Tak jsme s ohaříkama osaměli.

Páč Brtnik musel chudera hned po Vánočkách do prasé.Ale  i tak jsme si s ohaříkama dopřáli několik mnoho hodin na čerstvým vzduchu. Udělalo se krásný počasí, byla úplně vymetená obloha. Ráno byla pochopitelně dlouhá courací procházka, když si to můžeme dovolit, tak proč toho nevyužít. A po obědě (na kterej jsem úplně  zapomněla 😀 )jsme si vyšli jen tak do polí. A strávili tam to odpoledne téměř celý.

A strávili jsme ho tam velmi příjemně. A společně 🙂 . Ponejprv pochopitelně dostal každej to, co má po cestě nejdůležitější – Tali průzkum rákosí a Rumíček nějaký to prolejzání u sámošky. Tentokrát se tam vzhledem k době vánoční, nevystkytovalo publikum, fšicí asi ještě mají doma zásoby a tak jsem musela jásat já za ty ostatní, co se nedostavili 😀 . Proti nám šel jen jeden pár, kdy mužská část peskovala tu ženskou část jak malý dítě a tvářil se u toho tak, že jsem měla sto chutí mu něco říct. Protože ona paní byla velmi schlíplá a tak tiše se choulila do sebe. Možná vás taky napadne to, co mě, protože to z toho úplně čišelo.  Já vím, že do toho nevidím, ale……….. myslím, že jsem se moc nesekla. A kdybych mohla, tak seknu jednu rychlou tomu usurpátorovi. No nic, to jen tak, že se mi ten obrázek vryl do paměti. Tož jsme jen tak prošli kolem a zamířili k Boromejkám. Tali zase předvedla svý prastarý tanečky s hýkáním a velkou neochotou jít u nohy. Grrr. Tohodle se už asi nikdy nezbaví, občas to vypluje na povrch. Teď měla extra smůlu, protože jsem si den předtím, když jsme tam šli s Rumíčkem všimla, že nějaký prase přímo před klášterem a před kostelem…….. nechalo svou nevábnou vizitku 🙁 . Takže to jsme si to pochodování u nohy tentokrát trochu prodloužili 😀 .

Budiž jí ale přiznáno k dobru, že posléze nepádila v dál, jen šla rychlým krokem. Zůstali jsme s Rumíčkem stát a já byla zvědavá, kam až si jako dokráčí. Kdy jí dojde, že jde sama. Trochu to trvalo, ale pak páááádila zpátky za náma. Civilizovaně se přešlo na druhou stranu, kde je zarostlý prostor a tam si to šli oba prošmejdit. Asi v prostředku nás došla rodina s dětmi a tatínek byl z ohařů unešen. Hlavně z Rumouška. Neb sami prý kdysi vižlu měli. I je pochválil, jak jsou poslušný. (háháhááááá, to nezná madam Flekatou :D). Na začátku polí nebylo tentokrát žádný balonkování, měla jsem pro ně připravenýho něco jinýho. 

Když jsme zašli do stařiny, vytáhla jsem plnící balonky od Psížiška a udělala jsem ohaříkům nějaký to hledání. Zatímco Rumíček byl nadšen, Tali to tak úplně neměla. Radši by si šmejdila po svým. A tak jsme to halt vzali jako práci, když už to nechtěla mít jako zábavu. Posléze ona zvolila variantu – najdu, nejim, nesu a mizim 😀 Tak to se taky nejevilo jako ideální, tak jsem jí balonek sebrala a nechala jí být. Ať si dělá “co chce” . Pod dozorem pochopitelně. My si chvíli s Rumíčkem blbli s balonkem a pak jsme se v tichosti zdejchli, když si šmejdila na kraji vysoký trávy a počítala myši. Kryla jsem nás křovím, ale měla jsem možnost vidět ji, že i přes to křoví si nás monitoruje. Stála vždycky chvíli a čučela na nás, ešivá vydám nějakej povel. A já nic. Došli jsme s Rumíčkem až do aleje a tam se schovali pořádně za křoví. Pak se tam kdosi zjevil a já nechtěla, aby se tý potrhlice leknul, tak jsem pískla. Vypálila jako blesk a coby tank to rvala rovnou šípkovým trním za náma. Ne, nemohla to oběhnout po cestě. Ne, že bych nebyla ráda za to, že to bere přímou čárou, to ne. Naopak, protože ona právě spíš má sklon dělat si oblouček, aby si to prodloužila, ale teď to rvala tak nepřístupným terénem, že mi bylo jasný, že zas bude jak trnová koruna. 

Velevychválila jsem ji, pochopitelně a sešli jsme z aleje dál do polí. Byla za hodnou a tak měla možnost víc si poletovat. Bavilo jí to natolik, že se jen letmo přiřítila přivítat strakáče Bedřicha, který kolem procházel a dál si ho nevšímala. Popřáli jsme s jeho páníčkem ščastnej novej rok a šli každý na jinou stranu. Na Tali bylo vidět, že krom základní poslušnosti, nemá na nic jinýho kapacitu, tak jsem ani nezkoušela jít k příkopu a tam se nějak posunout v tom aportu přes něj. Jen jsme tak prošli a vydali se tou uzoulinkou stezičkou, kterou už teď moc nechodíme. Došli jsme až dolů, kde je trochu močál a hodně vysoká rákosovitá tráva. A bylo tam hodně stop od prasátek. Ahááá, takže to taky stop a bereme to na levou ruku směr ta hlavní cesta.

Tali nadšená, že jdeme všichni společně tím nejzarostlejším úsekem. A musím ji pochválit, že i dbala pokynůch. Když jsme vyšli na cestu, dali jsme si nejdřív trooošánek pobíháního a neb zahráli jsme si na babu. Kdo byl bába, je jasný 😀 . Pak jsem oba usadila na cestu, vzala obřadně plnící balonky a zasunula do nich žužlopásky, který jsem jim vzala s sebou. To už bylo natěšení na hledání i u Tali. Až jí zadnice nedočkavě nadskakovala nad zemí. Zašla jsem zpátky do vysoký trávy, schovala jim balonky, vrátila se k nim, cvičákově se zařadila po jejich straně, v tichosti nějakou dobu postála a až pak je propustila. Pink a oba vypálili. Hledali jak divý a pak jsem viděla, jak si každej lehnul se svým žužlopáskem a dával si do nosu. Zašla jsem vyzvednout balonky a díky takhle vzniklý mezeře mohla vyřídit jeden nutnej telefén s Ričrdem. Nebyl dlouhej, páč ani jeden z ohaříků se s tím pochopitelně necrcá. A pak bylo nutno se pohnout dál. Na konci tohodle úseku s nima vždy – když se oba chovají příčetně – tedy oba, he-ehmm, Rumíček se chová příčetně vždy 😀 –  zajdu do stařiny mezi křoviska a popracujeme tam. Ale chodí se tam společně a se svolením. Ne jako dneska, že tam vtrhne horda tatarůch. Tak jsem to milým tatarům obratem zarazila a trvala si na svým. A až když jsme kus cesty ušli společně, mohli si jít samostatně. Ale….. se cvičením. Ať se jen tak nelajdaj.

Na myší louce bylo nejdřív velkovolno, kdy si i Rumíček jen tak pobíhal a čmuchal a až poté přišel s tím, že spolu budeme něco kutit. Vytáhla jsem oba plnící balonky a dali jsme si trochu aportovací práce podle pokynůch. Rozhodila jsem balonky do stran a běhal pro ně v tom pořádí, jak jsem určila. A já při tom monitorovala Taliprtku. Ta se stále věnovala sčítání hlodavců a tak jsme měli spoustu prostoru s Rumíčkem. Dali jsme si slalomování, vybíhání do stran – ale tam se mu dneska moc nechtělo se úplně vzdalovat, a nedivím se mu, noženky už toho mají za ty svátky naběhanýho dost, a ještě nějaký ty blbinky. A to i s balonkem, který jsem mu vždycky naplnila a schovala do trávy.

Pak jsem si ale už zavolala i Taliprtku a to hledání balonku v trávě si dali společně. Posledním hledáním bylo hledání balonku s žužlopáskem. A to bylo pochopitelně to nejlečejší, to je jasný. Když si takhle užili, došlo i na tužení se na poli poslušnostním, kdy jsem si je prostřídala a pak jsme si trénovali posazování se na dálku na hvízdnutí. Bohužel jsem se tady musela vrátit skoro na začátek – tedy na krátkou vzdálenost, protože Tali do toho před časem hodila vidle. Ale neva, tak prostě začneme od začátku. Sedali oba moc hezky a bylo za co je chválit. A evidentně to zaujalo pána z manželského páru, který se tam vydal na procházku. Když je pochválil ptal se, zda si je cvičím sama a když jsem přikývla, pochválil i mne 😀 a tedy i Brtníka, neb ten se taky tuží. A chvíli jsme se zapovídali, zatímco jeho žena telefonovala.

Byl nadšen z Tali ladných  pohybů. A oprávněně teda, protože ona má ten pohyb opravdu ladný a nádherný. A to i když se  pohybuje v hlubokým oraništi! Což je co říct.  Řekl mi pak, že jemu se víc líbí její nezávislost a svoboda, než to, jak je Rumíček se mnou. Tak jsem se tak vzpomínkově usmála a řekla mu, že tahle nezávislost by se mu možná tolik nelíbila v momentě, kdy je mu těžko a nezávislej jedinejc je v kšá. Že v ten moment by zcela jistě uvítal toho, kdo stojí při něm a vnímá, jak mu je. Zamyslel se. A po chvilce pravil “No jo” a zadíval se na Rumouška. Na toho zrzatýho skřítka líbeznivýho, kterej moc dobře ví jak duši pofoukat. Ale tak každej to máme jinak, třebas by mu to vyhovovalo i tak. Pak jsme si ještě chvíli povídali, popřáli si hodně štěstí a zdraví do novýho roku a oni s paní pokračovali dál.

My ještě nějakou dobu zůstali a  společně si blbli jen tak na tý louce. Pak se Tali začuchala a my šli s Rumíčkem už směr domov. A netrvalo to ani nějak dlouho, a doběhla nás rozjetá flekatá lokomotiva. Vzala jsem si je oba k sobě, protože v ohradách byli koníci a propustila je až za ohradama. To si ještě pošmejdili na posledním travnatým plácku a už jsme z polí vyšli ven. Hned u prvních domků mě Taliprtka dost naštvala, protože vyváděla u plotu, kde vyběhla kočka na strom. Tak to jako ne, kamarádko, tohle dělat nebudeš!!!!! Vyrobila jsem z ní tím pádem zaražený prdy 😀 . Který ovšem posléze už velmi dobře reagovaly v situaci, kdy proti nám šla jiná místní a velmi odvážná kočenka. Je to boží kočka, nebojí se a vyloženě by šla do kontaktu. Takže ji používáme jako trenažér 😀 . Tali poslechla, neopustila chodník a jen fascinovaně čučela. Napjatá jak struna (guma u spoďárů by proti tomu byla prověšená 😀 ) . Ale poslechla. Kočička pak zalezla pod auto a Tali si automaticky šla pro odměnu. Taky si jí zasloužila ale. 

Došli jsme dom a na nás s Rumouškem ještě čekala návštěva veterináře. Protože čip, že jo. Nebylo to o tom, že bych se na to vykašlala, věděla jsem o tom každej den, ale furt jsem to odsouvala, nechtělo se mi do toho. Jak kdyby každej ušetřenej den k dobru, by k něčemu mohl být 😀 😀  . No ale teď už halt….. Takže Tali domů a my zpátky ke kostelíčku. V čekárně už byli dva další pesani. Jeden taky čipočekatel a jedna prastará psí feňule. Ešus jí zbožňoval. Pegince je v současnosti čtrnáct let a šla si pro očkování a léky. Ale i tak jsme tam s Rumíčkem strávili hodinu. Bylo mu to už moc dlouhý a chtěl spinkat, tak si trochek zpíval. Taky proto, že se nemohnul kámošit s tou Peginkou, že jo. Páč ona sice byla ráda, že jí vyznal úctu, ale pak mu dala jasně najevo, že stačí. A jeho to dojmulo 😀 😀 . V ordinaci pak už nebyl dojmutej, to byl protestovací. To jako, že nechce bejt vošetřovanej. Ale když pak pan dochtor přistoupil k samotný prohlídce a výkonu, byl vzorovanej. 

V čekárně pak na nás i překvapení čekalo. Páč tam byl páník a Taliprtka. Tooo bylo vítáního! Společně jsme pak došli domů, kde mu Tali důkladně prozkoumala krk, kam mu ten čip zapíchli. A protože jsme toho měli všichni tři dost, svalili jsme se. Oni do pelíšků a já večer na gaučík k tydlevízi. 

2 komentáře u „Tak jsme s ohaříkama osaměli.

  1. K tomu povinnému čipování pséků…. se pokaždé opupínkuju když to slyším.
    Je jen otázkou času, kdy nás “v našem zájmu” označkujou taky. Pamatuju před lety vyšel v Reflexu článek od J.X. Doležala. Novinář si nechal do ruky implantovat čip, aby sám na sobě vyzkoušel co to obnáší a s čím se pejsci musí vyrovnat. Už je to hodně let, matně vzpomínám, že mu cizí tělísko hodně vadilo a to není JXD žádná cimprlína (praktikuje tetování a branding), neustále cítil jakési brnění, nebylo to bolestivé, ale velmi nepříjemné. Pro dospělého chlapa a co pak pro třicetikilového psa? Dospěl tenkrát k závěru, že by svého stafordšírského bulteriéra -Kačenku čipovat nenechal. Co se týče novinářova experimentu, možná hrála roli i psychika a technika je dnes taky dál a ty malé mršky už nevrní a čipování má bezesporu své klady….. ale stejně se pokaždé naježím, bo povinné! 🙂

    1. No přesně – právě proto se mi do toho nechtělo. nechápu, proč si zákon musel pohrát zrovna s tímhle, když to navíc vůbec nic neřeší v otázce množení, evidence, kontroly. A Brtnik taky tvrdil kdysi už dávno, že psi jsou předvoj toho, aby jednou čipovali nás. 🙁

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..