2 lůkcůsní procházky

A v jeden den, helejte!!!

To je asi dárek nějakej, nebo co 😀 . Nicméně ať je to jak chce, byla to páráda. Stejně jako předchozích 14 dní jsme si v ouderek vyrazili na výlet. Nic velkýho, prostě jako před tím, zamířili jsme do Kyšic. Na výlet s večeří. Píchli auto u hospůdky a šlo se. 

Teda před tím se trochu trénovalo to, že prostě z toho auta se vystoupí nejen na povel, což už je naštěstí snad běžná věc /no, i tak si nechávám rezervu 😀 / , ale taky se vystoupí civilizovaně, neboli se poté hned zastaví a čeká se. Buď na pokyn a nebo na vodítko. V tomhle případku je to vždycky na pokyn. A zatímco před nedávnem byla Tali celá hrrr sem a hrrr tam, i díky tomu, že na protějším chodníku bydlí borderák, který chrlí nadávky na potkání a zuby má neustále vyceněný, tak teď vzala teda blahosklonně na vědomí, že se má cárat někde kolem mojí osoby a na konci chodníku teda počkat, až jí dovolím ho přejít. 

A pak už jsme byli v lese. A hlavně v chládku. A bylo nám tam všem moc fajn. Tali se ustanovila vůdkyní expedice a celý to vedla 😀 😀 . Prodrali jsme se úzkou cestičkou, zabočili doleva a vyšli na široký cestě, která vede lesem k hospůdce u Netopejpra. Na  chvilku jsem vyndala dva tenisáky a oba ohaříci metali kozelce nadšením. V tomhle počasí to netrvalo dlouho a bylo vidět, že s tenisákama končíme. Ještě než jsem je stačila odebrat, potvrdili mi to oba tím, že si lehli do vysoký trávy. Tenisáky jsem nacpala do ledvinky a šlo se volným krokem.

Kolem lesní mýtiny. A Taliprtka mi udělala velkou radost, že hned z první přišla zpátky na cestu. Je to totiž její oblíbený badatelský místo, ale …….. stejně tak je to vhodný místo pro to, aby se tam na prosluněných pařezech vyhřejvali hadi. Takže v tuhle dobu ne-e. O kousek dál jsem si řekla, že si taky trochu popracujeme  a vzala jsem si na paškál trochu Rumíčka. Nějaký ty základnostě jsme provedli a pak jsem ho propustila a zavolala si paní Taliprtku. Soustředily jsme se spolu na změny směrů při chůzi u nohy, prostřídaný s pitominkama jako je dotýkání se čumáku rukama v různých polohách. Nějaký to sedni-lehni-vstaň – a jdeme. A tu nám do toho vstoupil páníček. 

Páč si nevšimnul jaksi, že spolu cvičíme a přivolal si jí a začal shodou okolností cvičit taky. “CO to jako má bejt?? Brtniku?” opýtala jsem sem důrazně. Ovšem poté, co si střihli taky nějaký to sedni-vstaň. Páč se na to hezky koukalo 🙂 . “Sem nevědíl, že cvičíte.” ozvalo se kajícně. 😀 😀  Smála jsem se pod vousy co nemám, a vzala si Tali zpátky. Už jen na chvililinku, aby toho na ní nebylo moc. V podstatě pro mě bylo podstatný jedno perfektní přivolání a pak bylo velkovolno.

Došli jsme k hospůdce u Netopejra a rozhodli se, že si tam dáme v tom vedru něco k pití. Brrtník šel objednat nám, já došla pro misku s vodou pro pesany. A zjistila, že se k nám plíží volně ložený  pes od sousedního stolu. Nikoho tam nezajímalo, že pes  – naštěsí střední velikost – se dere k nám a já ho posílám zpátky. Tali byla na vodítku šprajclým o lavičku, Rumíčka jsem měla v ruce. Nevěděla jsem, zda se jedná o fenu, či psa a s jakýma úmyslama přichází. Jeho chování nebylo úplně dobře čitelný. Nakonec to proběhlo v pohodě. Fšicí jsme se napojili, odpočinuli si a šlo se dál. Bylo moc příjemný koukat na Tali, která netrotlovatěla, ale byla prostě normálním psem. Tak normálním, že jsem ji zase nechala na volno při pochodu po silnici. A procvičily jsme si tak povel K noze. Moc hezky jí to šlo, moc hezky, musím jí pochválit.

Vždycky se hrozně tetelím  – tak nějak s odstupem, až když mi to dokape – když se podaří s ní cvičit a to navíc, když jsme někde  v terénu, volně ložený. To dřív nebývalo možný aaaaaani náááhodou. Tak si to teď užívám. Stejně jsem si užívala, když suprově reagovala na volnopovel “Seeš daleko!” Zalejzá jí víc a víc  pod kůži a vypadá to, jako by si uvědomovala i to, že je to právě “volnopovel”, kdy si to sama řídí. Protože někdy přiběhla a někdy se zastavila a rozešla se až po nějaký době. Byla bych nadšená, kdyby jí tohle vešlo do krve, protože to je povel, kdy se se psem prostě domlouváte. Je na něm , zda se vrátí nebo počká, až ho dojdete. Povel, který byl běžný pro všechny naše psy a …………… moc bych chtěla, aby byl i pro ni. 

Když jsme došli k říčce Loděnici nechali jsme je tam chvíli ráchat a taky si hrát s tenisákama. O chvíli později jsem byla ráda, že jsem prosíravě vzala právě tenisáky a ne CHuckití balonky, protože oba, jak když se dohodnou, je ZTRATILI. Eh, ohaři!! Ale chápu, bylo vedro.  Zrovna v tu chvíli se proti nám na lesní stezičce objevila byčiglistka. Přivolali jsme si psy, uhnuli ochotně stranou a………… myslíte, že poděkovala? 😀 😀 Hááá háá hááá. Ani náhodou. Nechtělo se mi pouštět se dál v tom vedru do hledání a tak jsme tam balonky nechali pro jiný pesany, kteří si je najdou. A nebo pro ty naše, který si je najdou příště. Protože žádnej tenisák nezůstane dlouho opuštěnej, vždycky se najde psí čumák , kterej ho detekuje.

Předala jsem Brtníkovi Taliprtku, abych se mohla chvilku plně věnovat Rumíčkovi. S nadšením jemu vlastním vybíhal do kopce a pak sbíhal podle povelu dolů. Běhal doleva, doprava, sedal, lehal. Jako ten profesijounál. Tali mezitím pochodovala s páníčkem. Abych si Rumíčka neodvařila, nenatahovala jsem naše cvičení moc dlouho a poslala ho do vodičky. Pak jsem si připískla Tali. Letěla jako blááásen. Trochek jsme si taky pocvičily a pak jsem zmerčila dole v říčce kachny. Noooo. to bude, říkala jsem si. A bylo. Překvapivě. Páč jsem se s Taliprtkou dokonale co? DOMLUVILA!!!! Chápete to?? Domluvila. Nemusela jsem jí ani uřvávat ani povelovat. To vám byla ale taková krása!!! Podařilo se mi udržet její pozornost -nadšenou pozornost!! – až ke koňským ohradám. 

Přešli jsme přes můstek Loděnici, oba se ještě trošku vyráchali a pak už nás čekal jen kopeček nahoru k restauraci. A stejně jako kdykoliv jindy teď poslední dobou se Tali ke mně přidružila sama od sebe v místech, kde si dřív dělávala výlety. Bylo to moc hezký a já jí to taky dala dostatečně najevo. Aaaach psíííbooože, je to tak moc fajn, fungovat s ní takhle na pohodu. To si ani neumíš představit!!!!!!!!!! To si vždycky po takovým dnu říkám v duchu. 😀

V hospůdce se oba s Rumíčkem svalili pod stůl a hezky poslušně vyčkali, až se navečeříme. Nu a pak už se jelo domů a………….. a víte co? To už by bylo moc dlouhý povídání, takže to necháme na druhej díl 😀

4 komentáře u „2 lůkcůsní procházky

  1. Háááá no úžasný počteníčko, asik ta tvá svatá trpělivost přináší to vovoce!
    Super! Jste úžasný!

    1. 🙂 jo je to skvělý, moc dobře se to píše, mnohem líp, než všechny ty stesky plesky před tím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..