A my s váma nepudem.

Řekla jsem Brtnikovi v sobotu.

Ráno a dopoledne pršelo, posléze i trošku začlo namrzat, takže nějakej výlet jsme odpískali a rozhodli se, že to pro tentokrát pojmeme čistě městsky. Brtník chtěl zajít do OBI, což je poměrně delší trasa sídlákem. Původně jsme měli v plánu, že půjdeme všichni hromadně. Leč já se dopoledne pustila do zpracování hromady zeleniny z který jsem hodlala vyrobit si do mrazáku směs do polívky. Oškrabala jsem hromadu mrkve, petržele, celeru a měla spoustu slupek. A přišlo mi to líto jen tak to vyhodit. I napadlo mě, že bych to mohla vzít zvířatům do polí. To je nápad! A zrealizuju ho hned. Respektive, až to teda dodělám, pochopitelně. Takže jsem Brtníkovi sdělila, že “My s váma nepudem.” “Teda takle, ze začátku s váma nepudem, vy si děte s Taliprtkou do OBI, my si vyjdem do polí a pak se setkáme.”

Výbornej nápad jsem měla. A udělala jsem Rumíčkovi veleradost a my si tím pádem udělali pohodovou prochajdu plnou různých akciček. Talitým vyrazil jako první a já jsem při našem odchodu zjistila, že…….Brtnik nechal doma vodítko (heh, to by se dřív rozhodně stát nemohlo, páč vodítko bylo neoddělitelnou součástí Flekatice) . Inu, bude si muset nějak poradit, stejně nevím, kudy šli a my vyrážíme na druhou stranu. V batůžku jsem krom slupek ze zeleniny měla ještě nějaký mrkve a kus pórku, co jsem přihodila a taky pytlík se slunečnicí. Akorát, když jsme vycházeli z domu, potkali jsme zpátky se navrátivší Talitým. Tali hodlala svůj tým opustit a připojit se k tomu Rumíčkovýmu, ale nebylo jí to nic platný teda 🙂 . 

Vypadli jsme s Rumouškem a zamířili rovnou do těch polí. Nic nás – krom prolejzačky u sámošky 😀 – nezdržovalo, takže jsme tam byli za chvilku. Jen na moment jsme se zastavili u kláštera, kde jsme si čutli párkrát molitanovej balonek, co jsem vzala s sebou spolu s oslíkem. V polích – krom dvou běžkyň – nikde nikdo, měli jsme to čistě jen a jen pro sebe. Sluníčko se marně snažilo prodrat se přes těžký mraky . Zapluli jsme do stařiny a trochu to tam prozkoumali, pod rozložitou bezinkou byl udupaný, uleželý plácek a tak jsem tam nechala půlku mojí svačinky pro zvěř. Prokličkovali jsme to tam, přešli pěšinu a v další části jsme si střihli trochu poslušnostní ohařiny a Rumíček si zaběhal do stran. Prokličkovali jsme to i tady a pak přešli cestu v aleji a zamířili k mému oblíbenému plácku, kam právě zvířectvu nosívám v zimě něco na zub. Od minula všechno zmizelo, zůstaly tam jen dvě malý řepy. Nechala jsem tam další část svých zásob a pak jsme s Rumíčkem zamířili hloubš do stařiny. Tam je pod starou bezinkou další příhodnej plácek pro zvířecí tabuli. 

Pak už jsme zamířili ven a došli na myší louku. I nadále byl Rumíček toho názoru, že balonku či oslíka netřeba a tak jsme si jen tak šli. V polovině louky, kde je vyšší tráva jsem mu nejdřív do ní zahodila obě hračky a poté ho vyslala hledat. Byl šikovnej a jako další zábavu jsem mu šla kousek dál našlapat čtvereček a nasypat mu tam pár dobrůtek, aby si trochu začuchal. Šlo mu to výborně a tak jsme si dali repete. Teda – on si dal, já bych nevyčuchala pochopitelně nic 🙂 . To už cinkla SMS, že Brtník odchází z OBI a tak jsme vyrazili směr Hornbach – kde jsem myslela, že se sejdeme . Ovšem, když jsme tam dorazili, tak nikde nikdo. Telefénem jsem vyzjistila, že jsou o kousek jinde – na louce před místním úřadem. Aha asi někde chybka v komunikaci. Tož jsme s Rumíčkem kopli do vrtule a zamířili tam taky.

Brtnik je nepřehlídnutelnej a Tali nepřeslechnutelná. Takže, když jsme přicházeli, viděla jsem v dálce dloooouhou černou tyč a slyšela mohutný hýkání. Jojo, Tali chtěla balonek a to hned. Když jsme k nim docházeli, podívala se mým směrem, já roztáhla ruce a ona se rozletěla s balonem v hubě ke mně. A Rumíček letěl k Brtnikovi a vnucoval mu oslintanýho oslíka, kterýho jsem mu na začátku louky stihla hodit. Řádně jsme se všichni přivítali – což v Tali podání znamená, že jsem ji měla na hlavě a chvilku se řádilo s hračkama. Pak jsem si všimla, že Tali tak trochu kulhá na levou přední a tak jsem hru stopla. A šlo se pomalu loukou  směr domů. Kolem dětskýho kolotoče. No a já neměla lepší nápad, než chtít pozlobit ohaříky. Mno……… vzhledem k blátivýmu počasí…….. to nebyl ten nejlepší nápad. Tali se mohla vzteknout, že jí ujíždím a dala mi následně co proto. Měla jsem co dělat, abych se z kolotoče nějak civilizovaně dostala 😀 😀 . Já jsem přežila, o bundě se to asi moc říct nedá 😀 😀 . Tak jsme radši pokračovali dál. 

V momentě, kdy jsme na kraji sídliště přešli silnici směr starý domky, koukám…….. na zeleným plácku běhá……. vlček. No jo, fakt mladej vlček. A  když jsem o kousek dál poznala pana Andrleho, nebylo pochyb. Snažil se mládě odlapit a moc se mu to nedařilo. Vlček se vydal k silnici a tak jsem přešla jako první a doufala, že ho moje přítomnost od toho blbýho nápadu odradí. To se potvrdilo. Zavolala jsem pak na pana Andrleho, že vyklidíme se psema pole, aby se vlček nebál. Pravil, že ne, že se bude chtít spíš kámošit, a tak jsme se dohodli, že půjdem dělat návnadu. 

Zpočátku to tak nevypadalo teda, protože Tali se rozradostnila, koho to potkala a Rumíček byl taky nadšen. Ale bylo to jen o ten první moment. Mladá “skorovlčka” Betty (kříženka “evropského” vlka a československého vlčáka) se nejdřív lekla, ale pak proběhla nádherná seznamovačka. Dívat se na tu vlčí čistou komunikaci bylo nádherný. Tolik gest a grimas. Nádhera. Bettce je půl roku a je jí už pořádný kus. Má nádhernou srst a po svém přímém vlčím předkovi zdědila i jejich plachost a vlčí duch. Vzhledem k tomu, jak je plachá a v jakém prostředí a situaci jsme se potkali, to nebylo jako před těmi deseti lety, kdy jsem si mohla obejmout její předchůdkyni, ale i tak. Když se jí podařilo nakonec odlapit a šli jsme kus cesty společně, dostalo se mi letmého očmuchnutí. Oj jaká to čest. Jak ráda bych zabořila ruce do jejího kožíšku, vám asi  nemusím říkat. Dodneška mám setkání s Besskou vrytý do paměti. Pan Anderle nám poděkoval, že jsme mu pomohli a já byla moc ráda, že jsme se tam zrovna v ten moment vyskytli. Došlo mi, že jsem zase ani na vteřinu nezaváhala a šla přes tu silnici vlkovi v ústrety, stejně jako tehdy v těch polích. Jak oni to sakra dělají, že mají na člověka takovej vliv. Neměla jsem strach o sebe, měla jsem strach, aby se vlkovi něco nestalo. Třebas, třebas se ještě někdy potkáme. A nebo s její sestřičkou, která prý je její opak. Inu zdědila toho zkrátka víc po svém psím rodiči, než její skorovlčí ségra.

Byla jsem taky trošku pyšná na to, jak se pak Tali chovala. Nikoliv jako pablb, který by situaci ještě zhoršil, ale jako poměrně vnímavý stvoření. Byla k Betty vlídná – tak trochu jako teta.

No! Tak to byl zážiteček na závěr procházky teda. Cestou domů mě napadlo, že vlastně všichni naši ohaříci měli někdy tu čest s nějakým tím polodivokým tvorem. Ešátor s vlčicí Besskou, Bubinka s malým lvíčetem a Tali s Rumíčkem teď s Betty. Asi nějaká rodinná tradice :-).

2 komentáře u „A my s váma nepudem.

  1. jee vlcek musel byt super, i kdyz takovy zvire to je asi narocnejsi… a talimura jako teta je fakt takova hrisne roztomila predstava 🙂

  2. super to bylo, jsem měla hlavně strach, aby se nesplašila víc a nevlítla do silnice. Je to plašanka, což není nic překvapivýho, ale bylo fajn, že se chytla na ohaříky. No jo, Tali pak byla mocinky moc důležitá. Ona je k těm štěndům odrostlejm taková madam blahosklonná 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..