Páč si nějak nedovedu představit, že by takovejdle sasrak mohl způsobit třeba pobyt v našem potůčku 😀 😀 .

Protože ve čtvrtek ráno se mi chtělo běžet sídlištěm a volat: „SLYŠÍÍÍ, VONA SLYŠÍÍÍ, LIDIIII, VONA SLYŠÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!! HALELŮJÁÁ!! 😀 😀 . Ponivadž Taliprtka fungala nějako úplně neskutečně. Tohle byl zase malinkatě jinej levl. Že asi jak se nám blíží to háráníčko? Má do něj sice ještě dva měsíce, ale co já vim, co se jí děje v těle, natož v makovici.

Nicméně prostě jsem byla tak jako zaskočená až. Ono teda i ty dva předchozí dny vlastně taky. Sice jsem s nima nebyla venku na dlouhý prochajdě, páč mi to Brtnik zakázal, když jsem taková nějaká jako podivná 😀 , a neví se, ešivá cípnu, nebo necípnu, ale v pindělí měla Tali nějaký střevní pnutí a nutně potřebovala ven. Měla za to, že když mě štípne zuřivě do hřbetu ruky, že z toho mi bude úplně jasný, že potřebuje nutně ulevit svým útrobám. No nejsem z nejchytřejších, takže tohle mi nedošlo. Ale úplně blbá taky nejsem, takže jsem to poznala z toho, že dejchá jak čtyři. A proto ono s ní to cvičení vzadu v pokoji nebylo k ničemu! Neb jí srajda zatemnila mozek. A to se jí teda nedivim, nikdo se jí nemůžeme divit, že jo. To sice ešče nedýchala jak čtyři, ale už to asi bylo na cestě.  

Takže když mi to docvaklo, hodila jsem jí na krk krám, ať se nemusíme zdržovat s postrojem a vodítkem, ale ať mám pojistku pro případ, že by jí pak cvaklo v makovici a chtěla vymejšlet nějakou bejkárnu. A letěly jsme ven. Zatočila se třikrát jak vítr v bedně a pak zahrála zadní částí těla hlasitě do skoku. A ze zadnice výčep. Noooo pěkný teda. Co ale bylo opravdu pěkný, že poté prostě normálně šla domů. Sama od sebe. Bez nějakej blbejch nápadů. „To je prima, Tali, to seš nejhodnější.“, řekla jsem jí a pomudlala jí makovici. Věc, která jí už udělá radost. Donedávna (a i občas ještě dneska)  by jí to neoslovilo ani náhodou, teď se kolikrát raduje, že jí člověk za odměnu pohladí, a i vnímne úsměv.

A stejně prima to bylo ve středu večer, kdy  jsme si doma pořádně zablbli při různých hrách, bojůvkách a při nějaký tý práci,  a ohařiska se poté nalemtali z plných hrdélek hektolitrů vody. Protože jsme se pak šli my dvounohý vyplesknout k dedektýfce,  skočila jsem s nima na vteřinku ven, ať se můžou vypustit. Páč mi bylo jasný, že tý vody je v nich víc než dost. Tak jsme si prostě vyskotačili na chvilku za barák , abych předešla tomu, že pak buď budou čekat bez žádosti se zkříženejma nohama na večerní venčení a nebo – to je ta lepší varianta – si přijdou říct (Ano, nyní už vím, že ščípnutí do ruky může mimo jiných sta variant znamenat i to, že „Musim HNED ven, nebo se pos…u!!“ stejně tak že Rumoušovo 2x vrkůů-vrkůůůů  s myšou v hubě může znamenat totéž. Jen teda nevim, ešivá, když bude mít v hubě jinou hračku, to bude významově taky to stejný 😀 😀 😀 . Ach bože, proč nemůžu mít psy, co mluvěj nějak normálně? Proč mě musej při tom ukousnout ruku, nebo mě udusit voslizlou plyšovou hračkou?)

Nu, tak jsme vyběhli. Tak, jak jsem vždycky byly zvyklá – na čůranou jenom, kdy se vyloženě vyběhne ven, přičupne se, zvedne se noha, a jde se zase domů. S Taliprtkou tohle nějak nefungovalo nikdy, vždycky se to zvrhlo v cosi jinčího, páč bylo nutný letět do křoví támdle, tůdle a…. no nic, prostě nefungovalo to. Tentokrát jo, oba se v krátkosti vyčůrali a šlo se zpátky. Eeenmeže ! U vchodu najednou zlaťák Max a velkosalašnice Barcy. Nooo jo, co by to bylo z večer, kdyby Tali nedala Maximusovi do držky??????????? To by nestálo vůbec za nic, takovejdle večír 😀 😀 . Zvlášť, když on už čekal a smířen s osudem 😀 máchal smířlivě ocáskem v ústrety. „Joooooo, tumáááááááááš!“ zhoupla se Taliptka jak houpací kůň a vyrazila k úderu. Zařvala mocně jak léf a já čekala, že si chudák Max zacpe tlapkama ušiska. Von je takovej troubík hodnej. A jí to dycinky udělá radost. Tentokrát velkou, musela běžet vítězný kolo. Asi půl kilometru v průměru. „A ešče jednoooou ti dám do sosáku!“, vrhla se na něj, dryáčnice jedna 😀 . To už jsem ho bránila. Znovu se odpálila ve svým svatým nadšení do vesmíru a vrátila se. Dolítla k Barcy. Předvedla asi šest výskoků s přemety  a že budou prchat spolu. Enemže že jo. Barcy na flexině. To nebyl dobrej nápad Taliptkooooo, halooooooooooo, pooooď zpátkýýýýýý volala jsem do tmy za prchající hroudou flekůch. Bože, kynologickej bože, ešče, že je ten Rumíček takovej hodnej pán. Poskakoval si tam mezi Barcy a Maxem. A když to milá Barcy, která je fakt obří stodola, navíc značně obézní, jako všichni psi těchle lidí,  přeháněla s razancí družnosti, „dal jí taky do sosáku“ . Což v jeho podání znamená hlasový upozornění, aby se madam trochu ovládala, že to bolí. A ono to od ní opravdu bolí, páč si svojí velikosti rozhodně taky není vědoma. Navíc venčena převážně jen na tý flexině – to se moc nevyřádíte, že jo. Tak to se pak hůř ovládáte.

Já ovšem byla ráda, že se ovládala Taliprtka a skutečně se dovalila zpátky. Jsou to obří okruhy, co ona běhává. Tak jsme se konečně mohli vydat domů, ale byla to příjemná pětiminutovka. A právě stejně příjemně to bylo pak ve čtvrtek ráno. Kdy jsem nabyla dojmu, že možná, mooooooožnáá /však víme, jak to s tou Flekaticí je/, konečně třebas se jí něco zase pospojovává a moje snaha vést ji k tomu, aby člověk mohl mluvit tiše a normálně se nějak úročí. Protože přesně tak jsem mluvila a nebo pískala. Převážně tichounce. Zahráli jsme si na to, že jim utíkám, což je oba baví – když si madám ráčí všimnout 😀 😀 a teď si všímá čím dál častěji teda.  Udělala mi radost tím, že sama a s radostí zamířila k opuštěnému krámku a tam vyběhla na podestu a na tichý gesto usedla. Zpravidla to bývá obráceně, že Rumíček je tam první a ona si někde šmejdí a já ji tam musím zavolat.  Ale nebylo všem dnům konec, přátelé. To nej na mě teprve čekalo!!

To, že se sama od sebe opanovala a nevdechla poházený krajíce a patky chleba, co ležely na chodníku, tak to byl velevýkon. Opravdu velevýkon a byl taky náležitě oceněn. Ovšem to, co přišlo potom, tak to mi vyrazilo dech. Za rohem paneláku byla kus napřed a já najednou koukám, že se nějak jako zmítá na trávníku. ?????? No! Bodejť by se nezmítala! Taky byste se zmítali. Kdyby tam v trávě ležely na kostičky nakrájený housky a vy jste chtěli pánčičce udělat radost a museli byste to sami v sobě vybojovat!!! Byla výýýborná, výýýýborná, nejvýbornější!!!! Upřímně jsme se pak fšicí tři radovali hromadně. A piškůty lítaly vzduchem, aby jí vynahradily ty muka, který chudera musela podstoupit, když se takhle ovládala. Myslím, že tohle byl její bufeťáckej majstrštyk. Bylo to její vlastní rozhodnutí, ona by to rozhodně stihla vyluxovat, věděla to, rezervu měla dostatečnou, ale nechtěla, a chtěla mi to taky ukázat. Víte asi jakou radost to ve mně rozpoutalo? Děsnou , mega děsnou. To se myslím ani popsat nedá. No a pak, když jsme šli dál, tak jsem právě třebas hoodně tichoulince pískla a utíkala pryč, co mi nohy stačily /jako nic moc, takhle ráno, ale stačí to 😀 /. Přepadovka byla následně veeeliká. Stejně tak, když jsem tiše zavolala,že ke mně. Bok po boku se dostavili oba jak jeden muž. Pes teda vlastně asi, že jo.  Jsem tak moc ráda, když dokáže Tali reagovat na úplně, ale opravdu úplně tichý signály. Je to hodně velký posun, od toho psa kterej vnímal jen zupácký řvaní, velký posun. Aby to pro tenhle den bylo kompletní, šla mi Tali ukázat, že vona ale vůbec nejde k těm popelnicím, to se jí přece, Erno, nemusí vůbec říkat! 😀 Takhle úžasná vona je, víme? 😀 😀

No víme, víme. Víme, že když chce, tak už umí. A pro tohle ráno teda evidentně chtěla hodně moc. A tak to tím pádem bylo zase jedno nej-nej-nej ráno, co může být.