Jako žádná zé sta, vroubená je pólema!

A na začátku je taková pěkná neposekaná louka………

Tam nás vyhodil Brtnik a jel dolů do Okoře zaparkovat auto, páč jsme se chystali dát si okruh kolem Okoře.  Nechala jsem Tali velkovolno, ať si kutí, co jí libo. Teda krom toho, že se rozeběhne v dál. To jsem pískla, páč i velký velkovolno má svoje hranice. Ale jinak jsem ji tam /s výjimkou toho, že chtěla zajet do křoví/ nechala, ať si kutí co si kutí.  A Rumíčka, kterej tajtrdlíkoval kolem poslala taky v dál. Akorát, když se ke mně vracel, vracel se od auta i pánik, takže to zlomil a letěl za ním. Na rozdíl od Taliprtky, který jsem mohla říkat do alelujá, že jde páník a ať za ním běží… ničehož se nestalo. Má halt svoje priority.

A protože už od rána bylo vidět, že si na svejch prioritách bude dost trvat, a protože páníkovi nebylo úplně do zpěvu, rozhodla jsem jednomyslně  😀 😀 , že pro ten den ji mám pod taktovkou já a páníček si bude užívat společnosti veselýho zrzavýho skřítka. Páník ani moc neprotestoval a tak jsme pro ten den měli jasně stanovený, kdo tvoří Talitým a kdo Rumíčkotým.

Cestu nahoře nad Okoří opravdu lemují pole a já se rozhodla, že v tom velkovolnu budu částečně pokračovat a budu se snažit Tali nechat co nejvíc být. Protože jinde a jinak musí býti díky svým projevům značně povelována a usměrňována. A tak si taky někdy musí odpočinout a letět si trochu víc svobodnějš. A tady to bylo ideální. Vypálila jako pako a letěla oraništěm na pravý straně. A při tom mydlila balonkem, kterej  měla v hubě a zabíjela ho, co to šlo. Aby ho tam posléze nechala někde mezi hroudama. Kunhůta. Tož jsme se musely vrátit a musela jsem po ní chtít, aby ho laskavě dovalila zpátky. Aaaa to se jí nechtělooo, depááák, to se jí nechtělo, když měla to velkovolno. Chápu, nicméně balonek jsme tam nemohly nechat nejen z ekonomickejch a výchovnejch důvodů, ale hlavně z ekologickejch, že jo. Takže chca-nechca, musela pro něj a donést. Když jsem jí ho sebrala, tak se zase rozhořčovala, že ho nutně potřebuje. To už jsem jí sdělila, ať si laskavě trhne čím chce, páč ho nedostane, neb mě nebaví furt sledovat, kde ho položí. 

Šla si čmuchat myšodíry a my šli pomalu všichni napřed. A já jen monitorovala, co tam vzadu za námi kutí, abych měla přehled, kdyby jí popadnul nějakej blbej nápad. Nepopadnul a vypálila za námi z tý dálky jako blázen. Doběhla nás u lesíka, do  kterýho se cesta zanořovala a zlomila to před ním doprava a rozletěla se. Nechtěla jsem volat a tak jsem se zatajeným dechem čekala, jestli to ohne do oblouku a poběží k nám. Ohnula 🙂 .

Do lesa jsme vstoupili tedy hromadně a na kládách u cesty si ohařiska dali trochu tý gymnastiky. A pak i trochu čekáního, protože proti nám šli dva koníci a jely na nich děti. To je přeci jen lepší ty psy usadit, protože nevíte jak koně na psy reagují a děti by je nemusely zvládnout, i když tam s nima byli dospělí. Poté jsem já říkala, že se musíme vydat tou cestou po který přišli ti koníci a Brtnik tvrdil, že musíme dál pokračovat lesem. Věděla jsem svoje, i když to bylo tak pět let, co jsme tu tehdy byli s Bubi, Ajšou a maloRumíčkem. Leč dohadujte se, tak jsme pokračovali lesem teda dál.  A Tali byla za normálního vnímajícího psa. Po určitý době se cesta tak jako úplně trochu ztrácela a bylo nutný se lesem spustit dolů a stočit to doprava. Tam najednou koukáme – že nás dobíhá voříšek nějakej malinkej. No…. co ty tady sám v lese??? Páč nikde nikdo. Čoklidi se očuchali, Tali rozjuchala. A vypadalo to, že voříšek se k nám přidá. Přišel od vesnice, tak jsem doufala, že tam někam patří a v případě, že by i dál pochodoval s námi, jsem už přemýšlela nad tím, jak to zařídit dál.  Po nějaký době koukám a proti nám pán, co má v ruce vodítko. Ahá? Dotazem jsem zjistila, že pesan, ač přiběhl opravdu od vesnice z opačnýho směru, fakt patří k němu a není tedy třeba nějak zachraňovat. Tady Tali zneužila situace a rozběhla se do kšá a ucpala si uši. Přes svoje přesvědčení jsem halt musela zazvonit. Přilítla jak blesk s výrazem „Aháá, Tys volala??? Nebylo slyšet.“ a pak už se zase po povelu Se mnou! šmrdolila kolem. Bylo to nutný, páč cesta už nikde a se spouštěli strmou strání  a značně to v blátě a mokrým listí klouzalo a tím pádem nebyl prostor pro nějaký monitorování flekatýho kopyta. 

Došli jsme k železničnímu mostu, museli to trochu švenknout jakoby zpátky doleva, přes Zákolanský potok. Tam jsme se napojili na červenou a už směřovali k Okoři. Ohařiska si nejdřív poletovali po louce podél cesty a když jsme zašli mezi stromy, udělala mi Tali velkou radost. Cesta tam totiž vede chvilku přímo pod náspem železniční trati. A ona měla značný puzení se vydat právě tam. A k mojí radosti a spokojenosti jsem nemusela povelovat klasicky, ale stačil takovej informačně-domlouvací tón, že „TalinkooO – Ne-neee, tam ne-e.“ Musela jsem ho pravda zopáknout, protože si musela vyzkoušet, jestli to fakt myslím vážně, ale mám vždycky radost z toho, že se s ní lze domluvit. Normálně a že to respektuje. 

Zpočátku jsme i tady byli sami, ale pak se logicky sem tam někdo objevil. Hlavně teda kolisti. Měli jsme s sebou zase piknik v batůžku a hledali vhodný místo. Ale bylo jasný, že tady to nebude. Čoklidi si občas zaběhli dolů k potůčku, ale jinak se šmrdolili kolem nás. Jen u altánku, kde piknikoval nějaký pár a měli vyndanou svačinu……….. asi máte představivost, že jo. Tohle je blbý v případě, že ty lidi mají radost, když k nim ti psi jdou a blokujou tak naše zadání, že maj jít čoklidi zpátky 😀 😀 . A tohle byl ten případ. Měli štěstí, že aspoň část svačiny uchránili 😀 😀 . Ne, dělám si, pochopitelně legraci, ale je to pak prostě takový těžší ty čoklidy ukočírovat, když je jim spíš tak jako nabízeno. 

My si na na piknik ještě museli chvilku počkat, ale taky jsme se dočkali. Chtěli jsme být stranou lidí a tak jsme trochu sešli z hlavní cesty doleva podél louky. Kde si zase mohli ohaříci užít pobíháníčka a zkoumání myšoďurek. O kus dál jsme se vysápali trošku do stráně a tam jsme se usadili. Vytáhli jsme si salát, řízek (furt ešče byl v zásobě dostatek) a …. pivíčko. To vánoční nealkehůlický. A pro ohařiska taky svačinka, to je jasný. Třeba taková dobrá veka z pekařství…. ta vám některýho ohaříka tak rozhýká! 😀 😀 .

Pak nás Tali trochu zaskočila. Pravda, už nějakou dobu jsme tam kempovali, ale to nikoho neopravňuje k tomu, aby si ono území nárokoval, jen proto, že se tam nažral! No, tak někteří to vidí opačně. A když šla dole pod námi po cestě paní turistka, pojala ta naše nablblá flekatá koza nápad, že to tady musí hlídat a vylítla dolů za turistkou. S řevem pochopitelně. No nevypadá to vůbec dobře, to je nám jasný. Takže jsme řvali taky, abycho ji odvolali. Naštěstí paní byla naprostá pohodářka a volala na Tali „Ahoj hodnej pejsku.“ 😀 😀 Statečná to žena. Omluv se jí dostalo velmi, velmi mnoho, ač prý nebylo potřeba. No, vidím to teda jinak. A proto jsme pak už byli ve střehu a když jsme slyšeli v dálce rodinku s dětma, byli jsme připravení. Nevíme, co to tu pomatenkyni napadlo, nikdy nic takovýho nepředvedla.  Každopádně repete si pochopitelně nedala. Dole na cestě si lidí ani nevšimla. Jen tam nahoře. 

Aby se pro jistotu zabavila, vytáhla jsem balonky a Brtnik si s nima s oběma dal fotbálek. Má to dobře natrénovaný a blafuje výborně, takže jim to trvá, než se balonku zmocní. Tali to zpravidla přivede k hýkání a řvaní 😀 .

Chvíli jsme si tam s nima takhle blbi a pozvolna se velkou loukou přibližovali zpátky k hlavní cestě. V jeden moment k nám přiběhl velký pes a já doteď dumám nad tím co to bylo. Páč velikost a trochu vzhled výmara, hlavní vzhled a i srst od bedlington teriéra . :O Moc hezkej pes, škoda, že majitelé byli daleko, abych se vyptala. Pesan se pozdravil a běžel po zavolání zas zpátky.

Došli jsme pod krásnej a opravenej viadukt – pamatuju si ho ještě jako takovou technickou zašlou chudinku. Dneska je to už krasavec.

Prošli jsme pod ním a u Nového mlýna, který se mi moc líbí, jsme ještě zašli na louku zablbnout si s ohařiskama a balonkama. Podél náhonu jsme pak došli k nově postavenému mostku, který nahradil tu dřívější varchlatou lávku, co tu bývala. Ledňáčka jsme tu tentokrát nezahlídli a protože se to na cestě trochu zalidnilo, šli jsme loukou podél cesty. A čutali balonky a taky schovávali balonky. Rumíček byl radosten. Páč to byl den plnej balonkůch!! 😀 To je přesně podle jeho představ 🙂 . Tali mi pak udělala zase radost. To když se za námi přes celou louku vydala mladá vižla a Tali letěla zpátky s ní. Stačilo jednou písknout, otočila to a letěla zpátky. 

Pak už se muselo hezky poslušně ťapat po cestě vedle nás, protože jsme na cestě nebyli sami. Kousek za hradem na potůčku bylo hejno kachen a tak Tali dostala možnost taky trochu se pocvičit v ohařině. Úplně jednoduchý to nebylo, ale nakonec se mi zadařilo, že seděla na břehu a pozorovaly jsme je spolu v klidu. A to dokonce opakovaně, 3x za sebou. Fajn fajn. 

No a pak už jen dojít na parkoviště, hópnout do auta a tradá domů. Do pelíšků a na gauč. Páč pohádky nepočkaj, že jo.