Jsem je vytáhla ve středu.

Měla jsem to v plánu už od rána. Že je pánik povenčí jen tak civilizací, když jsme byli den předtím v lesích a já si je pak vytáhnu po jednom na chvíli ven. Jenže doma to bylo takový poscípaný, tak jsem si říkala, že se na to vykašleme. A sundala jsem Tali kšandičky, v kterejch na mě čekala. A šli jsme se šmrdolit tak jako bytem. A účastnit se úklidu, do kterýho se aktivně pustil pánik. 

Vytahala jsem všechny tříděný koše a vyrazila s nima k popelnicím. Kupodivu ani teď se ani jeden z ohaříků nehrnul ven. Hmm, hm, tak to by to cvičení dneska fakt nemělo cenu, říkala jsem si v duchu. Po návratu jsem šla něco kutit do kuchyně a vzpomněla si, že vlastně máme v lednici  to maso od Danušky z polívky. By to chtělo taky nakrájet a odnést jí zpátky tu misku. Maso z polívky spolehlivě ovšem zaktivovalo ohařský cíplotiny. Aha, ahááá, tak že by přeci jen jsme šli ještě ven? 🙂 . Tak jo.

A první půjde Taliprtka. Rumíček dostal pár kousků, jako odchodný desátek , Tali dostala zpátky kšandičky.  A šlo se na věc. Ssstse!!! ÍPO pes hadra, jak se snažila.  V některých momentech až moc, protože má sklony se přetáčet, to víme. Moc pěkně jí to šlo, byla ze sebe úplně radostná. Až tak radostná, že……….. 🙂 ne vona je fakt úpapitomá 😀

Byly jsme zrovna u hřiště a já si řekla, že zkusíme, jestli by už nepochopila i tady, že když se řekne OKOLO, že má to hřiště oběhnout. Zatím se jí to daří , když má oběhnout něco malýho, jako židli a tak, a nebo když před bytem obíhá okolo výtahu a schodů. Teď mi přišlo, že bychom to mohly vyzkoušet, třebas jí to dokape. Hopíkala u mě v očekávání nějaký akce i řekla jsem jí,  ať teda běží okolo. Dala se do pohybu a váhavě se vrátila. „No OKOLO, Talinko, utíkej oko-lo!“ a přidala jsem gesto rukou. Nadšeně se dala do pohybu správným směrem a já začala nadšeně hulákat, že  „Jo jo, joooooo, seš výýbornááá! Dobře to děláš!“ 

„Výborná, výborná, výborná!“ radovala se. To jí zatemnilo nejspíš už ale mozek, co ho nemá,  a nebo se chtěla odměnit za to, že teda je výborná a v půlce cesty to v mozkovně uďálo „PINK!“ a ona se rozletěla dolů k rybníčkům. Koza jedna! Došla jsem si tam pro ní. Fasicnovaně stála a čučela na hladinu, jak když se chce zeptat zrcadla, kdo je tady nejkrásnější 😀 . Nevnímala ničehož. Drapla jsem jí za kšandy s dotazem, co že to sakra jako mělo bejt!! Nulová reakce, myšlenky někde v rákosí. Tak to ne holčičko, todle jsme si nedomluvily. Kdybys reagovala, měla bys možnost se tam vrátit, takhle smolikof a jdeme u nohy. K vodě se nelítá bez dovolení.  Vyšly jsme nahoru na louku a vzhledem k tomu zatmění mozkovny byla schopná vnímat až se značným odstupem od rybníčků. Jinak měla furt tendence se otáčet a že by si tam zaběhla. No jo, když ty žáby tam, že jo 😀 .

Ale pak už z ní byl zase vzorovanej pejsek s kterým se dalo pracovat. A tak jsme se činily. A měly radost obě, jak nám to jde. Dala jsem jí chvíli volno, ať si počuchá a udělala mi radost, když respektovala, že nemá řešit šňafopsa, kterej vyrážel na flexině. Jako by tam vůbec nebyl. Vzala jsem ji zkusmo ke dvěma lavičkám, který stojí u hřiště a mezi nimiž je cedule s pravidly, jak se tam chovat. Je to náš oblíbenej plácek s Rumíčkem, kde si cvičíme. Obíhačky laviček, podle určení a směrů, probíhačky skrz a takovou sestavičku. Teď jsem si řekla, že něco podobnýho začnu zkoušet s Tali . No………… zkoušejte něco takovýho s bláznivým houpacím koněm. Má radost, se těší a je splašilej 😀 😀 . Ale jo, nakonec jsme tam něco uplichtily. A zkusila jsem taky probíhačku mezi nohama. Když si stoupnu hodně na špičky, tak ani nepopojedu 😀 😀 😀 . Ale myslím, že by jí víc bavilo, kdyby mě popovezla 😀 . 

A pak už byl čas pro Rumíčka. I když ona to viděla jinak a mezi dveřma, kde jí Brtník otíral ty její obří tlapajzny, protestovala. Rumíček odhopkal pod schody a tam na mě čekal. Měl táááákovou vám radost. Jasně, aby ne, budem jen spolu. A tak jsme si to užili a do plnejch. Narozdíl od Tali on ty obíhačky hřiště dotáhne do konce, takže tam rotoval nadšeně kolem dokola a bavil tak jakousi maminku s chlapečkem, kteří krátce před tím vešli dovnitř.  Dobře rozpohybovanýmu Rumíčkovi se pak dobře cvičilo, takže toho ÍPO psa jsme dělali taky. Chůze u nohy – jak jinak, než na kraba, prostě neumím to tak, aby ten pes šel rovně. Všichni do jednoho – na kraba 😀 , no. Jako ne úplně, ale šejdrem choděj.  Je to moje nešikovnost, která je k tomu vede, ale zjistila jsem, že s tím prostě nic nedokážu udělat 😀 . Pak jsme si zahopsali, resp. já si zahopsala. Tohle je oba baví. Že ty změny směru nedělám klasicky, že ukročím, ale prostě hópnu do vzduchu a otočím se a oni se musí rychle přiřadit. Krávovinka, u který navíc vypadám asi jako magor 😀 , vím. Ale co, baví je to? Baví, tak to je hlavní. 

Když jsme odcvičili spartakiádu, vydali jsme se taky k těm dvěma zmiňovanejm lavičkám. Tam to má Rumíček moc rád, kolikrát si tam běží zacvičit napřed 😀 . Teď jsme to tam prosvištěli od Á do Zet a jako odměnu jsem mu utekla za zábradlí a došlo na krutej lov. Hópnul tam taky a zařval jako ten lééf 😀 . Úplně sem se vám vyděsila 😀 . Je u toho vždycky děsně komickej. Makala jsem jako divá, takže jsem mu unikla celých dvě a půl kolečka!  A jako vždycky děsně pištěla, když mě dopadnul 😀 . Pak jsme se kousek courli jen tak a na závěr jsme si dali hledačku. Sem vám děsně nešikovná, takže tu šňůrku furt někde ztrácím a oni nebožáci, aby to za mě porád hledali.  Ještě že já já je mám, to jim říkám pokaždý, když šňůrku hrdě nesou. „Copa já bych si bez vás počala??? Takový šikovný pejscííí to sou.“ 😀 . Oči vždycky jak lampiony a hrdě předávaj tu naprosto humusně osliznutou šňůru. Ble fuj 😀 . Ale tvářím se vždycky děsně nadšeně, páč – je to prostě poklad, chápejte! 😀 . Tak i tentokrát. Enemže pak….. Rumajzlík uďál filutu a pláchnul. „A chyť si mě, když to dokážeš .“ 😀 😀 Rotovali jsme tam jak dva blbečci. Rumouš v hubě černou voslintaninu, oči do zatáčky a prchal. Já ho stíhala a volala „Vokamžitě mi to koukej vrátit, ty syčáku jeden zrzatej, nebo tě roztrhnu vejpůůůůl!“ Řehtal se na celý kolo. A to je vám pak fučík, že jste vopocený jak čerstvě natočená dvanáctka 🙂 . Po nějaký době se mu mě zželelo – asi měl strach, aby to tam se mnou nefláklo 😀 a hopíkal kolem tak, abych ho mohla chytit. Aaaaa byl boj, slavnej a převelikej boj. Je to prostě dětina a já ostatně taky. A vůbec nám to nevadí.

Když bylo dobojováno došli jsme k našemu domu, kde se na balkoně zoufalstvím, že vona chudera muší bejt doma 😀 , rozplakala Taliprtka, která nás uviděla.  A protože už byl čas večeře, zamířili jsme domů za ní, kde nás nadšením přepadla a zahlušila za to, že jsme ji nevzali s sebou 😀 . Halt nějak zapomněla, že už venku byla 😀