Kombinace pondělí a vedra jasně stanovuje program.

Ohaříci mají civilizační prochajdu a pak se pinožíme doma. Teda takhle, já bych dala přednost povalování se, místo pinožení. Ale stejně jako tomu bylo pondělí předchozí, tak i tentokrát byl průběh stejnej. Uvařený ohařiska mě přivítali, vypleskli se na podlahu a vypadalo to, že tentokrát si s tím vystačej. Ovšem jen to tak vypadalo. Protože když jsme se po krátkým nákupu vrátili domů proběhla vítačka, jak když jsme se vrátili z cest po Mongolsku a okamžitě se dožadovali akce. Jakýkoliv akce. 

Nejlépe si krapítek zabitkařit zase. Tjo, proč se nemůžou mydlit mezi sebou? Proto jsou sakra dva! 😀 Ať se zmydlej do bezvědomí, když jim nejni horko, a mě ať vynechaj.  Zbožný přání leda tak. Takže zase to skončilo mým osliznutím od hlavy až k patě během bojů o půlku krysy. Abych následně eliminovala svou námahu, fikaně jsem Tali nabídla přetahovací kroužek a Rumoušovi plyšobalon a usadila se na gauč. Levou ruku mi trhala za kroužek Taliprtka, pravou mi škubal za plyšobalonek Rumouš, ale seděla jsem 😀 . Občas jsem jednomu z nich vydala povel pusť a mrskla mu jeho přetahovadlo do předsíně, čímž jsem si uvolnila obě ruce, pro toho co tam zbyl a dala mu do těla. Jakmile se dostavil ten první, prohodila jsem to a za rohem předsíně zmizel ten druhej. Zabojovali jsme si pořádně. Tak pořádně, že se na zemi octla hlína z květináče s obří dracenou. 

Zkusila jsem, ešivá nám dneska to intelektuálno nepůjde líp než minulý pondělí. Nebyla to pravda žádná výhra, nicméně Tali předvedla několikrát hezkou couvačku. Sice pár krůčků jen a s šílenejma kecama 😀 😀 , ale dobrý. Hele museli byste jí u toho slyšet. To byly proslovy jak na prvního máje 😀 😀 . A děsně hrozivý, vypadalo to, že mi vyhrožuje smrtí ukrutnou. A nejen mě, ale i mojí celý rodině. Rumíček couval pochopitelně taky, ale pak si asi vybavil, jak to probíhalo minule a uprostřed couvání scípnul. To bylo znamení, že dál to nepůjde.  😀 😀 . 

Abychom to ovšem nenechali jen tak, vytáhla jsem hromadu tenisákůch, mrskla je na pelíšek v předsíni a jak jeden tak druhej nosili na střídačku tenisáky do vany. Pěkně disciplinovaně jim to šlo. Tohle začlo Tali před časem docela bavit. Má radost, když se jí povede tenisák flusnout do vany hned z první. Okamžitě pak mastí do kůchně k lince, a stepuje u krabice s piškůtama. Střihli jsme si tři rundy a pak už jsem to stopla, neb to chtělo taky udělat něco k večeři. Jim i nám. Aby se Tali asi líp to čekání snášelo, šla si stoupnout k poličce, kde je krabička s……… mentolovejma bonbónama .

Tohle je taky věc, z který mám veleradost. I když je to vlastně nepodstatný, ale svědčí to o tom, že si Tali rozvíjí schopnost komunikace. Ona miluje větrový bonbóny. Naprosto. Je to pro ni velká odměna. Pochopitelně je nemá furt, jen jako vzácnou odměnu venku. A občas, když si právě řekne, hezky a způsobně, dostane někdy i doma. Dřív by  se rozhodně neptala, naopak by se snažila si to z tý poličky sundat sama (takže by to tam nemohlo být). Teď přitancovala radostně pod poličku, která je v jejím dosahu, máchala ocáskem mohutně a celým svým flekatým já se vysmátě ptala „Dááááš?? Dááááš?“ Zeptala jsem se jí, copak by chtěla, ať mi to ukáže. Přihupsla blíž k poličce, aby i blbej jako já jasně pochopil vo co kráčí a rozkmitala ocásek do plnejch. Číhla mi do gezichtu a číhla na krabičku „Deeej, prosyym!“ bylo jasně čitelný v jejích kukadlech. „Jooo, ty chceš bonbónek?? No to sem nevědělaaa!“ Dělala jsem tupou, aby měla radost, jak si to zařídila. Hupsla a udělala houpacího konika, kterýho vždycky dělá, když má emotivní vzedmutí. „To víš, že ti dám!“ „JOOOOO!“ radovala se.  A způsobně počkala, až jí mentolku rozbalím. Už přišla na to, že je mnohem lepší ji nevdechnout, páč z toho  nic nemá, ale rozkousat, jako to dělá Rumíček, kterej pochopitelně dostal taky jednu. Není na nich teda závislej, jako Flekatice, ale občas nepohrdne. Když jo, raduje se Taliprtka dvojnásob, páč tím pádem má i ten jeho.

Dali jsme si večeřičku v podobě hory salátu  a svalili se s ní u bedny. Ničehož jinýho jsme v tom vedru nebyli schopný. Jedna pračka prádla se nepočítá, to se pere samo. Pak se Brtník zvednul a nečekaně s ohařiskama vypadnul na procházku, když jsem si odskočila. Grrr. Jááá chtěla jít ven! Bylo tam konečně příjemně. A tak jsem za nima hned vypálila, aby mi neutekli. Trošku jsme se courli a když jsme se vraceli, všimla jsem si v chodbě baráku, že se domů vrací sousedka, panička od jorka Andrýska. Je hodně moc invalidní, hodně. Má takovou tu nemoc, co postihuje hlavně holčičky, je hodně malinká, tělo má pokroucený a krom toho, že vždy chodila o berlích, tak teď se už potřebuje opírat o vozíček, který tlačí před sebou. I když je to dětský invalidní vozíček a podesta je u jejich vchodu poměrně nízká, je to pro ni šichta, ho tam vytlačit. Odmávla jsem teda Brtníka i s Tali ať jdou dom, že jí půjdu pomoct. Sice říkala, že to zvládne a nechce zdržovat, ale…….. na mě si nepřijde. Však se aspoň Rumíček ještě proběhne. Než dojdou s Andreasem k jejich vchodu, obejdeme plácek před domem. Vyšlo to na chlup. Vytlačila jsem jí vozíček nahoru a všimla si, že má totál zničený gumy a kola. A jak jsem pak zjistila, když jsem se s ní zapovídala, není to to jediný co jí trápí. A tak jsem si řekla, že vozíček zkusíme dát do opravy a Andrýskovi zajistit toho kadeřníka.  Protože Andreas furt štěkal a bylo už docela k desátý hodině, ukončila jsem pak hovor s tím, že detaily si zjistím později, jinak budeme prudit sousedy, co bydlí dole. Tak jsme se rozloučili a Rumíček (kterej mi mimochodem udělal radost tím, jak se hezky k sousedce choval) hodil očko, s dotazem, zda si ještě dáme chvilku venku spolu. Jasně, přece mu to neodmítnu. Tuhle jsme museli jít, támhle taky, hlavně pak k zábradlí, že jo 😀 . Lavičky oběhnout, stojanem s cedulí proběhnout…… a když jsme se vraceli domů, zastavila nás před bytem Danuška, že má pro ohaříky maso z polívky. Joooooj, to bylo radosti!! Ne mojí, pochopitelně, ale toho zrzavýho 😀 . Vlítnul k Danušce a ukořistil Pana Květáka. To pro změnu k Danuščiny velký radosti. A tak jsem se jí zeptala, jestli nemá chuť na skleničku chlazenýho prosecca, co stálo v lednici. 

Páč souhlasila, donesla jsem a na chvíli jsme se zakecaly. Pak i zakecali, protože přišel i Honza. Rumíček byl ščasten a rejdil bytem sem a tam. Páč všichni ti plyšáci, co jich tam Danuška má, byli jen jeho!! Byl jak stiženej a furt se hlemejždil, až jsem ho musela mírnit. Moc to teda nešlo a tak jsem ho zastřelila a on s úpěním dramaticky udělal cíplýho 😀 😀 Mělo to velký divadelní úspěch. Což ho zjevně potěšilo a tak cípnul stejně dramaticky s úpěním ještě mnohokrát. Zrychleně. Vypadalo to jak, když je naspídovanej 😀 . Je to prostě blásen. A protože už ale bylo zasejc k jedenáctý, pakovala jsem nás domů. Kde nás přepadla Taliprtka, jenž se obratem rozradostnila taky, páč jsem dovlekla tu mísu s masem z polívky. Brtník jedinej se nerozradostnil, ten spal. Teda takhle, pak už nespal, protože v tom rumrajchu radostnosti spát ani nemohl. Nakopala jsem oba ohaříky do kůchně, kde jsme je na střídačku trošku pohostila tím masem, aby se vzedmutá hladina emocí uklidnila a pak už jsem razantně zavelela, že konec a jde se spinkat. Rozvěsila jsem mokrý prádlo po ložnici, aby jí trochu v průběhu noci chladilo a šla se konečně uložit taky.