Zase podél Lužnice

Byli jsme tam loni v létě a teď jsme si řekli, že si tenhle pohodový výlet užijeme zase.

Nejdřív pochopitelně musela být snídanička a siestička. Hele lidi, já jsem měla takovou dětinskou radost z toho, že ta bláznivá střela se tentokrát chová úplně normálně a je tam prostě s náma, volně ložená, žádný prchání v les a podobný hovádiny. Hárání je sice vopruz, ale v jejím případku má i svoje pozitiva. Zatím teda.  A musím jí pochválit i v tom, že se čistí naprosto dokonale, takže i ten pobyt mimo domov nečiní potíže. Takže vlastně…. pohodička 🙂

A stejná pohodička byla i na výletě. Dojeli jsme do mého oblíbeného místa Pohoří na Šumavě, kde stojí TEN kostel. Můj oblíbený.  Odtud je několik možností, kam si vyrazit. Z toho dvě třeba vedou rovnou do Rakous. Ale my šli dneska po naší straně hranice. A hned na začátku loooouky.

Looouky, obří louky kam se člověk podívá.
Looouky, obří louky kam se člověk podívá.

Rozhlehlý a nádherný louky. I pro tohle ten kraj miluju. Nenarazíte tu skorem na zemědělskou plochu. Myšleno teda rostlinnou výrobu. Stáda krav se tu pasou všude. A jak jsem psala minule, jsou to často kompletní stáda krav. Žádný oddělování telat od matek, ne. Pěkně všichni pokupě i s taťkou bejkem. Nicméně teď jsme pochodovali čistě jen a jen přírodou. 

Bylo krásnově, teplota tak akorát, ale sluníčko hřálo. Parádička. Došli jsme k Lužnici a Rumíček na úplně stejným místě jako loni seběhnul dolů aby tam opět ulehnul si do vody. A dělal filutu 😀 . A pak prej, že nevstoupíš dvakrát do stejný řeky 😀 😀 . No možná nevstoupíš, ale lehnout si takhle klidně můžeš. Úplně totožná scénka, jen o rok později 😀

Je to kašpar. No a aby to kopírování bylo dokonalý, našli jsme na stejným místě ten obří trs krásný trávy se semínkama. Ty loňský, který jsme si vzali, nevzešly, tak to zkusíme ještě jednou. 

Klády na kterých jsme si minule dávali Májku s houskama nám odvezli, tak jsme si tu svačinku museli dát halt někde jinde. Jak to tak bejvá, do tý doby hlad nemáte a pak se najednou žaludek, kterýmu svitla naděje na kus žvance,  může uřvat 😀 . Ale ještě si musel chvíli počkat. Před tím jsme ještě došli ke Kapelunku. Je to taková retenční nádrž, kterou zásobuje Lužnice. Vtéká do ní jako říčka batole a opouští ji už jako takový menší říční dítě. Než vás Lužnice ke Kapelunku samotnýmu dovede, máte možnost pozorovat ji v její největší kráse a čistotě. Aspoň mně to tak připadá, tenhle úsek, kdy si meandruje v lese s průzračnou vodou na čistým písčitým dně………… je fakt nádhernej. Už se tady zase usmívám, když si to vybavím. Vím, že jsem stejně nadšeně o tom psala loni, ale kdybyste to viděli, budete stejně unešený. A já jsem prostě na tu vodu taková upnutá. Páč taky jsem to vodní znamení, tak aby Ryba nebyla z vody hyn, že jo 😀 .

Zatímco Rumíček razil teda to heslo, že dvakrát se do stejný říčky v pohodě dá vstoupit /resp. lehnout 😀 /, Tali se k tomu postavila jinak. Loni právě tady, u Kapelunku,

předvedla jeden ze svých oblíbených ftípků. Byla jsem zvědavá, jestli i tentokrát bude chtít využít situace. A nechala jsem ji “volnou tlapu”. A hle! Jaké to milé překvapeníčko. Holčička flekatá hodňoučká! Zareagovala tak, jak člověk od normálního psa očekává, když zjistila, že jsme se nevydali za ní, vypálila ona za námi, aniž by ji o to kdokoliv žádal, natož povel aby vydal. Joo jooo, tyhle momenty mám ráda. Kousek nad Kapelunkem v ohbí cesty ležely na kraji lesa dva pokácený stromy. Ideální místo pro svačinku. 

Rumíček se držel v naší těsný blízkosti, neb mu bylo jasný, že se bude hodovat. A jaká bych to byla panička, kdybych neměla sváču i pro ně. Tali zavolal les. Ale…… zavolal ji tak hezky, zase tak normálně. Šmejdila si a zkoumala kousek od nás a bylo pro mě hezký se na to dívat a nemuset zasahovat. Pak jsme ji přeci jen zavolali k nám. Dořítila se nadšeně a hned se zapojila do hodování. Teda takhle……… ona se zapojila tak trochu nad rámec svých kompetencí 😀 😀 . Hópla k Brtníkoj a než ten stačil mrknout ochudila jeho housku o tu Májku 😀 😀 😀 😀  a kousek housky k tomu přibrala. Jak říkám v době hárací je zní nenažranej maniak. Rozlítila ho pěkně do běla teda 😀 . Bylo vidět, že s tím jako úplně nepočítala a …. i že se tak jako urazila, že to od něj nejni ani trochu pěkný 😀 😀 . 

Takže pak měla smolikof.  A aby neměl smolikof i Brtnik a nebyl hladnej, dala jsem mu půlku svojí porce. Však tukovejch zásob mám dostatek. A Tali svou porci dostala pozdějš. Když jsem jim pak každýmu hodila jablíčko – teda myslím ohařiska, Brtníkovi jablka neházím, ten si je bere sám 😀  – už jí to usmířilo docela. Pánčíka úplně ne, dosti na ni zahlížel, ale nevydrželo mu to nějak extrémně dlouho. 

Cesta se dál klikatí lesem

a trošilinku stoupá, sem tam došlo na nějakou tu houbu

a bylo fajn. Prostě jako vždycky tady. Pak se cesta napojí na cyklostezku (zaplať všichni svatí – ne! zaplať všem svatým! – za to, že tu na kolo člověk nenarazí a já doufám, že to tak i zůstane) ,  která ho vyvede na pláně nad Pohořím. Rozhled je tu úchvatnej. Minule mě tu zaujaly starý jeřabiny, teď jsme objevili prastarou, krásnou třešeň. A za ní se otevřel  pohled na jednoduchý křížek uprostřed louky. Místo, kde úplně nasáváte klid a svobodu. A při pohledu na kostel Panny Marie Dobré rady se k tomu přidá ještě pokora.

Rozhodli jsme se k autu dojít loukama a já zase dostala možnost užít si stoprocentně ovladatelný Taliprtky. Bylo vidět, jak ji to volá do vysoký stařiny, či do rákosovitý trávy, kde se dalo očekávat, že se bude ukrývat zvěř. A zatímco doma v Prahé v takových momentech “bojujeme” , tady stačilo milý upozornění, že “Talinko, nene, zpátky!” a nebyl problém. Naprostá souhra. Jojojo, Miluška, měla tehdá pravdu, Talinka chce prostě bydlet tady. No já to vím, i bych jí to i dopřála,  stejně jako nám ostatním, ale prostě se zatím nenašel vhodnej domeček 😀 .

Došli jsme k autu, cestou potkali zajímavou ceduli:

napili jsme se, a vydali se na zpáteční cestu. Protože mi bylo jasný, že se sem zas hned tak nedostanu, vyžádala jsem si zastavení u kostela. Nikdo nikde nebyl, bylo to ideální k tomu, na chvíli tam zajít. Je to opravdu zvláštní místo se silnou energií. Ráda se tu vždycky zastavím na malý uklidnění mysli, srovnání myšlenek a poděkování. 

No a pak už jsme se přesunuli na pozdní oběd. A kam jinam, než do Kaplice do pizzerie, že jo. Tam člověk nikdy neudělá chybu. Protože se bacil opět začal silně ozývati, objednala jsem si tam zázvorovej čaj. Byl tak silnej, že mi propálil i fusekle 😀 😀 . Což vůbec nebylo na škodu. A protože se ukázalo, že i Jirka, který byl nakřáplej, už když jsme přijeli, je na tom taky tak nějak vachrlatě, odložili jsme tu oslavu společnýho jůbiléja s Irčou na další den a po krátkým posezení šli tentokrát fšicí do peří. Však příležitostí ještě bude!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..