Ještě na skok s Taliprtkou.

Jsem si vyrazila v to deštivý úterý poté, co jsem vysušila hošíčka zrzatýho, kterej byl mokrej jak ta houbička.

Je teď Tali zase taková……… no zase ráda běhá ve svých starých kolejích. A tak jsem si řekla, že to pojmeme jako možnost potrénovat si to, co nás pálí. Na obě strany, tedy i na tu mou. Tam ne teda poslušnost, ale sebeovládání se 😀 . Protože toho je teď vele zapotřebí.

Hezky se opravila, když jsme vycházely ven a ona se hrnula napřed. A jak jindy pak ráda vyběhne, tak teď jsme šly pěkně spolu. Říkala jsem jí, že bych ráda, abychom to měly v klidu a pohodě a že bychom mohly jít spolu. Evidentně bylo v mozku přítomno nějaké stopové množství osamocené buňky, protože to nějak vzala za svý a skutečně jsme šly pomalým volným krokem pospolu. Zeptala jsem se jí, jestli umí udělat ťuk a nastavila jsem jí ruce. Poctivě ťukla do jedný i do druhý dlaně a vyťukla si tak odměnu. Zahrály jsme si na holuba na báni, kdy já se točím a ona musí držet pozici u nohy a protože jí to šlo báječně, vytáhla jsem karamelovou sůšu, co se dává ke kafi. Zbožňuje je, takže se jí oči rozsvítily jak baterky 😀 .

Pak pro změnu chvíli cvičila ona mě, když se začuchala ve křoví a ucpala si zvukovody. Trpělivost a nerf pocvičeny ještě o chvíli pozdějš, když si po dlouhý době udělala výpad pod balkony. Nakonec se nechala připískat, ale nebylo to do tý doby, dokud si to neproběhla celý. Grrr. Přilítla ale s gezichtem “Uuuuž letim, už sem tu!” a ne s “Když musim, tak jdu!” Tak jsem se jen nechala slyšet, že se na ni teda zlobim a že mě zklamala 😀 . Asi jí to pro ten den buď promluvilo do svědomí a nebo si řekla, že pro dnešek stačilo, ale každopádně byla pak už opravdu se mnou a mohly jsme si nejen povídat, ale taky trénovat. Za čistý průchod minovým polem – neboli pod balkonovka 😀 – na ni čekal vždycky kousek müsli tyčinky. Borůvkový. Ty taky zbožňuje. Takže jsem měla radostně spolupracující pejskovou. Pak jí zase hrklo v makovici a rozeběhla se.  Zavolala jsem”Ne, nesmíííš!” a to jí oslovilo. Otočila to na pětníku a přiběhla ke mně. Odměna na sebe nenechala dlouho čekat. Pak jsme si ještě daly chůzi u nohy a šly se znovu podívat k tomu křoví, kde nebylo vůůůbec, ale vůůůbec slyšet. Evidentně je tam špatná slyšitelnost, protože ani teď to nebylo na první dobrou.  Chytrýmu napověz a s hloupým opakuj – takže jsme to daly ještě jednou, ještě jednou…. 😀 , až se jí to povedlo tak, že mohla přijít opět ke slovu tyčinka.  A aby viděla, že to tak je vždycky, když se snaží, zopákly jsme to ještě jednou. 

A pak už jsme se zas jen couraly a povídaly si, až k nám domů. Jooo, kdyby to tak byl pokaždý Talinko, to by se mi líbilo, říkala jsem jí, když jsem jí utírala ty její obří tlapajzny.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..