koza flekatá nezneužila toho, že když je tma a cedí a já sbírám ty bobky, jsem značně znevýhodněna. Ne, nevyužila toho, když jsem pískla, přiběhla hned za  námi nahoru. Obešli jsme louku a když jsme došli k našemu vchodu, nechala jsem to na nich, jestli už se jde domů, nebo ne.  Rozhodování bylo velice krátký a jednohlasný. Oba se nasádlili na podestu a že prej se jde domů. Tak se teda šlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..