Druhý den po Talinávratu a já jsem si je zase vzala oba a oba do civilizace.

Když má Tali svůj den, je to ve třech do civilizace trošku adrenalinek. A člověk, a ani Rumíček, nikdy neví, co ho čeká 😀 . Je vždycky lepší mít na ni volný ruce. A taky víte, že nešidíte Rumíčka, když jdete s každým zvlášť.  Ale i pro tenhle den jsem si řekla, že si vyrazíme najednou a společně. A….

A… abych si to udělala zajímavější, napadlo mě jít někam, kde ještě nikdy nebyla. To je vždycky taky velká výhra  😀 😀 . Zvlášť, když si rozhodnete dát si nejvyššího bobříka odvahy. Tedy – společnou chůzi u nohy. Na volno. Přes silnici, tramvajový pás a další silnici. To ještě nikdy, nikdy, nikdy nedala. Je tedy pravda, že krátce před tím jsem dala já jí. Sprduňk 😀 . Neb zazdila přivolání od potůčku. Jen se na mě podívala a šátrala si dál. Nooo tak to ne, moje milá, to ne! Sjela jsem za ní dolů k potůčku a promluvila jí do duše. A! Hle! Najednou, sasrak a vono to šlo 😀 😀 A bylo to hodný. Tak co toho nevyužít.

Capala vedle mě, tak jako kdyby byla ten nejposlušnější pejsek ze všech pejsků na celým světě. Tož jsem nás stočila do směru, kde normálně nechodím. Teda s ní tam nechodím a když,  tak vodítkově. Teď jsem věděla, že to půjde a opravdu to šlo. Oba těsně u nohy, lopatku, vedle lopatky šlapali jak profíci. Hmmmmmm to vám byla taková krása, taková krása!!! To bylo pošušňáníčko. A nemusela jsem ani opravovat, jen chválit.

Když jsme přešli, dala jsem jim volno a Tali se rozběhla moc. Jen jsem pískla a už letěla zpátky. Toooo je paráda!!! Stejně jako to, že když zamířila k výměníkový budce, okolo který se  vždycky povaluje nějakej humus, stačilo lehké ne-e, tady jdeme Talinko a……… šlo se (Ejch, víte jak je pro mě hezký, když poslechne na Talinku a nemusím do jejího jména dávat důraz a volat strohým  a důrazným TazzzYYY!??). Vedla jsem je místy, kde ona sama nikdy ještě nebyla a ………. šla tam na volno. To byla taková tichá krása! Když šli psi, zastavili jsme se a čekali až přejdou – páč všechno malý pidipsi na vodítku. Stejně tak, když šlo nějaký děcko. V jednu chvíli šla proti nám maminka s dvěma dětma. „Zavelela“ jsem „Ček“ a oba, jak akvabely synchronizovaně předvedli dřepkins a ukázněně seděli. Maminka nám poděkovala a oba ohaříky pochválila, jak jsou vzorní. Eeeejch, zase krása. 

Pak jsme teda měli jeden zádrhel v krovíčku, žeáno, páč křovíčka – to je Tali slabost. A ona zdárně využila situace, kdy jsem se věnovala Rumíčkovi a zaplula si tam. A na zavolání nic, takže jsem tam zaplula taky, ssssyčivě ji nastínila, co s ní bude, pokud okamžitě nevypadne a společně jsme se vrátily na chodník. Tam jsem u ozdobných kamenů položila dotaz, kdo udělá ťapičky. 

„Já ne“! Ozval se za mnou  šprýmující pán, co nás míjel 😀 . Počkal si, ešivá ty ťapičky udělá teda někdo jinej a pak, když viděl hromadnou produkci v podání Rumíčka i Taliprtky se zasmál a zaplul do vchodu. A my se hnuli vpřed. A já nás záměrně zavedla do míst, kde se chodník klikatí mezi křoviskama. Ať má Taliprtka nějaký to tužení se v poslušnosti. Sdělila jsem jí, že jde tady se mnou, nikam se nevzdaluje a vůbec ne už do křoví 😀 . K mé velké spokojenosti uposlechla. Cestička vede do míst, kde si rádi s Rumíčkem hráváme – je to taková „dráha“ v kopci, na konci sídliště. Vylezli jsme na kopec a já dala do hry fleesový přetahovadlo jako včera. Odhodila jsem ho v nestřeženým okamžiku a pak je vyslala ho najít. Bylo moc hezký vidět Tali běhat a pracovat tady, takhle a volně. Našla ho první. I proto, že Rumíček se moc nesnažil. A měla děěěsnou radost. Musela se řítit prostorem v obřím, ale obřím vítězným kolečku. Tedy spíše kole, než kolečku. Byla jsem šťastná, že jí to můžu dopřát a to i přes to, že jsme v civilizaci. Ach bože, to byla krása, fakt.  A přitom pro někoho taková blbost. Pro mě po tak dlouhý době spíš zázrak, než blbost. 

Doběhla ke mně a daly jsme si přetahovačku. V dálce jsem zahlédla, jak jde kopcem z druhé strany paní s berňákem. Respektive s berňačkou, jak jsem zjistila o chvilku později, když  jsem slyšela jak na ní volá Rozinko. 

Rozinko??? S Rozinkou jsme se tady přece už jednou potkali. S Rumíčkem. O adventu, ještě jsme se s paní smály, jak jim adventně k sobě pasujou jména. Rozinka  a Rumíček, že už chybí jen Grog 😀 . To je náhodička. Tali evidentně měla taky radost a tak neustála, že má sedět a když Rozinka vyběhla, rozběhla se taky. Koza jedna! Podařilo se mi ji k sobě dohulákat a opravit ji. Volno dostala až po chvíli.

No a pak následovaj gejzír. Obří gejzír honiček a pranic a honiček a přepadovek a …. no prostě řádili všichni tři jako blázni. A kdo to asi vedl, že jo? No, ano. Ale budiž jí ku cti, že kdykoliv jsem pískla, dořítila se zpátky. Pro pochvalu a odměnu. Jen ve chvílích, kdy si dali pauzičku na vydýchání a Tali si šla šmejdit, tak dvakrát ukázala, že si umí ucpat uši. Tak pak si dala pauzičku taky na vodítku s troškou tý poslušnosti, když si o to říkala. 

Koukla jsem na hodinky, zjistila jsem, že už se nám touhle dobou bude vracet páníček a protože jsme byli na tý straně sídliště, kudy chodí domů, pomalu jsme se loučili. Tali si ještě dala jednu rvačku rvačkovitou s Rumíčkem, jen tak sólo a Rozinka se pak připojila. Všichni tři jazyky na vestě 🙂 . Zrovinka, když jsme se rozcházeli, přicupital k nám nadšeně bostonek. Když dorazil, evidentně ho zarazila velikost všech těch tří a tak předvedl něco co mě totálně zbořilo, smála jsem se jako blázen a vy byste se smáli taky, páč ten pupík předvedl totálně dřevěnýho pejska, upadnul na bok a se ztuhlýma nožičkama trčícíma k nebesům se převalil na záda 😀 😀  . Kabaret. Když se k němu ti tři pomalu – kupodivu všichni opravdu pomalu naklonili, začal ječet jak siréna a upaloval pryč. 

No a my už spěchali za tím páníčkem. Tali teda jednu chvilku spěchala trošku bokem za fenkou fleta, která jí šla v ústrety, takže měla následně kázeňský řízení, ale pak už zas šlapala suprově. Došli jsme do míst, kudy musí páníček vždycky procházet a počkali si tam na něj. Tali jsem si jistila a dobře jsem udělala, protože by bývala vyrazila. Když jsem je pak oba uvolnila, udělali dokonalou přepadovku. Říkala jsem si, jestli Tali neuvolní mravy, k čemuž má začasto sklony, když jsme takhle pohromadě, ale ne, musím ji pochválit. 

Stejně tak jako při cestě tam, tak teď při návratu zvládla hezky vzorně u nohy přejít zase silnici, tramvaj a silnici. Hmm, za dnešek toho fakt zvládla dost, byla megašikovná. Pak mě ještě překvapila kousek od domu, když šel páník trošku jinou cestou než my a ona se držela nás. Myslela jsem si, že půjde spíš s ním. Ale prej ne. A pak ještě poslední překvápko – to když nechala bez povšimnutí na chodníku vysypaný brambůrky.

Tak až na těch pár prohřešků to bylo vynikající, řekla bych.