Brdy bez potprdy :-D

Omlouvám se za tenhle infantilní nadpis, ale ono to má dlouhou historii.

A než začnu vyprávět, kde jsme se potulovali, tak to trochu objasním. Brtník je člověk, kterej nic nenechá tak, jak má být. A já to už od něj nasosala taky, takže nikdo a nic se u nás nejmenuje tak, jak se oficiálně jmenuje. No a někdy dojde i na města, že jo. Takže zkrátka neexistuje Mníšek pod Brdy, alébrž Mníšek bez potprdy 😀 😀 😀 . To je prostě Brtnik 😀 . A tenhle název se mi tak dostal pod kůži, že když jsem kdysi dávno sháněla nějaký kontakt na firmu v Mníšku a volala jsem na info linku, povídám tý paní “Dobrý den, prosím, byla byste tak hodná a mohla mi zjistit telefon na firmu xy sídlící v Mníšku bez potprdy?? ” 😀 😀 😀 V tý samý vteřině mi to došlo a……… hele z telefonátu už pak nebylo nic, ozval se tupý úder, jak hlava dopadla na dřevo a plakala jsem s hlavou na stole značnou dobu. Číslo pak musela zjistit kolegyně. No. Takže tak.

A pro sobotní výlet jsme si vymysleli, že se podíváme právě do Brd, kde to vůbec nemáme vlastně prozkoumaný. A plánovaným cílem se stala rozhledna na Studený vrch. Směr Hostomice. Enemže vyrazit z Hostomic by bylo moc Pražácký, páč to je kousek. Takže to vezmeme odjinud z nějaký malý vesničky u lesa. A tou se stala vesnička s názvem Podbrdy /neboli BezPotprdy 😀 😀  / . Zaparkovali jsme u místní hospody, což se pozdějš ukázalo jako velmi strategickej tah.

A vydali jsme se směr les. Za posledním domkem dostali čoklidi volno a šlo se. A šlo se společně, protože madáme si i pro tenhle den nainstalovala do hlavy mozek a vědomí, že patří k nám . Jen všechno potřebovala pochopitelně podrobně zkoumat a tak jsem  jí u páníčka vymohla trochu větší svobodu, než kterou ji jinak dopřává. Páč kdo je hodnej…. že jo…. ten má ty výhody a výsady. V batohu sice sídlily balonky, ale já s sebou taky vzala do kapsy smotanýho přejetýho skunka 😀 . Jeden z vánočních dárků. Je to prostě výborně placatý, dá se o to skvěle přetahovat a uprostřed je pískadlo, takže když za to pes chňapne vydává to pochopitelně úplně debilní zvuky. Tali drapla skunka pod stromkem, ten vydal debilní zvuk a ona se radši pro jistotu odtáhla, tak jsem jednak  chtěla, aby si na něj zkusila opravit názor a druhak chtěla dát do hry taky něco jinýho než balonky. Rumíček byl ze skunka nadšen, metal si ho nad hlavou, lítal s ním prostorem a dožadoval se, aby mu byl házen.

Tali byl drahej skunk ukradenej a radši si šmejdila podél cesty. A taky na louce – neb se mi dařilo Brtníkovi vysvětlit, že když je na příjmu, měl by jí to dopřát.

Zpočátku vede cesta podél lesa a kousek za posledními domky se připojí už na turistickou cestu. Hnedle podél potůčku

začne cesta pozvolna stoupat vzhůru a pak už jdete vlastně jen do kopce. Moc hezký lesy tady mají, opravdu.

Některý tak jako i zajímavě barevný 😀

A jak se dalo očekávat nikde nikdo. Měly jsme zdejší hvozd úúúúplně a jenom pro sebe. Začalo lehoulince sněžit, bylo ticho… dokonalá vánoční krása.  A psejci si rotovali prostorem a protože Tali dostala tu důvěru mohli si oba!! zaběhnout i na kraj lesa. Měla jsem radost z toho, že to pometlo flekatý slyší i na hezký oslovení Talinkoooo a ne jen na strohý povelování. Je vám jasný asi všem, že se mi duše pěkně tetelila. A zvlášť poté, co se mi ji podařilo zaujmout milým skunkem a dala se do hry taky. Od tý si Rumíček dával na skunka pořádnýho pozóra! 😀 

Došli jsme až na křižovatku s Knížecí cestou, která nás měla nasměrovat na rozhlednu Studený vrch. A tam jsme se zadumali, protože ono už bylo tak nějak hodin a…………. byl to ještě pořádný kus cesty tam a potom tím pádem to stejný zase zpátky a …….. jaksi ta tma asi nepočká, že jo…….. tak jsme nejdřív jakoby vyrazili a pak si to rozmysleli s tím, že to přehodnotíme a půjdeme teda na Stožec, kterej je přeci jen kapek blíž.

Nešlo tentokrát o kilometry, počítali jsme s tím, že to bude velkovýlet, alébrž šlo o čas, kterej nám nějak ujel.  Na tohle to chce dorazit sem mnohem dřív. Takže to necháme na příště a prostě si to střihnem jen na ten Stožec a bude to na pohodu. A bylo. Totálně na pohodu. Protože  prostě když Tali funguje, je to opravdu suprový.  Pobíhá si kolem, zkoumá, nevzdaluje se, vy ji nemusíte furt stahovat zpátky, povelovat nic, prostě si jen jistíte – stejně jako u jinýho psa – kde se pohybuje a jaká je situace kolem nás. A nemusíte být napnutý a ve střehu. To je vám úlevička. A taky radost, protože – to je jasný, že ani jí pak není příjemný, když je furt pod dozorem. Stoupali jsme a stoupali a blbli si s ohařiskama. Tak to je to, jak to potřebuju mít. Nic neřešit a jen tak si být a hlavně radovat se z toho, že jsme všicí takhle pospolu a venku. Jaká to krása!

Když jsem pro nás z batohu vytáhla jablíčka, měli jsme ty úúúúúúplně nejvzornější ohaře, co svět může nosit 😀 😀 . Už se mi podařilo Tali naučit na odměňování z pusy a tak jsem teď měla vedle sebe ne jednoho ÍPO psa, ale hnedle dva 😀 😀 . Stejně tak bylo o kousek dál moc fajn, když jsem se jim schovávala za stromy a hledal mě nejen Rumíček, ale i ta koza flekatá a radovali jsme se společně, když mě přepadla. Víte, jak si tohle užívám?? Byla jsem celej život zvyklá takhle se psy fungovat. Tedy být pořád s nimi v kontaktu i když měli velkovolno. Společně si hrát a blbnout bez ohledu na to, kde se nacházíme. S odchodem Bubi a příchodem Tali tohle přestalo. Úplně. A když je mi teď toho občas na chvíli znovu dopřáno, jsem nadšená. Takovej malej dárek. Opentlenej tím, že celou cestu pořád drooooooboulince, trošilinku sněžilo!! To bylo!!

Vystoupali jsme nahoru a po Hřebenový cestě došli až na Stožec, kde je malý odpočinkový altánek. A! To je přesně to místo, kde si dáme piknik. Poslední zbytek salátu a řízků. Pro nás. Pro ohaříky žužlací pásky, veky a jablíčka. Altánek je umístěn na plácku v převážně bukovém lese.

Když jsme docházeli, akorát odtud odjížděla skupinka kolistů. Paráda! Tzn. nikde nikdo a máme to pro sebe. Brtnik chtěl Tali kšírovat, ať ji furt nemusí nahánět, ale opět se mi zadařilo mu vysvětlit, že dneska není koho nahánět, že je tady Tali s námi. A opravdu i byla. Oba fásli svůj žužlopásek a Tali se svalila do listí na lehký poprašek sněhu. Rumíček si žužlal ve stoje. Nejni prej primitiv 🙂 . My si taky při tý konzumaci radši postáli, páč teplo vyloženě nebylo 😀 . Tali s námi zůstala i poté, co oba dožužlali svou porci. Poté došlo na ty veky, což je vyloženě ohaří delikatesa – teda aspoň podle Taliprtky. No a když jsem vyndala jablíčko, toooo už byly teprv další Vánoce!! 😀 Protože jsem ho zapomněla naříznout, musela jsem ho roztrhnout růčo, což byla docela práce. Ale nechtěla jsem jim dát hned každýmu jedno jablíčko. A dobře jsem udělala. Protože o chvíli později jsem slyšela hlasy a zaregistrovala dva příchozí turisty. A byla připravená na to, že Tali zase bude chtít hlídat, jako tuhle na Okoři. Dobře jsem se připravila, takže jsem okamžitě zareagovala. Tali poslechla a odměnou jí bylo právě to, že dostala další půlku jablíčka. Pak už si turistů nevšímala.

A tu jsem do hry dala  znovu onoho přejetýho skunka. Zavolala jsem na ní a hodila to do výšky. To ona miluje, lovit cosi ve výškách. Drapla skunka a dala vítězný kolečko. A já…… na ni tvrdě zaútočila 😀 Jééíééééé to je vonoooooooooooo hýkla a  dala se do tryskání koleček a já ji honila bučinou sem a tam jak nadmutou kozu. Rumíček se přidal a tak jsme tam byli jak tři ……. no tři idioti 😀 . Já vám asi nedokážu popsat ten úžasnej pocit, když se daří si s Tali hrát takhle hodně v terénu. Ona teď byla úplně jak urvaná ze řetězu. Mlátila se nadšeně skunkem po makovici, hlučela, tryskala a měla strašnou radost. Úža, úža to bylo. To jsou momenty, který vás s tím čoklem spojujou a kterých mi nešlo a nešlo dosáhnout v takovýchhle místech. Doma, na zahradě, pak třebas i na louce – to jo, ale takhle v terénu, v lese, na mýtině, kde je plno pachů, všech možnejch zajímavostí? Ani náhodou! 

Byla z toho stejně nadšená jako já a tak si drapla milýho skunka a nesla ho hrdě dál, poté, co jsme se vydali na zpáteční cestu. K velkýmu zklamání Rumíčka. Už cestou nahoru jsem mu občas s dovolením skunka odebrala, šla ho Tali schovat a pak ji poslala hledat. Když ho našla, pochopitelně si ho nějakou dobu chvilku nesla a pak ho nechala někde ležet protože jí do nosu cvrnknul nějaký pach. To pak byla Rumouškova chvíle. Pro skunka si doběhnul a zase jsme řádili spolu. Teď se ovšem Tali nehodlala skunka vzdát – poté co s ním řádila tak mohutně u altánku se pravděpodobně velmi skamarádili 😀 😀 . A to bylo Rumíčkovi velkolíto. A…………tak jsem sáhla do kapsičky u batohu a vytáhal Čikíta – neboli gumovej oranžovej balonek Chuckit, kterej jako jedinej odolává Talidestrukci. Báječně skáče a odskakuje do stran. 

Jejdáááá, to bylo radosti. Číkíta už Rumíček dlooouho neměl ve hře a teď měl radost, že za ním může skákat přes příkop u cesty, lítat do lesa a…….. taky si ho pouštět po cestě, protože ta šla celou dobu s kopce. Tali si nesla milýho skunka relativně dlouho v hubě a byla na něj hrdobec. Občas ji bylo , pravda, nutno připomenout, že ho někde nechala, ale jinak ho nesla fakt docela dlouho a i se o něj starala. Ovšem jen do momentu, kdy zjistila, čím, že se to už delší dobu zaobírá Rumíček. “Voooon ma Čikíítááá!” Hrklo to v ní a skunk byl zapomenut. Je možný, že o tohle i Rumouškovi v podstatě šlo, protože  netrvalo dlouho a došlo k hladký výměně. A Tali byla nadšená, že může skákat jako blázen za Čikítem. A my si bojovali s Rumíčkem o skunka. 

To nám ta cesta supr ubíhala. Po nějaký době jsme odebrali Čikíta i skunka a šlo se jen tak. A bylo moc fajn prostě jít JEN TAK. A nemuset bejt napnutej jak guma od trenclí z toho, co bude Tali vyvádět. Páč prostě ona šla i nadále s námi. Tak jako normálně. Ano v jednu chvíli se zasekla v pangejtu a bylo tam cosi velezajímacího, ale toho jsme využili k tomu, že jí vezmem kramle. A co myslíte? Povedlo se nám to? 😀 😀

Jsem moc ráda za to, že ne. Stejně tak jsem ráda za to, že pak páník dal na moje slova a když jsme sešli zpátky dolů na cestu vedoucí k vesnici, nechal ji zkrátka být, jako kdyby to byl Rumíček. A to i přes to, že si zaběhla z cesty na louku. Nešla tam totiž dělat nic jinýho, než zkoumat místní myšoďurky. Věc, která jí baví maximalisticky. A protože je už schopná při tom i vnímat, nevidím důvod jí to nedopřát bez toho, že jí do toho budeme neustále vstupovat, když stačí na konci louky hvízdnout a ona běží.

U prvního domku……. no domku……… spíš tak mexická vesnička nějakýho místního zbohatlíka to byla 😀 😀 , na nás “napochodoval” místní ochránce zákona. Asi tak dvěstěgramovej jorkšír 😀 . Oč menší, o to zuřívější. A čelisti měl vysunovací jak Vetřelec 😀 . Tali přišla dobrotivě k plotu pozdravit a milej obránce tvrdě 😀 zaútočil. Tali se na nás zhnuseně podívala a vypadalo to, že se pozvrací 😀 . Bylo to ftipný. Jen jako situace samotná. Nemám nic proti malým hlídačům pozemku, vůbec. Bylo to  jen komický, jak ona se zatvářila a navíc v kontrastu s tím, že na vedlejším pozemku hlídal obří leonberger. Ten jen zvednul hlavu a s výrazem: “Jo, to sou ti co už tady jednou šli.” , se ani nezvednul.

Došli jsme k rybníčku, či spíš jezírku, páč v něm byla neuvěřitelně čistá voda a tam jsme Tali zlobili tím, že jsme všichni tři obíhali jezírko, aby nás musela honit. Moc jí chudeře nedocházelo – i když jsme jí tu možnost nabídli  – že by mohla běžet na druhou stranu. 😀 Ale tak s mozkovou  nedostatečností toho mnoho neuděláte. A ……….. jak to tak bývá……….. člověk se nemá smát bližnímu svýmu. Je to hřích a ten bývá potrestán. A tak i tentokrát.

Páč jsme došli k autu, Brtnik vytáhnul klíč a………………….. a prt. Klíč který je na baterku a auto odmyká si ani neškytnul.  Další pokus, další a bylo to jasný. Máme průšvih. Protože ty nový auta prostě neznaj normální klíč. Voni maj čudlik místo klíče. Ten klíč samotnej je vám v podstatě na nic. Nebo teda k tomu, že se můžete do auta “vloupat” dveřma u řidiče, ale nenastartujete. Bezva. Bylo docela dost hodin, my čekali návštěvu Dennyky a stáli jsme hodinu cesty od domova u auta, který nám bylo k ničemu. A to jsme prosím měli i další baterku do klíče. Takhle prosíravej Brtnik je!  Ovšem ani její výměna nám nepomohla. Vypadalo to bledě. Tou dobou šel kolem starší pán s kočárkem, kterýho zaujali ohařiska a který mě nabádal, jen ať je nechám a na moje upozornění, že rádi nakukujou do kočárku pravil, že to je naprosto v pořádku 😀 . Pomudlal si je a vyslechl, co to tam provádíme. To už přišla i jeho paní a vedla druhýho vnoučka, který už byl za pěšáka. Opět došlo k družbě a poté oba odešli.  Nám se stále nedařilo auto přimět ke spolupráci a tak jsem vzala baterku do klíče a vydala se do hospody.

Což byla překvapivě budova u který jsme parkovali – jak mě upozornil ten starší pán, když jsem se ho ptala, zda je tady někde poblíž hospoda. Ona ta budova tak zpočátku totiž nevypadala, spíš jako ten obecní úřad. V hospodě byl obří labrador a……… zase ten starší pán 😀 (kudy se dostal dovnitř mi došlo až zpětně, v ten moment to pro mě bylo zjevení 😀 ) Odebral mi baterku s tím, že ji zkusíme nahřát na kamnech. Říkala jsem, že má drahá půl už baterku zahřívala třením. Na to pán kontroval, že třel málo 😀 k pobavení nás ostatních tam. Barman na můj dotaz, zda by se tu ta baterka nějaká nedala sehnat, něco zamumlal a zmizel. Po nějaký době se vrátil a smutně pravil, že nic nenašel. Tak jsem poděkovala, vzala baterku a šla zpátky k autu.

Tam jsem ji vrazila Brtníkovi a to už tam byl zase ten starší pán, který se tak záhadně vždycky zjevil 😀 a přivedl s sebou zetě a dceru (nebo snachu a syna, to nevím jak to bylo správně) a s nima i klíč ve kterým, byla taky baterka. Že to prohodíme a vyzkoušíme. Rozebraly se oboje klíče, prohodily se baterky a auto se odmítlo zapojit do debaty. Eeech? To už přišel barman, taky třímal klíč a tak se taky rozebral a zkusilo se a zase nic. Tak to už bylo jasný, že máme fakt smůlu. Byla jsem ráda, že se Brtníkovi v mezičase podařilo nacpat ohařiska do kufru zadníma dveřma, neb kufr otevřít nešel a udělala se slušná zima. Napadlo mě ještě zavolat kamarádovi, ale bohužel, smůla. Takže jediný řešení bylo jít na vlak. Barman nám našel spojení – za 17 minut odjezd. No supr. Takže mažem. Čokle zas ven z auta – těm se ovšem už vůbec nechtělo. Byli unavení a jediný co chtěli, bylo jet domů.  No, broučci domů pojedem, ale vlakem. 

A bylo jasný, že musím odvolat návštěvu Dennyky, která tou dobou mířila k nám. Mrzelo mě to neskutečně, ale nevěděli jsme, kdy se dostaneme domů, takže jsem jim zavolala, že to nedáváme a oni pokračovali domů. A my vypálili směr nádraží. Po cestě ještě říká Brtník: “Zkusím zavolat na asistenci!” Ono… nechte někde odemčený auto (neb zamknout už to nešlo, jen ty dveře u řidiče.). A………..tam byla profesijounálka nějaká šikovná, která ho ještě navedla k tomu, ať zkusí přiložit klíč tak na dvě minuty přímo k tomu startovacímu čudlíku. Pokud je v baterce prý ještě minipidienergie, může to klapnout. A……….. JOOOO!! Klaplo to. Klíč přiložen k čudlíku a po nějaký době naskočila palubka a i motor. Juchééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé, díky moudrá slečno, díky moc!!! To byla úleva. Představa jak bůhvíjak cestujeme – navíc, když nemáme košíky a ani hotovost, jen kartu…….. no….. vyloženě dobrodrůžo. 

Protože se tam ještě všichni nacházeli u aut, nahlásili jsme jim řešení, pro případ, že by to  někdy potřebovali  a moc a moc jsme ještě jednou poděkovali a popřáli si znovu hezký svátky a pěknej novej rok. Pak už jsme jen my naskočili do auta a tradááááá domů. Do tepla. To byla krááása. A navíc ten pocit, že pořád ještě potkáte hodný lidi, kteří se vám snaží nezištně pomoci. Tak ten byl moc fajn.

6 komentářů u „Brdy bez potprdy :-D

  1. S údržbou auta jsem pravá blondýna i stařenka a při poruchách za provozu na to i poukazuju. Hodné lidi potkám téměř vždy. U Jimny jsem často zapomněla zhasnout světla a vybila se baterie, po první takové příhodě vozím startovací kabely, pokaždé mi někdo pomohl nastartovat. Milované autíčko už bylo staré a poruchové, takže jsem ho musela prodat a koupila si nové staré auto, zase Suzuki, tentokrát SX4. Auto je ovšem chytřejší než blondýna, což je v něčem výhoda, v něčem průšvih. Otvírá se ovladačem – nemůžu si zapamatovat, který čudlík je otvírací, který zamykací, takže ve tmě je to pokus – omyl, startuje taky bez klíče. Fajn je, že když zapomenu zhasnout světla, začne pískat, když náhodou nerozsvítím potkávačky, za šera rozsvítí a zhasne samo (ze zvyku je rozsvěcím stejně a nechám si pak nadávat). Pro jistotu se dá auto přeci jen odemknout i zamknout klíčem a proti odcizení se dá zamknout zpátečka.

    1. ……Auto je ovšem chytřejší než blondýna….

      a i než bruneta, páč to mám s tím otvíráním naprosto stejně 😀

      ….přeci jen odemknout i zamknout klíčem a proti odcizení se dá zamknout zpátečka…..
      u našeho auto taky, ale pokud otevřeme dveře vzadu, tak to už nezavřem, pokud klíč nespolupracuje, to nejde zavřít mechanicky. U řidiče jo, tam se to zabuchne a zamkne tím zámkem co je normálně pod krytem. Zpátečka zamknout taky jde, je to mechanika.
      Smůla byla, že ani ta druhá baterka, co ji měl s sebou v autě nám k ničemu nebyla.

      1. Ovladačem odemknu jen dveře řidiče, ostatní musím otevřít tlačítkem ve dveřích, což je dobré proti zlodějům, ale trochu to komplikuje nakládání čoklidů. U Jimnyho se zadní dveře daly odemknout samostatně klíčem, takže pesani byli zvyklí nasedat první. Jimny měl malinkatej kufr, takže jsem jezdila nastálo se sklopenými zadními sedadly, aby měli pohodlíčko, měli i speciální vodítka do úchytů pásů. Teď jezdí v kufru, sice dost natěsno, ale aspoň nemají prostor blbnout.

        1. Hm, tak to je sice dobrá vychytávka protizlodějská, ale jak říkáš, kapek kompikace. No nám se to otevře komplet, vč. kufírku, kam čoklid hópnou. Když teda jde otevřít 😀 . Tu neotevíratelnost dveří máme uvnitř auta, když tam jsme, že se to blokne.

  2. rikat stary hnusny ponozce skunk a vydavat to za novotu pod vanocnim stromeckem je trochu drzy, ja se ani nedivim talince, ze se ji do toho napred moc nechtelo 😀 a jinak teda super, ze s autim to takhle klaplo, sice vim, ze ste vlakem nejeli ale v tomhle sahodlouhym podani je to mnohem vetsi detektivka 😀

    a pro priste – kosiky na psy s sebou a uz se to nikdy nestane 😀

    1. 😀 😀 😀 😀 to nejni stará hnusná ponožkáááááááááááá, to je vánoční dárek Skunk!! 😀 i jsem kvůlivá tomu jela speciálně to nakoupit. A to já nedělám, to sem zasejc líná. 😀 Ale měli to v akci a prej to vydrží i pitbulí hrátky, říkala paní prodavačka z vlastní zkušenosti, tak jsem to musela pořídit, to je jasný s tou naší demolitiondog-fenou 😀
      No vona to trochu dedektýfka i byla. A bylo moc hezký, že se fakt našli lidi, kteří byli ochodni pomoct.
      Máš pravdu, v momentě, kdy by ty koše byly v batůžku, tak se to nestalo, to je jasňačka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..