Kolem Baronova mostu.

Nejni v těch místech ani žádnej baron a ani žádnej most, je to moc příjemnej penzion s restaurací. Na samotě a je tam moc hezky. Jak jinak taky, že jo.

Ráno-vyspinkaný do růžova (jedna ze dvou výjimek, kdy růžovou akceptuju 😀 ) jsme si po snídani nejdřív udělali siestičku před penzionem, protože bylo krásný počasí. Obloha vymetená, teplota tak akorát na to, dát si venku kávičku. A příčetná Tali. A…… trochu nepříčetnej Rumíček 😀 , ale to je na jiný povídání, či spíš teda pokoukání, neb se mi podařilo udělat slušnou sérii fotografií a z nich poté i zvětšených detailů 😀 😀 . Tali ta příčetnost opustila nakrátko v momentě, kdy u složenýho dřeva objevila kočku, ale podařilo se mi ji přivést k tomu, že se bude chovat normálně. Udělala mi radost i třeba tím, že když jsem ji záměrně nechala odběhnout dolů k říčce pod penzion, kde se kočky občas objevují, dala se suprově přivolat. Jasně, žádná tam v ten moment nebyla (to bych jí tam ani nepustila 😀 😀 ) , ale oproti předchozím návštěvám, kdy ji člověk musel šťárat či nedej psíbůh nahánět, to jest značný pokrok. O to víc, že se vždy dostavila s vytlemenou hubou. Jednou si ze mě udělala i dobrej den, když to celý oběhla a přiřítila se ke mně z opačný strany. Chybělo jen to, aby se mi posmívala :D.  Přišla mě přivítat stařičká Michell, už je to opravdu opravdu moc stará babička a já měla radost, že ji i po roce vidím. Fajn krásně lenošivý ráno.

Přemýšleli jsme kam jako vyrazíme a nějak jsme to vlastně ani nevymysleli. Cestou v autě pak Brtnik teda tvrdil, že nápad má – a měl, ale nakonec jsme to šoupli právě tímhle směrem. K Baronovu mostu. Necháme tam auto, půjdeme se cournout jen tak lesama. Podél vody, podél Uhlířskýho rybníka a prostě jen tak budeme. A pak si dáme u Barona něco dobrýho k jídlu. 

No jo, k jídlu, k jídlu………. jenže koukám na hodinky a vono poledne. Jsme se poflakovali tak trochu jako víc, evidentně teda. A to znamená, že Brtnik bude zanedlouho hladov. Tak že bychom to přehodnotili? A tak jo. Dáme si nejdřív oběd. Ať se nám líp šlape. 

Že tam můžou psi to víme, tetkon ešče, ešivá berou kartu, páč hotovost nemáme dostatečnou. I šla jsem se opýtat do restaurace. A tam přímo pan majitel za pultíkem. Ovšem…….. karty neberou, páč zde nejni moc signál. Což je tady zpravidla pro člověka plus, teď mimořádně je to v opačných hodnotách. No, takže smůla. “Ale víte co?” pravil pan majitel……… ” Tak se pojďte najíst a pošlete mi to pak, až budete někde na signálu.” 

“E-heE?” vypadlo ze mě současně s tím, jak mi vypadly bulvy z očí a chvíli jsem tam tak němě stála s povolenou sanicí. “Jak ……jako potom?? To přece nejde.” “Ale jo, de, normálně 😀 .” Usmíval se na mě. “Ty jo to přece fakt nejde.” přesvědčovala jsem ho nevěřícně a udiveně. A připadala si úplně děsně divně. Nějakou dobu jsme si takhle vyměňovali argumenty a nakonec mě přesvědčil. Vymátožila jsem se ven za Brtníkem a ohařiskama a civěla na ně 😀 😀 . Opět nevěřícně, ale to prostě mozek nebere tohleto. Brtník se podivoval, co se mi to stalo a já mu to celá zaražená převyprávěla. Oba jsme kroutili hlavou, ale nakonec jsme to pozvání přijali. Ale řeknu vám, JE to prostě divnej pocit. I když je moc milej. Prostě je to v dnešní době takový překvapivý. Člověk na to není zvyklej, co? 

Dali jsme si jejich vynikající obří řízek s brsalátkem bez majónezy a já si dala ještě česnekačku, abych ubila bacila. Zapili jsme to kofolou a Brtník si šel vyžádat účet. A poté se s mým telefénem vydal do prostoru, protože chtěl zaplatit hned a honem. Po nějaký době se vrátil s tím, že snaha byla marná.

“Sem vám to řikal.” Usmíval se pan majitel. “Prostě až budete někde na příjmu, tak to pak pošlete, o nic nejde.” No jenže, tohle opravdu nejde, to člověku nedá, takže Brtnik vsedl v auto a vyrazil směr nějaká civilizace a já si vyrazila s ohařiskama lesní pěšinkou do lesa. Jen tak na couračku. A………….. zažila jsem tak něco, co jsem s Tali ještě nikdy neměla příležitost zažít. A co jsem zažila naposledy s Bubinkou. Měla jsem po boku dva psy a courala se s nima sama lesem. A oba ti psi tam byli se mnou. Volně a…….poslušně. Ach psíbože. 

Tali fungovala neskutečně, neskutečně, neskutečně. A protože fungovala takhle neskutečně, měla taky – až na jednu výjimku – neskutečný možnosti. Díky svý ovladatelnosti si totiž vysloužila velkou, velkou volnost. Protože stačilo písknout na hubu a ona se okamžitě dostavovala, lajsla jsem si to, že jsme zašli všichni tři hlouběji do lesa a já ji mohla nechat zkoumat v poměrně širokým oblouku. Bez toho že bych ji hlasem stanovovala hranice. Byla volná. Volná tak jako Rumíček. Bez rozdílů. A já tím pádem taky. Tohle je to, přesně to, co potřebuju a co s Tali doteď opravdu nebylo. A vím, že to je jen takovej vzácnej okamžik. Bylo to krásný, fakt. Asi těžko vám to popíšu, ale bylo to o tom, že jsme tam všichni. Že o sobě víme, že se vzájemně hlídáme a že stojíme DOBROVOLNĚ VŠICHNI o to, být tam jako jedna “smečka” . Nebyla jsem dozorce, byla jsem konečně ten parťák. A bylo to úplně jiný, než kdybychom tam byli i s Brtníkem. Bylo to takový intenzivnější.

Šli jsme si tak svobodně a já při tom dokonce HLEDALA HOUBY!! Chápete? S Tali jsem hledala houby. Mohla jsem si přát víc? Kdepak, víc už nebylo ničehož třeba. Zelený kopce mechu, houby, les, ticho a my tři. Paráda. Odhadovala jsem si tak, jak dlouho to může Brtníkovi trvat, než se vrátí a pak jsem to už otočila. Sice říkal, že nás dojde, ať jdeme napřed k Uhlířskýmu rybníku, ale chtěla jsem, abychom byli pohromadě. A dobře jsem udělala, protože kdybych se nevracela, asi by nás jen těžko dohnal. I přes to, že jsme se courali tak jako podél cest hloubš do lesa. Krátce před tím, než jsme došli na konec lesa, jsem ho zahlídla, jak se k nám blíží. Ohařiska ani za mák neměli ponětí, že jde někdo po cestě i “vyčinila” jsem jim, že jsou hlídači na prt a dvě věci 😀 . Ruuumíček pak letěěěěl honeeem ho přepadnout. Tali má to delší vedení, takže ta nejdřív zablafala – možná aby odčinila to, že to teda neuhlídala 😀  – a pak se vyřítila taky.

A pak už jsme krokem společným a nerozdílným pokračovali dál. Když jsem Brtníkovi ukázala, kam až jsme došli, uznal, že by nás asi hned tak nedošel a když, tak o hodně později. Zapojil se taky do hledání houbiček a tak byla za chvíli v batůžku slušná sestavička.  Došli jsme k rybníku, kam si došel Rumíček svlažit nožky a pupík. Kupodivu ani on, ani Tali se dál do vody nijak nehnali a radši zkoumali, kde šla kdejaká zvěřina. My si s Brtníkem povídali, ohařiska se šmrdolili kolem a byla to naprostá pohodička. 

Obešli jsme kopec Vyhlídka a jednou z mnoha lesních cest se vydali zpátky . Tady si můžete zdánlivě bezcílně cárat a nikdy se nespletete. Je tu krásně. Hotový Lurdy a to teda i nervový, když máte s sebou dva milijounový čoklidy. Cestička, kterou jsme šli, vychází z lesa nedaleko penzionu a kousek cesty se tak jde po silnici. Tak jako to šel Brtník, který to zvolil i jako tužení chůze bez vodítka u nohy. My s Rumíčkem jsme zvolili cestu loukou. Mohl si tam poletovat jako motejl Emanuel a já si šla s rukama v kapsách…. až jsem zakopla o toho velkýho kováře, který korunoval tu sbírku hub, co měl Brtník v batohu. Když jsme došli k autu, koukám – na cestě leží látkový náhubek. Přesně takový, jaký jsem teď nově koupila Rumíčkovi…. že by byl náš? No jo, ukázalo se, že je. Nějak se nepozorovaně přicucnul asi k batohu a nenápadně vypadl. Takže nejen ve sběru hub jsme byli úspěšný 😀 .

Na zpáteční cestě jsme si ještě zajeli do Kaplice do naší oblíbený pizzerie na večeři. Pan majitel si nás i tentokrát pamatoval a byli jsme po tom roce srdečně přivítáni. To jsou vám takový milý detaily, pro který miluju sem jezdit.  Ohařiska se usalašili na podlaze a já si vzala pod svůj dozor Taliprtku. Jelikož v době hárací jest jídlem posedlá a to pravděpodobně od první vteřiny, co se hárání spustí. Brtník má v těchto případech sklony podléhati takovým myšlénkám, že delikventku umístí do kufru a tím to jako vyřeší. Neb se nechce rozčilovat. Já to mám jinak, trvám si na tom, že se bude ležet na kejtě, jinak ji přes tu  kejtu klidně plesknu 😀 . Vlastně o nic nejde, jen o ty momenty, kdy přijde třeba obsluha s dotazem, co si budeme přát a pochopitelně v momentě, kdy nám to jídlo nesou. Ooojééjda! 😀 To má Taliprtka pnutí, neb si myslí, že se to týká její flekatosti. Ovšem kulovaný 😛 . A to jsem na ty situace preventivně připravená. Výborně jsme se najedli, zajeli ještě dokoupit zásoby pití na večer, neb předchozím sezením došlo k úbytku (To víte, letos jsou hrozný sucha 😀 😀 . ), a pak už jeli do Mlejna.

Tam jsem vytvořila obří hrnec kulajdy, usmažila vynikající řízečky, který jsme s Jirkou společně sežrali a mohli jsme pokračovat tam, kde jsme včera večer skončili :D. 

Tak co by někoho zajímal bacil v krku, kterej se opět hlásil o slovo.

4 komentáře u „Kolem Baronova mostu.

  1. Taky mám za sebou úžasnou dovolenou v Orlických horách, chtěla bych se podělit na Zvířetníku, ale nějak nejni čas.

      1. Bylo parádně, mamka se ve svých téměř 89 letech zatoužila podívat do Orlických, abych jí to splnila, tak jsem dojednala pobyt ve Sněžném na Horalce (tam bylo poslední setkání Zvířetníku). Pršelo jen asi dvakrát, a to v noci. Všechny výlety autem, protože máti špatně chodí. Po horách podzimně méně lidí, některé cílové hospůdky sice mezisezonní přestávka, ale celkově nádhera.

        1. Kimi – jej, to je ale hezká dovča! Maminka je ranař, že si vymyslela takovýhle výlet a je skvělý, že jsi jí ho dopřála . To jsou totiž věci, který jim v tomhle věku udělají největší radost, když si na ně člověk najde čas a když můžou zajet do míst, kam z nějakýho důvodu potřebujou, ať už proto, že tam kdysi byli a nebo tam naopak nikdy nebyli a sami se tam už nedostanou. Předpokládám, že jste si to užily obě. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..