Jsem si vyrazila v to deštivý úterý poté, co jsem vysušila hošíčka zrzatýho, kterej byl mokrej jak ta houbička.

Je teď Tali zase taková……… no zase ráda běhá ve svých starých kolejích. A tak jsem si řekla, že to pojmeme jako možnost potrénovat si to, co nás pálí. Na obě strany, tedy i na tu mou. Tam ne teda poslušnost, ale sebeovládání se 😀 . Protože toho je teď vele zapotřebí.

Hezky se opravila, když jsme vycházely ven a ona se hrnula napřed. A jak jindy pak ráda vyběhne, tak teď jsme šly pěkně spolu. Říkala jsem jí, že bych ráda, abychom to měly v klidu a pohodě a že bychom mohly jít spolu. Evidentně bylo v mozku přítomno nějaké stopové množství osamocené buňky, protože to nějak vzala za svý a skutečně jsme šly pomalým volným krokem pospolu. Zeptala jsem se jí, jestli umí udělat ťuk a nastavila jsem jí ruce. Poctivě ťukla do jedný i do druhý dlaně a vyťukla si tak odměnu. Zahrály jsme si na holuba na báni, kdy já se točím a ona musí držet pozici u nohy a protože jí to šlo báječně, vytáhla jsem karamelovou sůšu, co se dává ke kafi. Zbožňuje je, takže se jí oči rozsvítily jak baterky 😀 .

Pak pro změnu chvíli cvičila ona mě, když se začuchala ve křoví a ucpala si zvukovody. Trpělivost a nerf pocvičeny ještě o chvíli pozdějš, když si po dlouhý době udělala výpad pod balkony. Nakonec se nechala připískat, ale nebylo to do tý doby, dokud si to neproběhla celý. Grrr. Přilítla ale s gezichtem “Uuuuž letim, už sem tu!” a ne s “Když musim, tak jdu!” Tak jsem se jen nechala slyšet, že se na ni teda zlobim a že mě zklamala 😀 . Asi jí to pro ten den buď promluvilo do svědomí a nebo si řekla, že pro dnešek stačilo, ale každopádně byla pak už opravdu se mnou a mohly jsme si nejen povídat, ale taky trénovat. Za čistý průchod minovým polem – neboli pod balkonovka 😀 – na ni čekal vždycky kousek müsli tyčinky. Borůvkový. Ty taky zbožňuje. Takže jsem měla radostně spolupracující pejskovou. Pak jí zase hrklo v makovici a rozeběhla se.  Zavolala jsem”Ne, nesmíííš!” a to jí oslovilo. Otočila to na pětníku a přiběhla ke mně. Odměna na sebe nenechala dlouho čekat. Pak jsme si ještě daly chůzi u nohy a šly se znovu podívat k tomu křoví, kde nebylo vůůůbec, ale vůůůbec slyšet. Evidentně je tam špatná slyšitelnost, protože ani teď to nebylo na první dobrou.  Chytrýmu napověz a s hloupým opakuj – takže jsme to daly ještě jednou, ještě jednou…. 😀 , až se jí to povedlo tak, že mohla přijít opět ke slovu tyčinka.  A aby viděla, že to tak je vždycky, když se snaží, zopákly jsme to ještě jednou. 

A pak už jsme se zas jen couraly a povídaly si, až k nám domů. Jooo, kdyby to tak byl pokaždý Talinko, to by se mi líbilo, říkala jsem jí, když jsem jí utírala ty její obří tlapajzny.