Respektive spíš pod Kozí hřbety.

Protože přímo nahoru si s Tali teda rozhodně vyrazit nelze.  Je to skalní útvar, který přesně odpovídá svýmu pojmenování.  Do špičky se zvedajíci skalní hřbet. Po němž se sice můžete pohybovat se psem – tak jak jsme to vždycky činili, nicméně ten pes musí mít v hlavě mozek. Pokud nemá a navíc je to nuklerání hovado svou tělesnou schránku naprosto neovládající, skončilo by s největší pravděpodobností minimálně se zpřeráženýma nohama, ne-li hůř. Záleželo by na tom, odkud by ten pád začínal. 

Minulou neděli ráno jsem se vzbudila – na Pražáka – relativně brzo a tak jsem přišla s návrhem, že si dáme snídani a po ní bychom mohli rovnou vyrazit ven na dlouhou prochajdu. A odpolko by se zašlo tak jako „kolem paneláku“. Návrh byl jednomyslně přijat. Dala jsem ohaříkům jen lehkou snídani sestávající se z tvarohu a jablíčka, abych nemusela řešit, že pak budou lítat jako paka lesem někde. My si dali čerstvě upečenej chleba, sbalili se a vypadli. A to právě směr ty Kozáky. Nebyli jsme tam od tý doby, co přišla Tali k nám. Protože jak říkám, ten terén tam pro ni úplně vhodný není. Zatímco všichni naši psi – a to včetně Bubrdlínky, byli zdatní horolezci, s ní si to zkrátka nikdy nelajsnu. Je pošahaná a neovládající se. Takže jsem si vymínila na Brtníkovi, že se ale budeme pohybovat jen čistě podél skal. Protože jinak ho znám. Vysápe se někam a bude halekat, až se tam čokli vysápou za ním a mě z nich trefí. Nechci, aby mě trefilo. Navíc před Jéžiškem. Páč se přece těšim, že jo 🙂 .

Jednu chvíli to ovšem vypadalo, že mě nakonec trefí. A to hned na začátku, kdy skála ještě nikde žádná.  Neb. Když jdete na Kozáky, je to takový ošidný s parkováním. Parkujete za silnicí a to v místě značně, ale opravdu značně nepřehledným. Z obou směrů. Takže přecházení je takový velmi obezřetný ale zároveň svižný. Vzala jsem si oba čoklidy a šla napřed, zatímco  Brtnik doparkoval, a šel o chlup za námi. A tady to vypadalo, že jednoho čoklida – minimálně jednoho – přetrhnu vejpůl. Paradoxně to nebyla úplně nejvíc Taliprtka, i když taky měla slušně našlápnuto. Leč Rumoušek si našlápnul víc. Neb jsem mu musela 3x!!! řádně zdůraznit, že bude tam se mnou a nebude se vracet k silnici za Brtníkem, kterej byl ještě na druhý straně. Věc pro mě u Rumíčka nevídaná teda. Nevím, asi předzvěst novýho dobrodrůža mu mozek zatemnila, že jsem fakt už na něj zařvala jako tur. A vzápětí jsem šlápla na Taliprdovou, která se kolem motala jak hajzl při povodni. Ta zaječela, jak když jsem ji rozpárala pupek a vypadalo to, že mě trefí dřív, než vyrazíme. Huuuf. No. Tak jako začátek takovej neučesanej, ale pak výborný to bylo. Fakt výborný.

Tali si držela lajnu stejně jako den před tím ve Hvjézdě a tak jsme si mohli užít DVA hodný čoklidy. Bez neustálýho povelování. Bože to je taková úleva, když takhle dokáže fungovat. To si fakt asi těžko dovedete představit, když v tom nejedete. Rozhodli jsme se, že když nejdeme přímo na hřbety, půjdeme dolem a to ještě víc spodní cestou, než jsme chodívali. 

Rumíček si hnedle vyžádal balonek a Taliprtka, když to viděla, poskakovala, že já taky, já taky baloneeek. A taky se o něj poctivě skorem celou dobu hezky starala. Buď za ním někde lítala a nebo si ho nesla v kušně a zkoumala okolí . A hlavně se celou dobu, celou dobu držela bez vyzvání kolem nás. Ach jaká to krása, nebýt za povelovací automat. Sešli jsme dolů k Horoměříckýmu potoku a pak se chvilku pohybovali lesem jen tak. Až jsme se zase napojili na cestu a ta nás vyvedla z lesa ven. Na plácek u hráze rybníka. Teče tam potůček, je tam i kus vzrostlejší neupravovaný trávy. Takže ideálka pro oba ohaře. Tali opustila balonek a dala se do zkoumání myšoďurek a Rumíček naopak uvítal možnost řádit v potůčku a kolem něj, kdy ho při chytání balonku přeskakoval, brodil se a tak jako podobně.

Brtnik se tam zapovídal s jedním z dodavatelů jejich firmy, který kolem projížděl na kole v doprovodu svojí feňule. Nastala taková – pro mě naprosto nová situace – ani jeden z tří přítomných psů nešel do kontaktu s ostatníma. Totální nezájem ze všech tří stran. To se moc nevidí, řekla bych. Psi se opravdu ani nepozdravili. Pánové si popřáli hezký svátky a dvojice kolista a jeho pes se vzdálili. My už chtěli taky vyrazit, ale Brtnik mě čímsi „rozhorčil“ a já se rozhodla ho zmydlit. Leč! Je to zbabělec a tak začal utíkat 😀 kolem dětský horolezecké stěny, která u potůčku stojí. Lítali jsme tam jako magoři. K pobavení jakéhosi pána, který procházel kolem. 😀 . Patová situace vznikla, páč doběhnout Brtnika nešlo,  tak jsme to rozpustili.

A vydali se dál trasou, kterou jsme tady taky zatím nikdy nešli. Prý k Vyhlídce. Tu jsme sice na konci cesty nenašli, protože končila na začátku Suchdola a nám se do civilizace nechtělo, zato jsme našli zajímavej strom.

Cesta pak stoupá, takže je dostatek příležitostí, aby si čoklidi zařádili při lítání ze strání či do strání, podle toho, kam jim balonek mrsknete.

A pochopitelně je tady hodně možností, jak jim balonkování udělat zajímavější tím, že se při něm pocvičí v poslušnosti, sebeovládání a užijou si taky pořádnýho hledáníčka.

A taky je to příležitost pro Rumíčka, aby si tady sám pouštěl balonek. Pokud tedy ten kulatý filuta neskončí v odtokovém korýtku 😀

 

Podél cesty jsou tabule Naučný stezky s tématikou stromů. Tak jsme se u nich občas zastavili, abychom načerpali nějaký ty informace. My. Tali se tam taky zastavila, aby načerpala…..Nějaký zásoby 😀 . Protože jsme se tam míjeli s postarším párem na výletě a pán byl zásoben takovou lahůdkou, jako je chléb se sádlem. Pro Tali je to vražedná kombinace 😀 😀 . Pán ovšem svou svačinu uhájil a ještě hájil tu flekatou banditku. Kdyby mohl, rozdělí se s ní, ale to dostal přísně zakázáno :D.

Sešli jsme zpátky k potůčku a vraceli se stezkou těsně pod skalami. Ať nejdeme tou samou cestou zpátky a čoklidi mají nový podněty. Bylo moc fajn takhle jít s Tali, která slyšela na svoje jméno a bavila ji interakce s námi. A ještě víc fajn bylo moct ji nechat zase tak nějak volnou tlapku, ať se sama drží nás a ne my jí. Včetně toho, že se občas hrálo na hledání balonků, stíhačky a tak nějak podobně. Mohli jsme ji nechat se volně začuchat kdesi vzadu, věnovat se Rumíčkovi, který si objevil nějaký ten kopeček a bylo nutno hrát kopečkovou hru. Vždycky za námi dolítla, aniž by byla vyzvána. Prostě – úplně normální pes. Moc jsem chtěla vyfotit nádhernej záběr, kdy mezi skalama procházelo slunce. Ale bylo rychlejší, než moje snaha to zachytit.

 

Byla to pohodová adventní prochajda, která se moc vyvedla. A jako vždycky způsobila moje vnitřní „nakopnutí“, kdy pak stíhám milijoun věcí. A jednou z nich bylo i zdobení pečiva. Výsledek je víc, než Rrrramštajní 😀