Když propadnete, musíte udělat reparát. Tak i Taliprtka.

V pondělí po vižlím víkendu se při ranním venčení zas předvedla v celý svojí kráse. Už doma bylo vidět, že něco neladí. Začátek procházky ještě šel, ale pak se obula zpátky do svejch starejch botek a uďála nám s Rumíčkem pápá. Jen jsem stála  a několikrát zamrkala. Údivem, protože s tímhle jsem až tak úplně teda nepočítala. Že bude hůř ovladatelná s tím ano, ale tyhle konce mě trochu zaskočily. „No, nic Rumíčku,“ řekla jsem tomu zrzatýmu přehodnýmu stvoření, co se motalo kolem mě, „nebudem se rozčilovat, nebudu ti kazit ranní procházku, prostě v klidu jdem hledat, kde ji najdem, nemá to cenu.“ A „Nemá to cenu.“ jsem zopakovala i po té , co jsem Tali našla, jak jezdí zběsile podél balkonů jak smyslů zbavená a pak opět bere kramle do dáli. „Hm, to vypadá zajímavě Rumouši, asi máme o zábavu postaráno.“ A trochu se mi sevřel žaludek. Ale jen trochu, pak jsem si řekla, že každej svýho štěstí strojvůdce. Šli jsme obejít blok a já doufala, že ona prostě udělá kolečko a vrátí se zpátky pod ty balkony. Odhadla jsem to dobře. Stála tam a máchala svěšeným ocasem. Bylo jí jasný, že nadšená nejsem. Neřekla jsem ani slovo a jen píchla prsteníčkem do prostoru před sebou, aby jí bylo jasný, co má udělat. Rozeběhla se proti mě a …. přeběhla mě. „Ne, klid, Koláče, buď v klidu, kašli na to.“ dala jsem si povel a otočila se do směru, kam vyrazila, stála a čučela. Opět jsem píchla bez hlesu prsteníčkem před sebe a to už se dostavila. Cvakla jsem ji na vodítko a opět bezhlesně ji dovedla domů, otřela tlapy a dala jí na místo. A šli jsme si hrát s Rumíčkem. Bylo ještě spoooousta času, spousta. Taková spousta, že když jsem na trávě našla zelenej balonek-takovej ten co se jich dává milijoun do bazénku pro děti, aby v tom mohly řádit – mohli jsme si s ním jít řádit my. Rumíček měl z nálezu radost převelikou a metal nad ním kozelce. 

Pak ho vzal radostně do huby a párkrát radostně požvejknul 😀 . Jasně…. tím způsobil, že dokonalá kulatost dostala trhliny a to poté způsobilo, že balonek na kopečku, kam ho odnesl………až tak nějak neběhal. Aby mu dal za vyučenou, ještě ho párkrát požvejknul a …….vyrobil z něj žoužel. A žoužel teda běhat rozhodně neumí 😀 . Ale umí lítat. Trochu, ale umí. Takže jsme si blbli tak, že jsem mu to torzo házela a čutala do vzduchu a on ho chytal.  Fajn to bylo. Domů jsme se dovalili spokojený a vysmátý. Na pelechu leželo flekatý střevo a čučelo. Vypravila jsem se do práce, dala jim snídani a odchodnou krabičku dostal jen Rumíček. Madam už si svůj bonus vybrala sama. Čučela tím pádem ještě víc. A nejvíc pak odpoledne.

Když jsem přišla domů, mohla se zjevit a…… čučela, že já nic. No jo, no, kdo by stál o někoho, kdo o vás nestojí, ne? Tomu se říká zákon akce a reakce, milý děvče. Takže bylo podivováníčko veliký, protože pro mě prostě neexistovala. To jí pravděpodobně kapek rozhodilo sandály, takže v úterý ráno se přikohátala do kópelky, čučela a pak si lehla vedle. Když se šlo ven a ještě pořád si jí nikdo nevšímal, sedla si snaživě a vzorně k zrcadlu v předsíni, kde má vždycky v klidu sedět a snažila se na sebe upozornit tím, že je vzorná 😀 . „Jo, to víš, to ti tak budu věřit.“ říkala jsem si. A v hlavě jsem měla plán. Uděláme to stejně jako včera, úplně stejně. Do puntíku. A stejně jako včera s sebou nevezmu ještě pro tentokrát krám. I když logika věci by velela něco jinýho. Páč prostě chci vidět, jestli se v ní něco třebas událo a je ochotná vnímnout a poslechnout proto, že chce, že se snaží a že to včera byl prostě úlet a ne, že poslechne proto, že má na krku pískání. I když jsem tomu moc velkou šanci, vzhledem k tomu, co předvedla den před tím, nedávala. Ale možnost k reparátu jsem jí dát chtěla.

Vyšla jsem před byt, zavolala Rumíčka a poté i madam Zaraženýprdy. Vysmykovala ven a usedla u dveří. Poté spadla pod schody, kde se vzorně usadila. A šlo se ven. No tak start se úplně ukázkově nepovedl, protože OBA! z tý podesty seběhli napřed, takže jsme si dali repete a pak už se jelo podle plánu. Pěkně doleva podél našeho domu, vzorně usednout, přejít a stejně jako včera na druhý straně letět trávníkem. A… že by k popelnicím? ….. „Tali??“ „Jooo, letiiiiim!“ Fajn, tak tohle je taky stejný jako včera. 

Co není stejný jako včera je auto úklidové firmy, která vysypává koše. Ke koši ještě ten pán jít mohl, když šel zpátky, byl už „prej nějakej divnej“ a tak ta Kunhůta začla hulákat. „A DOST! CO TOTO JE ZA BORDEL?“ zjezdila jsem oba, protože Rumouš se přidal.  „Eh, no tak promiň.“ sklapli. Pánovi jsem se omluvila, ten to odmávnul. Počkala jsem až auto odjede. „Dobře, tak teď přejdeme do sídláku, sedněte si…. a chodník!“ A stejně jako včera se Tali vrhla do prostoru, jak čokl kterýho právě po sto letech odvázali od řetězu. Pískla jsem signál a ona se obratem dostavila. Zase stejně jako včera. A teď se uvidí, teď se uvidí, říkala jsem si v duchu. A dala pokyn k dalšímu přechodu silnice. Do místa, kde jí včera ruplo v makovici. 

Vyběhla a podívala se po mě. Byla jsem připravená zařvat jak tur, kdyby bylo zapotřebí, ale zdálo se, že nemusím. Zabrzdila se a šla si pročuchávat poměrně blízké okolí. Na druhým konci jsem zahlídla fenku rotíka a její bostonský doprovod a tak jsem udělala to, co jsem měla v plánu už včera ale nestihla jsem to 😀  😀 😀 oznámila jsem oboum, že tady jdeme a směřovala jsem nás do vnitrobloku. A k mému údivu jsme tam směřovali všichni společně. Pravda, někteří jedinci – či spíše jedinkyně – trochu rozverně a rozevlátě, ale šlo se společně. Posléze se madáme kapek ukáznila a když jsme došli k plácku, kde si občas hráváme a Rumíček si vyžádal balonek, ukázalo se, že sice původně asi měla i jiný plány, ale…………“KDYŽ JE VE HŘE BALONEK??? SE PŘIDÁM“ dořítila se.  No tak jo, tak budem blbnout všichni.  Požádala jsem Rumíčka, aby mi balonek půjčil a mrskla jsem ho tý flekatý obludě, co pérovala vedle mě. „Jhoohohoooo!“ zem zaduněla, jak po něm vypálila. „To je fakt trotl.“ Odsouhlasili jsme si s Rumajzlíkem a pak jsme si tam všichni chvilku hráli. 

Když Tali objevila pod borovicí šišky, šla si chroustat šišky a my si chvíli s Rumíčkem dělali hopíky přes provazovou pyramidu. Pak nám do hry vstoupili holubi a tak si Tali našla jinčí zábavu než jsou šišky. Chválila jsem jí na dálku a musím jí pochválit, že si vedla výborně. Vystavila, postupovala, zvedla je úplně na jedničku. Ani to s ní necuklo a já jí mohla vychválit a odměnit. A mezi tím jsme si stihli s Rumíčkem čutnout pár balonků. Pak si ještě za balonkem vyběhla Tali a poté už šel balonek do kapsy a „jen“ se šlo. 

Ty uvozovky u toho jen jsou záměrně, protože s Tali to je málokdy o tom, že se čistě jen tak jde. Musíte ji zpravidla brzdit a dozorovat. I když jak už víte, i to se občas podaří. Dneska úplně ne, ale byla jsem ráda za to, že dobře reaguje. Stačilo říct třebas jen:  „Ne-e, sama ne-e.“ a od toho okraje chodníku se stáhla. Nebo stačilo jen písknutí, či upozornění, že „Tady jdeme“. Proti předchozímu ránu poměrně pohoda. Kupodivu ji nezlákala možnost prozkoumat prostor mezi jedním z kopečků a vnitroblokem, kde by se určitě daly najít zajímavosti.  Teda respektive  poslechla, že má jít zpátky. A to už jsme mířili zpátky k místu, kde včera propadla tomu trotlování. 

„Uvidíme.“ říkala jsem si zas v duchu. „Abychom neměli ten závěr prochajdy takovej oživenej nakonec,co Rumíčku?“ říkala jsem mu nahlas.  Kouknul na mě a zašmrdlal mohutně ocáskem. Podrbala jsem ho po makovici a tenhle obrázek asi vehnal úsměv na tvář sympatický slečně, která kolem nás procházela. A stihla si Zrzečka k jeho radosti i pohladit. Jako správnej hošíček ocenil zájem slečny a radostí si poskočil. Já o pár metrů pozdějš taky, protože Taliprtka k mojí radosti nepropadla včerejšímu šílenství a když zamířila do oněch míst stačilo upozornění, že „Tady deme sakra!“ a skutečně se tady šlo. 

Pak už jen uďáli oba dřepkins na obrubníku a přešli jsme k našemu domu. No…a ani jsem nemusela Tali upozorňovat, že se jde domů a dobrovolně vyběhla nahoru za Rumíčkem, kterej už tam ocáskem nadšeně dirigoval. Takže………… ten reparát vlastně docela dobře dopadnul a já jsem byla ráda, že jsem jí tu důvěru dala. Nedělám si iluzí, jen prostě jsem chtěla vědět, zda když jí tu šanci dám, bude ochotná poslechnout protože poslechnout chce a ne proto že ví, že je v dosahu. Jasně, že by býval byl krám držel bobříka mlčení a nebylo by nutno pískat. Jenže to bych nevěděla to, co jsem vědět potřebovala- jestli ona CHCE a nebo ví, že by měla. 

No a protože chtěla, tak jsem ty krabičky s dobrůtkou před odchodem na ten pelíšek dala ráda dvě.