Měl to být dárek pro Sokola. K Vánocům, takovej trochu předčasnej, ale myslím, že lepší dárek pro Sokola vymyslet nelze.

Stejně jako já a mnozí další miluje a obdivuje vlky. A paní Askani – původem Češka, žijící dlouhý roky v Německy s vlky žije a vychovává je. A přijela na přednášku do Čech. Vyprávět o tom co dělá a proč to dělá. A já věděla, že se tohle bude Sokolovi tutově líbit a bude to skvělej dárek. Heh a nakonec, ač mě to původně vůbec nenapadlo,  to byl tak trochu i dárek pro mě, protože to byly opravdu úžasný tři hodiny. Měla jsem kdysi dáávno, ještě v době, kdy jsem měla Ešuska a byl to mlaďas, možnost se s vlkem setkat naživo, být s ním v kontaktu, bez mříží, volně v přírodě.

A bylo to pro mě setkání neuvěřitelný. Šla jsem tehdy s Ešátorem normální prochajdu v polích a najednou ………. mám pocit, že jsem se zbláznila, protože ve stařině vidím hlavu vlka. Opravdovýho vlka, žádný ČéVéčko – neboli Československý Vlčák, jak zní název plemene. Byl to vlk, tím jsem si byla jistá, ale byl to přece nesmysl. A když jsem mrkla, udělala se v trávě vlna a…. nic tam nebylo. Jste sice venku v přírodě, ale v Prahé – i když na jejím okraji, ale nejsou to Karpaty, tady prostě vlka nečekáte, takže si připadáte jako cvok. Cvok co má halušky 😀 a pak….. zase! A stejná vlna a nic. No fajn, takže asi abych zamířila k docentu Chocholouškovi. Že tam nemusím se ukázalo o pár minutek dál, když jsem na cestičce narazila na paní Andrlovou, ke které onen vlk – resp. vlčice Bess patřila (Andrlovi vlky roky chovají) . Byla tehdy mladá a ještě mohla běhat na volno. Moment, kdy jsme se spolu s Besskou setkaly natěsno a já si sedla, objala ji a ona mi vlezla na klín a umyla mi celý obličej je zážitek, který mi nikdo nikdá z hlavy nevymaže. Setkání s vlkem je totiž opravdu hodně silný. I když je to třeštiprdlo mladý. Ale to, co je uvnitř nich, je velmi zvláštní. Ani na vteřinu jsem třeba nezaváhala, že by se něco mohlo stát, tak silně na mě od první vteřiny působila. Nepodbízela jsem se jí, nechala jsem to celý na ní a bylo to krásný, neskutečně krásný. (Teď, když jsem s odstupem deseti let koukla na článek, který jsem tehdy po setkání napsala, vidím, že moje pocity zůstaly naprosto stejné i po tolika letech, protože slova, který jsem napsala teď a tehdy se skoro neliší.)  Bodejť by jo, bylo to opravdu úžasný.

No a …….. stejně tak úžasný bylo vyprávění paní Askani. Ona-stejně jako vlci-má v sobě cosi zvláštního. Je tam síla i pokora a hlavně velké porozumění pro vlčí duši. A to, co dělá – že odchovává vlky v zajetí takzvaně na ruce – dělá právě pro tu vlčí duši. Pro kterou je, díky jejich extrémní plachosti hodně těžké žít život v lidský civilizaci, kde žijí v různých parcích a zoologických zahradách. Vlk nikdy  neztratí svou plachost, nikdy z něj nebude „pes“ . Život v zajetí přináší nejen ztrátu svobody, ale leckdy taky potřebu manipulace se zvířetem. Ať jde „jen“ o prostý přesun zvířete v rámci třeba i zahrady, parku, nebo o ošetření zranění, či jiné potřebnosti. To všechno bývá pro vlka opravdu velmi stresující. Pokud…….. pokud tedy není odchováván tak jako vlci, které odchovala právě paní Askani. Ta svojí péčí a výchovou umožní, že v době, kdy se vlk utváří a formuje v rámci vtiskávání a socializační fáze – která navíc probíhá mnohem dříve než u psů – dostane příležitost si na podobnou manipulaci zvyknout. Mimo jiné. 

Je-li zvyklý na nandání obojku a vodítka už od malička, je poté logicky snadné ho v rámci parku v klidu převést třeba do nového výběhu na vodítku, bez nutnosti ho stresovat, uspávat. Stejně tak, je-li zapotřebí přeprava na větší vzdálenost – je už zvyklý na přepravku. A úplně stejně tak na lidské doteky a základní ošetření. Které je tak možné provést na místě, v klidu a opět bez uspání a lze tak mnohé vyřešit mnohem dříve, než problém začne eskalovat. 

Proč jsem psala v předchozím odstavci to mimo jiné………. no protože kromě toho, že má vlk možnost se s touhle manipulací seznámit, tak se mu dostane i něčeho mnohem důležitějšího. Naučí se člověku důvěřovat. A to třeba natolik, že když dojde k takový nehodě, že se mu podélně mezi zuby vzpříčí větvička, je možné mu ji následně druhý den, kdy přejde první vlna šílení z toho, co se vlkovi v tlamě děje, z tý tlamy, která jinak dokáže prokousnout lebku, vyndat. Bez uspání, bez čehokoliv. Kdo někdy u svýho psa zažil, že se mu něco kouslo v tlamě a ví, jak pes vyvádí, má představu. A ví, jak je těžký toho psa v ten moment uklidnit, do tý huby se mu dostat a problém vyřešit. A u vlka?????? No, klobouk dolů, všechny klobouky světa dolů, protože ano, lze to. Stejně tak, jako lze vlkovi ošetřovat ránu na hlavě a pochopitelně nejen na ní, speciální mastí a zajistit tak hladký zhojení. A to vše právě i díky té velký důvěře, které se vlk naučil. A bylo toho spousta, co všechno díky tomu lze udělat tak, aby se to plachý zvíře nedostávalo do stresu. Kdyby kolikrát lidi se svým psem zvládli polovinu tohodle, měli by u veterináře pohodičku. 

Bylo úžasný, úžasný a znovu to napíšu – bylo úžasný 🙂 vidět na videích tu důvěru, kterou paní Askani u vlků má. I v dospělosti, i v nepříjemných situacích. Ten vztah tam je. Vlk nezapomíná. Nezapomíná na ty hubiškyyy, co dostal jako štěndo, když ho Tanja s láskou a trpělivostí vychovávala, mluvila na něj, hladila ho, učila ho. A pak taky s pochopením třeba začleňovala do smečky. Což je někdy složitý a je tomu zapotřebí, stejně jako ostatním aspektům ve vlčím životě, věnovat hodně času a úsilí. Vybudovat důvěru u vlka chce hodně trpělivosti, klidu, lásky a zkušeností a taky přemýšlení. Naopak ztratit jeho důvěru lze, myslím, snadno. A jak jsem psala, vlk nezapomíná, takže nezapomene i to, pokud by ho člověk zklamal. Když vidíte ty velké silné šelmy, jak si užívají toho vzácnýho přátelství a jak opravdu silně paní Askani důvěřují, je to něco, při čem se tají dech. 

Tak trochu z logiky věci vyplývá, že žijete-li takhle s divokými zvířaty, logicky se u vás pak schází i další divoká zvířata, na která lidi v okolí narazili, když byla v nouzi. Nejčastěji pochopitelně mláďata. Takže díky tomu bylo možný se bavit záběry, kdy dvě vlčí štěnda tráví svoje vlčí dětství na zahradě s kolouchem. S kolouchem, který se s tím nemaže a jde-li o to být první u flašky, mají ti dva „predátoři“ docela smůlu 😀 . Nebo třeba záběry, kdy mládě muflona, mládě vlka, šílený štěně jezevčíka a vše živé milující a opečovávající obrovský německý ohař spolu řádí jak banda čertů v obrovský oplocence a nebo se „přetahujou“ o díru. Ano i takový muflon se může dát na výkopový práce  a kutat a kutat a noru si hájit 😀 😀 😀 😀 . Tohle myslím nejde zapomenout 😀 😀 . Sedím tu a usmívám se, když si to vybavím, jak se tam všichni střídaj, přetlačujou a všichni tam potřebujou bejt a hrabat. Stejně tak, jako na mě zapůsobila vlčí duše, stejně tak silně na mě zapůsobila i ta duše psí. Protože Attila, jak se ten obrovitánský pes jmenoval, byl taky opečovávatel a chůva, jako je náš Rumíček. Jeho bezbřehá trpělivost k jakýmukoliv mláděti a nutnost o něj pečovat byla obdivuhodná. A svojí paničce byl velikou oporou. 

Těch vlků, který prošli paní Askani rukama bylo hodně a o některých z nich nám pak vyprávěla jejich životní příběh a pouštěla videa. Tím posledním z nich je Anuschka – malinký opuštěný vlčí štěndo, který vzalo svůj osud do vlastních tlapek tím, že se přidalo k turistům a tak si zachránilo život. Dostalo se do rukou Tanji Askani a ……….. třeba ta příští knížka, kterou určitě paní Askani napíše, bude zrovna o ní, i když je to zatím čistý nepopsaný list. My měli tu možnost koupit si zatím poslední z vydaných knížek a já se těším, až se začtu:

Vánoce máme za dveřma….a myslím, že jako dárek to vůbec není špatný nápad, ostatně recenze hovoří jasně 🙂 : https://knihy.heureka.cz/tanja-askani-vlci-stopy/recenze/#section 

 Protože jak přednáška, tak každé vyprávění bylo zajímavý a silný nejen svým příběhem.

O to silnější, že v dnešní době člověk zvířatům a přírodě víc ubližuje, než aby pomáhal. A v tomhle případě je to nejen o pomoci, ale taky o hlubokém porozumění vlčí duši.

Paní Askani nežije s vlky. Ona žije pro vlky.  Je to nesmírně klidná a pokorná osoba, která má můj hluboký obdiv za všechno to, co dělá. Odcházela jsem z přednášky s pocitem, že jsem už fakt dlouho nedostala tak silný pozitivní náboj energie (když opominu ty náboje pozitivní energie, co po mě střílí Rumouš s Taliprtkou 😀 ) , což je v současnosti velmi vzácný jev. 

Byla to prostě paráda.