Nejenom dvakrát do stejný řeky!

Já do ní náhodou vlezla dokonce třikrát! A to díky………Tali!

Musím bez přehánění říct, že tohle jsem s ní ještě nikdy nezažila. Ještě nikdy jsem s ní nebyla venku jako s opravdovým ohařem totiž.  Jasně, že pokroky jsou, že se dařily určitý věci, ale……….. když ten pes funguje tak jak má, s vědomím té spolupráce a nejde si pořád po tom svým, je to úplně jiný. Je to to VONO! 

Tali je teď, když skončilo háráníčko, zase taková jinačí, neb hladina estrogenů ještě nestihla poklesnout pod potřebnou úroveň 😀 . A možná na to mělo vliv i to nádherný počasí, protože se fakt vyladila neuvěřitelně. Babí léto je v plným proudu a umožňuje řádit na zahradě a to ve všech významech toho slova. Já řádila na záhonu, ohařiska řádili na pažitu 😀 . Rozhodli se pro tentokrát, že víkend oba stráví v mojí těsný blízkosti. Někdy aaaaž hodně těský blízkosti. To buďto když se na mě sápal radostnej Rumíček, kterej se nutně potřeboval prát a šarvátek s Tali mu přišlo jako málo, takže na mě neustále útočil a když nic jinýho, tak mě aspoň vosliznul. A nebo, když se mu naopak podařilo Tali rozdráždit a na tu rvačku a honičku došlo. Původně jsem si jako myslela, že skutečnost, že pracuju v záhoně, kam mají obecně čoklidi vstup zakázán, mě dostatečně poskytuje ochranu před tím, že se prostorem pohybujou jako neřízený střely. Páč ona dvojice rozjívenců, když vás potká…….. tak nejste-li řádně připraveni, rejete prostě hubou v zemi. Doslova. Jenže jsem se šeredně mýlila, což jsem pochopila, když jsem tu hubu ze země zvedala, díky jejich hooodně těsný blízkosti 😀 . Že těm dvěma nevybíravě laju jim bylo jedno, tou dobou už byli zase na druhým konci a řezali se  jako koně. No nic, tak jsem halt musela zapnout třetí voko a sledovat, kdy to zas vypukne.  A pak se pro jistotu přitulit ke starý jablůňce, kterážto mi poskytla jakouš takouš ochranu před nájezdy těch Tatarů a Tatarek.

Tyto dvě skutečnosti značně zpomalovaly můj odplevelovací a okopávací postup. Páč poctivě řečeno, jsem jednak občas Rumouškovi na jeho výzvu, že se jdeme poprat, kývla a nebo když se rvali a honili oni dva, pozorovala jsem je zpod koruny tý jablůňky. Tali by bývala dala přednost čenichání myších chodbiček a steziček, ale je taky měkkosrdcatá jako já, takže na ty bojůvky taky nakonec vždycky došlo, aby měla ta zrzatá duše pokoj.  Páč jinak byl stejně děsně neúnavnej a neodbytnej. Pak se vždycky na střídačku letěli nalemtat čerstvý dešťovky, aby za chvíli řádili znovu. No a já se aspoň nenudila, že jo. 

Rumouš číhá
Rumouš číhá

 

Občas se šlo na louku. Buďto odnést bioodpad 🙂 a nebo třebas narovnat záda při trhání šípků. Helejte, já vím, že vám to už asi přijde úsměvný, jo, ale pochopte, že po těch letech, já prostě JSEM UNEŠENÁ Z TOHO, že s Tali můžu jít na šípky. Klidně mě už  k tomu šípku pošlete , že to furt omílám, ale měěěě je to jednoooo, já se z toho radujuuuu. Páč si prostě trhám a…….. nestarám se. Protožee, protožeee, ona se občas přijde sama ohlásit. Tooo je krásáá. A když zavolám – čtete dobře, zavolám, ne zahulákám jako prase zupácký – tak přijde. Tralaláá, tralalááá, to jsem si zatrhalaáááá!!! 😀 😀 Ne, prostě bylo to moc fajn právě. Pohodička, ohaří šmrdolení se kolem, kdy nemusíte furt někoho úkolovat, aby se nevzdaloval, aby byl tady, aby přišel, aby… aby… aby… Ne, prostě si trháte, užíváte si teplý paprsky podzimního sluníčka a netíží vás nic. Nádherný babí léto, čokle, příroda. Nic ví pak nepotřebujete. 

A právě proto, právě proto, že byla Tali tak úžasná, řekla jsem si, že si spolu vyrazíme. A taky do míst, kam jsem chodívala cvičit s Ešátorem.  A půjdeme jenom my. My dvě. A necháme doma nejen Rumíčka, ale na rozdíl od páníčka s sebou nebudeme brát ani ten krám a zkusíme, jak spolu budeme fungovat. Vzala jsem ledvinku s dobrůtkama v podobě suchých rohlíků, vodítko a s Tali, která se mohla zbláznit radostí, vyšla ven. Kdybych věděla, co mě čeká, asi bych možná vyváděla stejně jako ona, protože.

To byla jedním slovem nádhera. Byla jsem tam s ohařem, s normálním ohařem, žádný zločinecký fleky, žádný rebelování. Ne, super fungující pes. Fena teda, jasně. Záměrně jsem ji zavedla taky do tý řepky a nějak jsem podvědomě vnímala, že to klapne. A taky jo, taky jo. Na výbornou. Co na výbornou, na jedničku. I když jasně zvěř tam nebyla.  Zahájila tím, že se vzorně nechala posadit na dálku na písknutí. Dala to hned z první, jako kdyby to byl její denní chleba. Což se poslední dobou právě úplně říct nedalo, spíš to vypadalo, že vůbec neví, o čem je řeč. A teď poslechla takhle suprově – navíc v prostředí, který je zatraceně vysokej levl. Volný pole, s nízkým porostem, kde když nic jinýho, tak na myš  narazíte vždycky a ona se umí vypnout i kvůli těm myším. A ne, sedla jako z partesu. A pak ještě dvakrát znovu. Pochopitelně s velkou přestávkou mezi pokusy a další už jsem neriskovala. Ona je v tomhle trochu jak nějakej pastevec 😀 . Prostě už jsem to udělala, tak co prudíš znovu?? 😀 . Ale bylo by to hlavně i zbytečný, reagovala tak krásně, že proč si to následně kazit. Ostatně jedno ze základních hesel výchovných je, že se končí, když nám to jde hezky. A nám to šlo víc než hezky, nám to šlo vynikajícně.

Jako vona JE fakt modelína! Ten výstavní postoj!
Jako vona JE fakt modelína! Ten výstavní postoj! A sama od sebe.

 

A stejně hezky – až na jednu jedinou malou výjimku – nám šlo i přivolání. Jak jsem pískla, otočila to a běžela ke mně. Usmívala jsem se jako ten blbeček. Na tu výjimku došlo při návratu, kdy jí evidentně vítr něčím brnknul o šňupák a ona si to běžela prověřit. Dosáhla jsem nakonec svýho, to jo, ale tak vzorovaný, jako ty ostatní přivolání to nebylo. Tak jsme to pak napravily o chvilku později a bylo to. Velkou radost mi taky udělala tím, že jednak teda vnímla moje rozladění – či spíše zklamání, který jsem se snažila jí dát najevo a ona právě naopak se snažila to napravit. Ne že by musela, ale že hlavně ona chtěla. Ale a tím mi udělala radost hlavně, během tý naší prochajdy se přišla sama několikrát ohlásit. Nemusela chodit, nevolala jsem a to ani naším volným “Seeš dalekooo”, ale ona sama přiběhla a nejen proběhla, ale šla vyloženě do kontaktu. Oj psíbože to je tak hezkýýý! Říkala jsem si. A na plný obrátky si užívala to, že…… nám nejen poslušnou psici, ale taky vnímavou psici. A že hlavně spolu můžem jít. Jen tak, jít a být. A nemluvit. Stejně, jako to bývávalo s Ešátorem. Takhle přesně, úplně takhle jako teď s ní. 

Po těch staletích zlobeního se a přísnýho režimu jsme spolu byly tak, jak to má být. Bez dohadování, dobrovolně a spolu. Zázrak asi. Když jsme dorazily domů, byla jsem jak malej harant, co přijde z poutě, chrlila jsem svoje nadšení na Brtníka, až jsem ho zavalila jak lavina 😀 . Tak jsem pak radši vzala Rumíčka a šli jsme ještě spolu. Tali plakala za brankou, ale chtěla jsem, ať si mě taky užije on. Byli jsme sice spolu ráno, tak to nemusím tak natahovat a půjdeme spolu naopak na druhou stranu, ale aspoň na chvíli si půjdeme jen my dva. No, než jsme řekli švec začala padat tma. A vzhledem k těm stopám po divočácích, jsem se v místech, kde jsem neměla přehled radši dala do zpěvu 😀 😀 Stejně mi do zpěvu bylo z tý procházky s Tali, tak co to rovnou nevyužít, ne? 😀

 

4 komentáře u „Nejenom dvakrát do stejný řeky!

  1. Nemám vůbec čas sem psát, čtení si ale nikdy ujít nenechám (krásné fotky, vzpomínkové i současné), ale dnes teda napsat musím. Je dobře, že jsi to tenkrát v začátcích nevzdala, dalo to obří fůru práce, ale byla bys dnes o tuhle krásu chudší. Moc a moc Ti tu radost přeju a trochu i závidím, protože s mojí strakaticí jsme za devět let poněkud pozadu. Teda jestli ono to nebude v hlavě, jak píšeš, protože já většinou vyrážím do polí s obavami, co nás tak může potkat a aby se neozvaly honácké či lovecké vlohy, popřípadě obranářský instinkt.

    1. Ahoj Kimi,
      můžeš být v klidu, závidět nemusíš. Včera to zase byla stará dobrá Tali. Teda dobrá, no právě že dobrá bohužel ne. A to jsem právě vyrážela s tím, že v hlavě to v klidu bylo. Domluvit se s ní bylo ne úplně nemožný, ale bylo to zase uřvaný, nebylo to o spolupracujícím ohaři a chuti k jakýkoliv spolupráci. Takže jak jsem psala- byl to sasrak s omezenou dobou platnosti.
      Je teda pravda, že oproti Tobě nemusím řešit obranářský instinkt a honácké vlohy, to je pravda. Ale bohužel bez hulákání nefungovala. A to není procházka se psem, to je pak čirej vopruz. Natož , aby mohlo d ojít k nějaký práci. Ona má v hlavě prostě nějak vzorec, kterej přepsat v některým prostředí prostě je problém.
      Každopádně ta sobota, to byla fakt nádhera, a já si to dokonale užila. Je škoda, že takhle to prostě není normální stav.

      1. Tak třeba ta nádhera nastane častějc, až se v normální stav překlopí. Myslím, že v devátém roce budete značně pokročilejší.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..