A tu přinesla třetí adventní sobota.

Přijela za námi totiž Peťa AP až z dalekýho Bohumína. A v plánu bylo, že poté vyrazíme na další adventní trhy. Tentokrát na Křivoklát. Taky další tradice už. Šestiletá. Kdysi jsme tam jezdivali i s ohařiskama – v rámci socializace. Jen s některými už to tak jako není spíš možný. Pokud si to chceme užít a pokud chceme, aby si trhy užili i ostatní 😀 . Ne to třošku kecám, Tali už takovej neandrtálec zase není. Ale od té doby, co tam nejezdíme jen ve dvou, ale s někým, ať už to byla kdysi třeba Natálka Ajšová, nebo teď Peťa, je to jednodušší, když si chrápou doma a my máme čas na to věnovat se návštěvě. A tak tomu vždycky pochopitelně předchází pořádná prochajda. 

Pro tentokrát jsme zvolili Hvjézdu, která je v dosahu a dohodli jsme se, že až Peťa dorazí a sedne na tramvaj, dá echo a my to otočíme domů. Trochu poprchávalo a já si říkala, že poprvé za ty roky, co na Křivoklát jezdíme, nám počasí nepřeje. Nicméně pro pobyt ve Hvjézdě to bylo fučík. Tali byla tentokrát za disciplinovanou a ne jako minule. Po vystou-pení z auta se držela u mě a když viděla, že Rumíček si vyžádal balonek, hlásila se obratem taky o ten svůj. „Inu proč ne, aspoň bude jednodušší vás, vy hadi ohařský, vypohybovat. Dneska bude balonkovej den. Ale nebude to zase jen tak pořád zadarmo. Krom poletování za mičudou budete taky trochu makat!“, řekla jsem si.

Za vstupní bránou to Rumíček rovnou říznul doleva na naši obvyklou trasu (no obvyklou, zas tak často tady nejsme, ale když už – chodíváme právě hned tudy doleva podél zdi, stranou hlavních tras). Tentokrát jsme to trochu pozměnili a šli naopak nejdřív po té úplně hlavní, která vede k letohrádku. Nikde nikdo nebyl a tak si tam ohařiska mohli volně poletovat. Na práci došlo o chvíli pozdějš, když jsme odbočili pěšinkou mezi stromy. Tam jsem balonky schovávala a zajásala jsem o kousek dál, kde vedle cesty ležel padlej statnej strom. Ten jsem používala jako supr obří dostihovou překážku, kterou museli cestou za balonkem překonávat a navíc ohařiska přes něj neviděli a nevěděli tudíž, kam balonek dopadl. Tím pádem si ho museli pokaždé dohledávat. Měla jsem s sebou i našeho „dummíka“, který přišel ke slovu až o něco později. 

To už se nám ozvala i Peťa a hlásila příjezd. S tím, že k nám nedorazí tramvají, ale přiveze jí brácha autem. Takže to jsme museli trošku kopnout do vrtulky . Propletli jsme se lesním porostem a kousek před tím, než pěšina, po které jsme v ten moment šli, ústí zpátky na hlavní cestu, jsem nastřídačku oběma ohaříkům dala možnost si pracovat. Tady mi Tali udělala radost, protože nejen, že pěkně hledala  odhozenýho dummíka v chroští, ale … taky dala přednost odměnění balonkem, před odměněním dobrůtkou. U velkýho pařezu si oba pěkně pocvičili trochu tý trpělivosti, protože nejdřív museli na pařez vyhópnout a pak na něm setrvat v momentě, kdy se balonek naopak dal do pohybu. Toooo bylo jóodlováníčka z hrdélka flekatého 😀 😀 .

Vyšli jsme na tu hlavní cestu a Brtník mě upozornil na fakt, že opodál je slepá paní. Se slepeckým psem.  Ovšem!! Ovšem!! Onen slepecký pes byl NA VOLNOOOOO! A lítal nadšeně za balonkem, který mu panička házela takovým tím házedlem. Lidi – to vám byl tak krásnej pohled!!!! Ščasně poletující svobodnej a hrající si slepecký pes. Kolikrát se tohle vidí??? Málokrát, hodně málokrát. To víme všichni. A tak mi to nedalo. Poslala jsem Brtnika s ohařiskama napřed a šla paní vyseknout pochvalu. Jí i jejímu parťáKovi. Omluvila jsem se, že otravuju, ale že jinak nemůžu, že jí jdu říct, jak jsou oba výborní, jak je skvělá, že mu tohle dopřeje a pesan naopak, že toho nezneužije. Udělalo jí to , pochopitelně, radost. A to byl taky ten důvod, proč jsem jí to šla říct. Páč ono tohle ne každýmu dojde. Že to je velká „frajeřina“ a hlavně pochopení pro toho psa, kterej jinak furt maká jak barevnej. Musím říct, že mi to udělalo velkou radost, i když se mě to netýká. Usmívala jsem se, stejně jako ta paní. Popřály jsme si hezký svátky, já jí navíc to, ať se jim s pesanem dobře daří a mazala jsem za Brníkem a ohařiskama. 

Měli jsme to už tak akorát, abychom se vrátili včas, když Peťa dorazí k nám. Enemže…. to by si madáme Flekatá nesměla někde odložit balonek. Což by ještě nebyla taková trága. Už se pro něj umí i dobře vracet. Jeeenže tady si vzala hledání balonku jako záminku k tomu, že si bude šmejdit v podrostu. Vzhledem k tomu, že jsem zpočátku neměla šajna, kde ten balonek leží, jsem si nemohla lajsnout jí do toho vkročit s tím, že srandu si ze mě dělat nebude. Takže to jsme se krapítek zdrželi. V momentě, kdy jsem zjistila, kde se balonek nachází, jsem jí tudle nablblou zábavu utnula a jela pro něj štandopéde. Čučela jak puk a poté měla utrum s tím, že si bude poletovat podél cesty někde. Prt. Pěkně šlapem po cestě. Dotáhly jsme Brtníka s Rumíčkem, který si blbli vpředu a až poté jsem jí balonek, kterej musela svědomitě nést, odebrala a dostala volno. A já zjistila, že mi lehnul telefén. A nemohla jsem tudíž dát Peťe echo, že máme zpoždění. I doufala jsem, že jí bratr nenechá macešsky stát někde před naším domem a poskytne jí azyl v autě. 

Víc jak svižným krokem jsme dorazili k autu a jelo se dom. Jasně, že Peťa už tam byla. Takže jsem se mohla jen omluvit a přivítat ji u nás. Mám vždycky radost, když dorazí. Sice jsme se viděli všichni před týdnem, ale to vůůůbec ničemu nevadí, že jo? Ohařiska byli stejně nadšený jako já a hlemejždili se kolem jeden přes druhýho. Doma se Peťa zabydlela, dali jsme si polívku, něco malýho k snědku, předali si vánočně-nevánoční dárky, (ty podstromečkový přišly na řadu až potom, až večer, pod stromeček v předsíni 🙂 ) ochutnaly jsme spolu můj vaječňák a taky Fifileys  a mohlo se vyrazit směr Křivoklát.

Jupííí! Nejen že přestalo pršet ale udělalo se i docela příjemný počasí. Za necelou hoďku jsme byli na místě. Byla jsem zvědavá, jaký budou trhy tentokrát. Hlásila mi kolegyně, že její dcera tam už byla a byla rozčarovaná. No my ne, my byli spokojený, páč šécko bylo tak, jako vždycky. Prostě jarmark na hradě. A tedy i v hradních budovách. Hned na úvod jsme si s Peťou daly medovinu – chudák Brtnik musí v tomhle případě jet nealko, Ale! V Nálevně, která je hnedle vedle stánku s pečenou šunkou, klobáskama, zelňákama a jinejma dobrotama, mají různý nealko dobrůtky, který to trochek vykompenzujou. A šli jsme si projít nádvoří. A zjistit co kde mají, co se dá koupit za drobnůstky a čím si narvem pupky 😀 Atmosféra byla vynikající jako vždycky. Je to prostě na hradě, tak ….. je to úplně jiný.  Moc hezky vánoční. 

Zašli jsme do sklepních prostor, kde si vždycky můžete pořídit nějakou vánoční maličkost pro někoho z blízkých . A jasně, že taky pořídíte 🙂 . A taky se i pobavíte 😀 😀 – když potkáte józefpšíka, kterej má ftipnýho páníčka. 😀 😀 . Milej józefpšik mě zaujal a tak jsem pravila nahlas, „Taková krásná přerostlá žížala!“  A na to v tichosti kontroval józefpšíkův majitel tím, že pohlédl dolů do svýho klína a bezhlesně se  podivvoval 😀 😀 . Jasně , že jsem se začala tlemit jako pitomá a volala jsem, že jsem měla na mysli PSA! 😀 😀

Když jsme vyšli ven, zamířili jsme  ke stánku s grilovaným sýrem . Ach booože, to je lahoda! Pak jsme se vydali už zšeřelým nádvořím dozadu, kde v další sklepní místnosti je vždycky možnost si posedět u kávičky, medoviny, nebo čaje. Tož jsme tak na jedné z lavic učinili. My dvě s Peťou medovinku a já kávičku, Brtník s dal čaj. Peťa pak na chvíli vyběhla podívat se, co by mohla ještě koupit a když se vrátila, byla už tma. Vytáhla jsem ji nahoru na hradby. Podívat se do tmou přikrytýho kraje, kde svítily dole v podhradí domečky a….. taky poslat vánoční přání. Věřím tomu, že se nám oběma splní. 

Pak jsme ještě nutně museli nahoru do Svíčkařství, stejně jako každý rok. To už na nádvoří probíhala ohňová  show s hudbou, která byla laděná tak, jak ji má skupina Dead Can Dance. Kdo zná, dovede si představit, že to bylo docela působivý. Prošmejdili jsme- teda hlavně prošmejdily – my s Peťou – krámek, já koupila dáreček pro kamarádku a sobě měsíční kámen – krááásavá věcička! 🙂 . A ještě jsme si tam u nich dali výbornou medovinku. A zapovídali se s manželským párem, který byl zaujat Brtníkovejma holejma nohama 😀 . Popřáli jsme si hezký svátky a my už se pak vydali zpátky k autu. Moc prima to bylo. A i když to tak dopoledne nevypadalo, tak i tentokrát nám počasí přálo a mohli jsme si to tam pořádně užít.

Doma nás čekala ohaří přepadovka a my je s Peťou vzali rovnou cournout koukolem, aby se vyvenčili. No a pak už jen lehká večeře a válečka s proseccem u finále StarDance. Prostě předvánoční pohodička.