Sem váženej zákaznik!

Se tudle vokázalo.

Pánčička nám lehla trošánek, páč jako kašlik a rýmička. Nic velkýho, ale nechtěla to pokoušet a tak poslechla nejen pánika, ale taky tělo a o víkendu zalezla do peří. A tim pádem padnul její plán, že si spolu vyrazíme v sobotu polema do Sobína. Místo toho se povalovala, byla načtvatá a nás měl na povel páník. A jak známo, pánik je budovatel a buduje. Furt ešče jako. Pánčička došla k názoru, že nic z toho, co tak odhadovala, že by mohlo v ložnici vzniknout, to nebude a musí tam budovat minimálně loftovej další byt. Tak jako mě by to nevadilo, že jo. Byl by zas další prostor pro řádění. A třeba by tam byla dolů i skluzafka! Já mám totiž skluzafky rád. Umim na nich jezdit.
No a pánik, páč nemá ten čas, dyž musí dělat toho  Bořka Stavitele, tak si vymyslel, že nás s sebou vezme ráno na nákup do Hrombachu.  Jako že tím spláchne jednu procházku. Když tam s náma došel, tak mu došlo. 🙂 Že jako nakupovat a mít s sebou dva psy a z toho jednoho kapek potížistu, nebyl úplně dobrej nápad. A tak poprosil pána u výdeje, ešivá by mu na chvilku toho potížistu tam nepohlídal. Taliprd je modelína, takže nebyl problém (A i tak za to pak doma dostal od pánčičky celkem jako kouř).  A my honem vyrazili posbírat to, co potřeboval (asi tak jako milijoučtyrysta věcí) a pak šup ke kase. A! Už ledva sme tam přicházeli, zaměřila se na mě paní pokladní. Voni už mě tam pani znaji totiž, sem na ně děsně líbeznivej dycinky, tak si mě pamatujou. A ešče zdálky volala: “Koupil ste mu něco?” Protože to já si tam dycinky něco kupuju, to musí bejt. “Ne, dneska ne.”, pravil pánik. A to neměl dělat, to uďál zásadní chybu! Páč ledva sme tam došli, pani pokladní – zcela po právu, pochopitelně, spustila: “Noo, tak hlavně, že sobě ste si koupil šroubečky, že jo! Latičky, podložky, ale jemu něco koupit, to ne!” a lála mu na celej Hrombach. “Když já sem dneska zapomněl!” pípnul pánik.
“No tak šup, šup!” pravila ona roztomilá dáma a obratem ho poslala zpátky. Je dobře vycvičenej, zvyklej poslouchat, takže mě popadnul a mazali sme ke psím regálům. Tam svižně sundal pytlik s mejma oblíbenejma dobrůtkama a předal mi ho, abych si do donesnul sám k pokladnám, tak jak se sluší a patří. A mastili sme rychle zpátky. “No vidite to, že to de!” pochválila ho paní pokladní nakonec. A já byl ščastnej jako bleška. Nejen kůlivá těm dobrůtkám. ale hlavně taky, že sem tady tak veleváženej zákaznik už, že se mě i pani pokladní zastanou, dyž se mi děje nespravedlivenství.
Vyzvedli sme Taliprda, která si tam užívala pozornosti pána u výdeje a šlo se dom, páč budování nepočká, že jo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..