fajn procházka i s Taliprtkou!

No. To by jeden teda neřek.  Ale bylo to tak. Nekecám. V pátek jsem vysmahla z práce díky nadbytku hodin dřívějc a domů dosmažila dřív než Brtnik. Cestou jsem se radovala jako malej smrad, páč sněžilo. A hůůůstě směžilo, velmi hůůstě. A veliký vločky padaly. Což sice značilo, že sníh dlouho nevydrží, aleeee….. doufala jsem, že aspoň po dobu prochajdy se držet bude. A doufala jsem správně. 

Vlítla jsem domů tak tornádo, bleskově se přivítala s ohařiskama, bleskově přehodila hadry a mazalo se ven. Ještě pořád sněžilo. To byla krása!!!  Za barákem byla tou dobou trochu větší psí společnost, ale převážně to byla drobotina. Nicméně něco většího a hlavně nerozbitnýho se tam k velké radosti Taliprtky taky našlo. Sousedovit strakáč.  Je to mlaďoch a taky pako, tak si spolu s Tali řezali kolečka. Tali na něj chvílema řvala jak prokopnutá. a Rumíček nevědíl, ešivá si ji nemá bránit. Tak jsem mu to vyjasnila tím, že jsem mu sdělila, ať jim do toho nekecá a nechá toho flekatýho magora, ať si to užije 

Abychom si to pak ale užili všichni, zavelela jsem po nějaký době k pochodu a hnuli jsme se  směr pole. Hezky kontrolovaně na volno jsme prošli kolem sámošky, kde Tali dostala dřepkins, aby si Rumíček mohnul užít prolejzáníčko. Páč bez prolejzáníčka to jinak nejni prej vono 😀 . Za klášterem oba dostali volno a šli jsme si tak jako pospolu směr pole. Rumouš se neustále dožadoval balonku, ale bylo mu sděleno,ať jde dělat psa a dá si pohov. Nerad, ale šel dělat teda toho psa.

Chtěla jsem si prostě jen tak jít. S rukama v kapsách a…………..s koledou v hrdle 😀 . Protožeee, protožeeee, Tali byla natolik příčetná, že jsem fakt mohla jít s rukama v kapsách a místo zupáckýho pořvávání si notovat a zpívat třebaaas, že Jéééžiškůůů páánááčkuuu, já tě budu kolíbati…..  😀 . Úúúúúžasný, úúúžasný fakt – já si po čtyřech letech můžu zase jít polema a zpívat si koledy, místo toho, abych řvala jak prokopnutá. Tiše sněžilo, sníh netál a hezky se držel, nikde nikdo, jen my tři. A to celou dobu! Víte jak se mi tetelila duše??? Jediný, co to kazilo, byl fakt, že jsem si nemohla vzpomenout, jak zní začátek tý koledy, kde se zpívá ….před boohem seeee mnou klééknětééé národovééé…….. jen tendle jedinej útržek jsem měla a jinak nic. Ani začátek ani konec. Pak se mi ešče podařilo vydolovat, že “zmlkněte andělové” a zas nic. Mozek patrně zahlcen dojmem, že MŮŽU jen jít a zpívat odmítl vydat zbytek. 

A to už jsme stejně došli k haldám. Tam zamířil Rumíček a trval si neodbytně na svým, že TADY teda ten balonek už vyndám, nebo bude zle :D.  A tak jo! Máme přece ty Vánočky, ne? Tak ať si to užijem. Fšicí tři. Páč zatímco my jsme si u tý poslední a největší haldy čutali balonek a posílali si ho dolů, tak Tali jsem nechala čmuchat si opodál v trávě.  Jak říkám, byla příčetná a to natolik, že se tam prostě motala na místě a jela si to svoje. Bez toho, že by se vzdalovala. Ideááálka. Každej pes má svou zábavu. Takhle to mám ráda, pěkně na pohodu. Jasně, že jsem měla zapnutý svoje třetí zadní oko a Tali si monitorovala, ale nebylo ani třeba. Fakt se tam pinožila od stébla ke stéblu a celou tu dobu byla u nás ,aniž by jí musela zdůraznit, že tam má být. Hmmmm, to se mi zase tetelila duše.  Dokonce v jednu chvíli přišla, že “Taky cííí baloneééék!” Tak jsem jí ho čutla nahoru na haldu a ona si letěla zlomit vaz. Neb balonek se pochopitelně nahoře odrazil a pral to do úplně jinýho směru.  Dala si to takhle dvakrát a pak naznala, že to čmuchání ji baví víc a odkráčela zase na “svůj” plácek. Oznámila jsem jí, že ale nejdřív musí navalit balonek, páč ho hledat nebudu. Pochopila a donesla. No a my si s Rumajzlíkem ještě asi tak šestsetkrát čutli. A já při tom koukala, jak krásně a tiše sněží. To byl panečku dárek předvánoční!! Pro mě fakt velikej.

Pak jsem opět zavelela, že se dáváme do pohybu a vydali jsme se dál. A zase to bylo poměrně fajn. Musela jsem se, pravda, Tali asi dvakrát připomenout, ale jinak jsem ji mohla nechat být tak, jak chtěla být. I jsme si na babu zase všichni zahráli.  Došli jsme na myší louku a tam jsem je trochu na střídačku úkolovala. Jeden leží, druhej běží a hledá a pak si to pěkně otočíme . Jeden si má volno, druhej si dá posloucháníčko a obráceně.  A pak jsme zase enem tak šli. Kolem koňských ohrad, který byly dneska opuštěný, podél hradby z šípků, která teď pole uzavírá. Bez dohadování, bez hulákání, bez odmlouvání a tak jsem si jen pěla, že “Tiiichááá noooc, přeeeesvatááá noooc!” 😀 Noc sice ještě nebyla, ale ticho ano, páč jsem nemusela řvát 😀 Došli jsme ke kostelíčku sv. Martina, který  s tou trochou sněhu vypadal úplně božsky. Taková tichá krása!!!!!  VÁNOČKY ZAČALY!!

A tak mě rovnou napadlo, že když jsem navíc dneska dostala ty odměny, že ……… že pozvu muže svého milovaného na večeři.  Výbornej nápad, pochválila jsem se. Přijdu domů, přehodím hadry a hned si vyrazíme. No…. a ještě, že mě nahoře fakt někdo hlídá, protože mi na poslední chvíli došlo, že si nemůžeme jen tak obratem vypadnout a jít, alébrž, že mi mají ještě dovézt poslední objednaný dárek. Muž mi tím pádem, pravda, téměř zemřel hlady a vyčerpáním, ale………. mám šécko a tak si už jen vážně můžu zpívat ty koledy. Pokud mi to teda Taliprtka i nadále umožní. Což se nikdá neví.

P.S. A sválně – víte někdo – z který koledy byl ten útržek? Mně to dalo takovou práci si vzpomenout!!  😀