Nejni v těch místech ani žádnej baron a ani žádnej most, je to moc příjemnej penzion s restaurací. Na samotě a je tam moc hezky. Jak jinak taky, že jo.

Ráno-vyspinkaný do růžova (jedna ze dvou výjimek, kdy růžovou akceptuju 😀 ) jsme si po snídani nejdřív udělali siestičku před penzionem, protože bylo krásný počasí. Obloha vymetená, teplota tak akorát na to, dát si venku kávičku. A příčetná Tali. A…… trochu nepříčetnej Rumíček 😀 , ale to je na jiný povídání, či spíš teda pokoukání, neb se mi podařilo udělat slušnou sérii fotografií a z nich poté i zvětšených detailů 😀 😀 . Tali ta příčetnost opustila nakrátko v momentě, kdy u složenýho dřeva objevila kočku, ale podařilo se mi ji přivést k tomu, že se bude chovat normálně. Udělala mi radost i třeba tím, že když jsem ji záměrně nechala odběhnout dolů k říčce pod penzion, kde se kočky občas objevují, dala se suprově přivolat. Jasně, žádná tam v ten moment nebyla (to bych jí tam ani nepustila 😀 😀 ) , ale oproti předchozím návštěvám, kdy ji člověk musel šťárat či nedej psíbůh nahánět, to jest značný pokrok. O to víc, že se vždy dostavila s vytlemenou hubou. Jednou si ze mě udělala i dobrej den, když to celý oběhla a přiřítila se ke mně z opačný strany. Chybělo jen to, aby se mi posmívala :D.  Přišla mě přivítat stařičká Michell, už je to opravdu opravdu moc stará babička a já měla radost, že ji i po roce vidím. Fajn krásně lenošivý ráno.

Přemýšleli jsme kam jako vyrazíme a nějak jsme to vlastně ani nevymysleli. Cestou v autě pak Brtnik teda tvrdil, že nápad má – a měl, ale nakonec jsme to šoupli právě tímhle směrem. K Baronovu mostu. Necháme tam auto, půjdeme se cournout jen tak lesama. Podél vody, podél Uhlířskýho rybníka a prostě jen tak budeme. A pak si dáme u Barona něco dobrýho k jídlu. 

No jo, k jídlu, k jídlu………. jenže koukám na hodinky a vono poledne. Jsme se poflakovali tak trochu jako víc, evidentně teda. A to znamená, že Brtnik bude zanedlouho hladov. Tak že bychom to přehodnotili? A tak jo. Dáme si nejdřív oběd. Ať se nám líp šlape. 

Že tam můžou psi to víme, tetkon ešče, ešivá berou kartu, páč hotovost nemáme dostatečnou. I šla jsem se opýtat do restaurace. A tam přímo pan majitel za pultíkem. Ovšem…….. karty neberou, páč zde nejni moc signál. Což je tady zpravidla pro člověka plus, teď mimořádně je to v opačných hodnotách. No, takže smůla. „Ale víte co?“ pravil pan majitel……… “ Tak se pojďte najíst a pošlete mi to pak, až budete někde na signálu.“ 

„E-heE?“ vypadlo ze mě současně s tím, jak mi vypadly bulvy z očí a chvíli jsem tam tak němě stála s povolenou sanicí. „Jak ……jako potom?? To přece nejde.“ „Ale jo, de, normálně 😀 .“ Usmíval se na mě. „Ty jo to přece fakt nejde.“ přesvědčovala jsem ho nevěřícně a udiveně. A připadala si úplně děsně divně. Nějakou dobu jsme si takhle vyměňovali argumenty a nakonec mě přesvědčil. Vymátožila jsem se ven za Brtníkem a ohařiskama a civěla na ně 😀 😀 . Opět nevěřícně, ale to prostě mozek nebere tohleto. Brtník se podivoval, co se mi to stalo a já mu to celá zaražená převyprávěla. Oba jsme kroutili hlavou, ale nakonec jsme to pozvání přijali. Ale řeknu vám, JE to prostě divnej pocit. I když je moc milej. Prostě je to v dnešní době takový překvapivý. Člověk na to není zvyklej, co? 

Dali jsme si jejich vynikající obří řízek s brsalátkem bez majónezy a já si dala ještě česnekačku, abych ubila bacila. Zapili jsme to kofolou a Brtník si šel vyžádat účet. A poté se s mým telefénem vydal do prostoru, protože chtěl zaplatit hned a honem. Po nějaký době se vrátil s tím, že snaha byla marná.

„Sem vám to řikal.“ Usmíval se pan majitel. „Prostě až budete někde na příjmu, tak to pak pošlete, o nic nejde.“ No jenže, tohle opravdu nejde, to člověku nedá, takže Brtnik vsedl v auto a vyrazil směr nějaká civilizace a já si vyrazila s ohařiskama lesní pěšinkou do lesa. Jen tak na couračku. A………….. zažila jsem tak něco, co jsem s Tali ještě nikdy neměla příležitost zažít. A co jsem zažila naposledy s Bubinkou. Měla jsem po boku dva psy a courala se s nima sama lesem. A oba ti psi tam byli se mnou. Volně a…….poslušně. Ach psíbože. 

Tali fungovala neskutečně, neskutečně, neskutečně. A protože fungovala takhle neskutečně, měla taky – až na jednu výjimku – neskutečný možnosti. Díky svý ovladatelnosti si totiž vysloužila velkou, velkou volnost. Protože stačilo písknout na hubu a ona se okamžitě dostavovala, lajsla jsem si to, že jsme zašli všichni tři hlouběji do lesa a já ji mohla nechat zkoumat v poměrně širokým oblouku. Bez toho že bych ji hlasem stanovovala hranice. Byla volná. Volná tak jako Rumíček. Bez rozdílů. A já tím pádem taky. Tohle je to, přesně to, co potřebuju a co s Tali doteď opravdu nebylo. A vím, že to je jen takovej vzácnej okamžik. Bylo to krásný, fakt. Asi těžko vám to popíšu, ale bylo to o tom, že jsme tam všichni. Že o sobě víme, že se vzájemně hlídáme a že stojíme DOBROVOLNĚ VŠICHNI o to, být tam jako jedna „smečka“ . Nebyla jsem dozorce, byla jsem konečně ten parťák. A bylo to úplně jiný, než kdybychom tam byli i s Brtníkem. Bylo to takový intenzivnější.

Šli jsme si tak svobodně a já při tom dokonce HLEDALA HOUBY!! Chápete? S Tali jsem hledala houby. Mohla jsem si přát víc? Kdepak, víc už nebylo ničehož třeba. Zelený kopce mechu, houby, les, ticho a my tři. Paráda. Odhadovala jsem si tak, jak dlouho to může Brtníkovi trvat, než se vrátí a pak jsem to už otočila. Sice říkal, že nás dojde, ať jdeme napřed k Uhlířskýmu rybníku, ale chtěla jsem, abychom byli pohromadě. A dobře jsem udělala, protože kdybych se nevracela, asi by nás jen těžko dohnal. I přes to, že jsme se courali tak jako podél cest hloubš do lesa. Krátce před tím, než jsme došli na konec lesa, jsem ho zahlídla, jak se k nám blíží. Ohařiska ani za mák neměli ponětí, že jde někdo po cestě i „vyčinila“ jsem jim, že jsou hlídači na prt a dvě věci 😀 . Ruuumíček pak letěěěěl honeeem ho přepadnout. Tali má to delší vedení, takže ta nejdřív zablafala – možná aby odčinila to, že to teda neuhlídala 😀  – a pak se vyřítila taky.

A pak už jsme krokem společným a nerozdílným pokračovali dál. Když jsem Brtníkovi ukázala, kam až jsme došli, uznal, že by nás asi hned tak nedošel a když, tak o hodně později. Zapojil se taky do hledání houbiček a tak byla za chvíli v batůžku slušná sestavička.  Došli jsme k rybníku, kam si došel Rumíček svlažit nožky a pupík. Kupodivu ani on, ani Tali se dál do vody nijak nehnali a radši zkoumali, kde šla kdejaká zvěřina. My si s Brtníkem povídali, ohařiska se šmrdolili kolem a byla to naprostá pohodička. 

Obešli jsme kopec Vyhlídka a jednou z mnoha lesních cest se vydali zpátky . Tady si můžete zdánlivě bezcílně cárat a nikdy se nespletete. Je tu krásně. Hotový Lurdy a to teda i nervový, když máte s sebou dva milijounový čoklidy. Cestička, kterou jsme šli, vychází z lesa nedaleko penzionu a kousek cesty se tak jde po silnici. Tak jako to šel Brtník, který to zvolil i jako tužení chůze bez vodítka u nohy. My s Rumíčkem jsme zvolili cestu loukou. Mohl si tam poletovat jako motejl Emanuel a já si šla s rukama v kapsách…. až jsem zakopla o toho velkýho kováře, který korunoval tu sbírku hub, co měl Brtník v batohu. Když jsme došli k autu, koukám – na cestě leží látkový náhubek. Přesně takový, jaký jsem teď nově koupila Rumíčkovi…. že by byl náš? No jo, ukázalo se, že je. Nějak se nepozorovaně přicucnul asi k batohu a nenápadně vypadl. Takže nejen ve sběru hub jsme byli úspěšný 😀 .

Na zpáteční cestě jsme si ještě zajeli do Kaplice do naší oblíbený pizzerie na večeři. Pan majitel si nás i tentokrát pamatoval a byli jsme po tom roce srdečně přivítáni. To jsou vám takový milý detaily, pro který miluju sem jezdit.  Ohařiska se usalašili na podlaze a já si vzala pod svůj dozor Taliprtku. Jelikož v době hárací jest jídlem posedlá a to pravděpodobně od první vteřiny, co se hárání spustí. Brtník má v těchto případech sklony podléhati takovým myšlénkám, že delikventku umístí do kufru a tím to jako vyřeší. Neb se nechce rozčilovat. Já to mám jinak, trvám si na tom, že se bude ležet na kejtě, jinak ji přes tu  kejtu klidně plesknu 😀 . Vlastně o nic nejde, jen o ty momenty, kdy přijde třeba obsluha s dotazem, co si budeme přát a pochopitelně v momentě, kdy nám to jídlo nesou. Ooojééjda! 😀 To má Taliprtka pnutí, neb si myslí, že se to týká její flekatosti. Ovšem kulovaný 😛 . A to jsem na ty situace preventivně připravená. Výborně jsme se najedli, zajeli ještě dokoupit zásoby pití na večer, neb předchozím sezením došlo k úbytku (To víte, letos jsou hrozný sucha 😀 😀 . ), a pak už jeli do Mlejna.

Tam jsem vytvořila obří hrnec kulajdy, usmažila vynikající řízečky, který jsme s Jirkou společně sežrali a mohli jsme pokračovat tam, kde jsme včera večer skončili :D. 

Tak co by někoho zajímal bacil v krku, kterej se opět hlásil o slovo.