Karlstift

A co by to bylo za dofču v Novohradkách, kdybychom se nevydali za hranice na oběd.

Neb to je výborná příležitost aspoň malinkatě použít germánštiny, že jo.  Zbývalo rozhodnout se, ešivá na Nebelstein a nebo do Karlstiftu. K Nebelsteinu vede hezčejší cesta – a jde navíc kolem mojí oblíbený Zlatý Ktiše! Ale je taky značně delší , něco lehce přes dvacku a to by mé tělo oslabené bacilem nemuselo úplně ocenit, takže vyhrál Karslstift. A ke Zlatý Ktiši si uděláme výlet potom, těšila jsem se.

Aspoň ještě uvidím svůj oblíbený kostelík, neb se vychází taky z Pohoří na Šumavě, jako včera na Lužnici. Fajn. Je tam sice krpálek, ale když si ho člověk vystoupá, je to pak pohodička. Jen teda pak po tom obědě musí pochopitelně do krpálku zase, jen z opačný strany 😀 , což bývá občas trest 🙂 . Za obžerství 🙂 

Zaparkovali jsme na stejným místě jako předchozího dne a šli i kousek stejnou cestou. V místě, kde jsme včera odbočili doleva do luk, jsme pokračovali prašnou cesto-silničkou, která spojuje nás a Rakousko, rovně dál.

Tali trošilinku ztratila sluch, tak jsem jí ho lehce profoukla 😀 a pak už nebylo co řešit . Stačilo zamrkat a byla na příjmu, frajerka 😀 . Došli jsme na hranice a tam jsme si pocvičili pěkně klidnou chůzi u páníčků 🙂 . My šli nejdřív s Rumíčkem spolu a pak jsme to prohodili. Hned na začátku je farma a ranč. Takže jsme procházeli mezi koňskýma ohradama a stádama krav. Ty tady mají teda výstavní. Obří černý kusy. Občas mezi nima takový ty huňáči s dloouhejma rohama. A na rozdíl od našich farmářů tady mají ty ohrady bytelný, ne jen tak ohradníkem vymezený prostor. Což mi mimochodem nepřijde úplně spolehlivý řešení teda. Sama jsem byla ráda, že ten bejk, co se na mě kdysi rozběhnul, to shodou okolností koupil rovnou do vlhkýho čenichu. Jinak si nejsem jistá, že by ho to zastavilo, kdyby se trefil třeba hrudníkem. Protože to zvíře když chce, tak to projde. I kůň, natož rozběsněnej tur. 

Za “vesnicí” kterou tvoří v podstatě dva, mezi sebou značně vzdálený statky, se cesta dostává do lesa a přichází to stoupáníčko.

Na vrcholku na vás čeká lavička vedle mé oblíbené “vlčí” kapličky, kterou jsme tu řešili v debatě loni. A stejně jako loni v létě jsme si na ní udělali siestičku. Ne, že by jí bylo zapotřebí, ale tak……. není kam spěchat, tak co se na chvíli nezastavit. Sednete si,  natáhnete si haxny a čučíte do prostoru a nebo na modrý nebe a…… neřešíte nic. Dokud v žaludku nezaškrundá hlad 😀 . 

To se pak pohnete a mažete dál. Je to pěkně zase naopak kopečkem dolů… to se to jde . Ve vesnici šla Tali zase na vodítko a Rumíček k noze. Udělali jsme zastávku u kašny, aby se mohli napít a kousek od ní už je hospůdka. Měli sice sezení venku ještě rozdělaný a i nebylo tak nevlídno, ale vzhledem k bacilu jsem se šla dovnitř zeptat, zda tam můžeme se dvěma psy. Aspoň si zahovořím. Byla tam vlídná paní domácí, která s úsměvem pravila, že pochopitelně není problém a lehce se mnou pohovořila. Tak jako ne úplně ve všem jsem jí pochápla, ale to jsem jí odůvodnila tím, že se učíme prostě doma .  Za to nás velmi pochválila 🙂 . Došla jsem pro zbytek výpravy a usadili jsme se stranou, ať se přeci jen nemotáme. Kupodivu bylo uvnitř docela dost lidí, na to, že byl pracovní den.

Paní nám přinesla jídelní lístek a my se dali do vybírání. Pak si Brtník zrádně šel umýt ruce a zanechal mě tam s tím, co jsme vybrali, samotnou. No jasně, že paní přišla přesně v tuten moment. Já chtěla, aby si taky zahovořil on. Inu objednala jsem dvě pivíčka a jídlo a paní pochválila ohařiska, který se kupodivu neměli tendenci zvedat. A to ani nyní naprosto nedožraná Taliprtka. Rumíček ten by se zvednul proto, že má pocit, že každý člověk, který přichází, jde za ním a to hlavně proto, aby ho řádně přivítal a pomazlil a taky možná něco na zub přinesl, protože to prej podle něj tak zpravidla vrchní a číšníci v restauracích dělávají 😀 , že nosí pejskům něco na zub (neb přes naše veškeré snahy se fakt často stane, že jim něco donesou a jdou se s nima mudlat) . Tali za tím vidí hlavně ten kus žvance a to teď teda extrémně.  Každopádně dbali pokynůch mnou zadaných, ať se nevopovažujou zvednout ani jeden jedinej svůj chlup 😀 a paní pochválila i to, jak jsou poslušní.  Odešla v momentě, kdy se vracel Brtnik. Nu škoda, tak si moc nepohovořil.

Donesli nám pivíčko a za chvíli jídlo, který bylo výborný. Byla to jejich varianta na knedlo-vepřo-zelo, kdy k tomu podávají ještě nějaký výborný opečený buřtík a jejich varianta knedlíku je taková zvláštní. Pochutnali jsme si velmi. Paní odnesla nádobí a pak se dlouho nedělo nic. Chtěla jsem si dát kafe a tak jsem toho využila k tomu, aby si konečně pohovořil i Brtnik a vyslala ho kávičku objednat.  Asi aby mi bylo vyhověno v tom, že se dlouho nic nedělo tak najednou koukám a už se děje!!!!!!!!!!!!!! Ehe, jej, sakra! KOČKA a jde k nám 😀 😀 . Zaplať psí bůh, že jsem prostě zvyklá neustále monitorovat okolí. Že už to dělám evidentně naprosto bezděčně a tím pádem reaguju i rychle. Drapla jsem Tali, kterou jsem měla u sebe, za kšírky a vydala ostrej pokyn NE! a ZŮSTAŇ. A drapla jsem i Rumouška. Tam ne ze strachu, že by něco udělal, ale bylo mi jasný to, že pokud on projeví zájem se družit, bude pak mnohem horší udržel Taliprtku na místě. Páč přece, když může za kočkou oh….. Uhuf!  Byla to tak bleskurychlá akce, že Brtník, kterej už mezitím zas seděl, vůbec nechápal wo co go. Štěstí bylo, že se tam zrovna objevila i paní domácí. Pohotově kočku popadla a vyšoupla ji za dveře.

Až teprve poté se u mne dostavil žinfárkt 😀 . To z představy, co by bývalo bylo následovalo, kdybych si mňoukavice nevšimla. Ty bláho!! Úplně vidím tu mexickou vlnu stolů, kterou by Tali vytvořila, jak by se za ní hnala. I to, jak by byla schopná běhat po stěně, jen aby ji dostala. Co by v interiéru způsobila kočka samotná ve snaze prchnout, jsem si představovat nechtěla…třeba ten bar, obložený skleničkama….. No fuuuj, to by byl průser. A to si ani nechci představovat, že by ji třebas Tali chytla.  Ne, ne, brr. Tisícero poděkování kamsi komusi jsem poslala a šla si opláchnout opocenou hubu na záchod 😀 . V chodbě na mě čekalo to mourovatý stvoření. Milý a mazlivý a děsně roztomilý. Tak jsem si čupla na zem a nejdřív jsem ji chvíli důkladně hladila a pak jsme si spolu daly jeden zápas. Byla férová, drápky moc nevytahovala.

Vrátila jsem se, dopila kávičku a poté už jsme jen zaplatili a rozloučili se. Čekal na nás ten kopec. A tentokrát, asi že jsem byla rozehřátá z tý kočičí akcičky, to ani nebylo takový poobědový utrpení. Vyjela jsem to nahoru natošup.  Ještě před tím se stačili ohařiska přes plot chvilku družit s mladou černou vořešicí. Feňule byla dílem plašan, co se bojí a dílem se nutně chtěla družit. Tak si přes šprušle plotu fšichni trochu zablbli. Nahoře na hřebeni jsem si sebrala ten hříbek, co jsem tam viděla cestou na oběd. A páníček se tam naštval na Taliprtku, neb ta mu odmítla poslušnost. Budiž jí ovšem omluvou, že za to až tak úplně nemohla. Protože představa rohlíku, který jsem vytáhla z batůžku jí zatemnila mozek. To se jí občas stane, že se takhle z pečiva přetočí. Přetlak pak způsobil to, že zajela na malinkou chvilinku, ale opravdu malinkou, do mlází.  A páníka rozdurdilo, že nevyjela na první dobrou. Musela jsem se jí trochu zastat a vzít si ji pod svoje křídla. Pak už jsme  “fičeli” dolů. 

Vyšli jsme z lesa a protože bylo na Tali vidět, že jest příčetná, šla po silnici na volno. Sice u nohy, ale na volno. Jen u těch krav jsem ji cvakla na vodítko, protože krávy měly nějaký pnutí, shlukly se a výstražně bučely, vedla je ta chlupatá s veeelikejma rohama a podivným hlasem. Něco jako hlásná trouba z Jericha. To jí trochu přišlo možná divný, možná nebezpečný a nechtěla jsem, aby to šla buď řešit, a nebo naopak, aby se dala na ústup. Na hranicích jsem ji zase odepla a tak si s Rumajzlíkem užívali pobíhání po lukách. Rumíček chtěl čutat balonek, Tali dala přednost myšovýzkumu. Páníček na ni sice krapítek zahlížel a chtěl, aby šla po cestě, ale měl smolikof. My si šli fšicí loukou. Až pěkně k autu. Měla jsem toho trošánek plný brejličky, protože úplně dobře mi teda nebylo.

Ale! Na tu plánovanou oslavu našich narozenin s Irčou jsem se hecla. My pro ni měli krásnej závěsnej svícen na terasu a já dostala psí termohrneček. Pořádně jsme to roztočili a bylo to dobře, protože ráno už bylo jasný, že smůla a choroba vyhrává. Vzhledem k tomu, že nemocná jsem byla nedávno, nechtěla jsem pak zase po dovolený nepřijít do práce a tak jsem to dobrovolně vzdala. Nerada, hodně nerada a s velkým smutkem, ale halt jiný řešení nebylo.

Aby se mi tak smutně neodjíždělo, zajeli jsme si ještě všichni ve středu ráno do Kaplice a zašli tam do jedný výýborný kavárničky. Na skvělý kafíčko a luxusní dortíky. Lehoulinký jako vánek a tak dobrý! Trošku – ne moc, ale trošku – to ten smutek z odjezdu zmírnilo. A bylo lepší, že jsme neodjížděli přímo z Mlejna. To bych byla smutná úplně hrozně. Nestihla jsem projít všechny ty místa, na který jsem se těšila, nestihla sebrat všechny ty houby, kterejma jsem se pak následně chtěla nacpat k prasknutí, leč nebylo zbytí. Musela jsem do postele. Aspoň že jsme se cestou stavili pro ten mošt a tašku jablíček, aby ještě nějaká malá kompenzace byla. 

No, tak se tam prostě budeme muset zase nějak vypravit, jinak to nepřežiju 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..