Středa nepatřila ani Tali ani Štaníkovi.

Středa patřila Štajníkovejm kmotrům 😀 . Neb se razilo NA KONCÍÍÍÍÍÍÍK!!!! A že to teda byla bomba přátelé, to mi můžete věřit, byla to paráda. Megashow, megakoncert, megazážitek. Štajni umí vždycky překvapit, takže i tentokrát. Žádná tvrdá předkapela, která jim rozvíří luft. Kdepak. Dvě šarmantní Francouzky usedly za klavíry a s grácií spojily klasiku s tvrdou muzikou. No a pak……………… JOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO!!!!!!!!!!!!!!!! VYBUCHNUL VESMÍR, ROZPOUTALA SE BOUŘE A VOTEVŘELO SE PEKLO 😀 . Litujte fšící, že jste o to přišli 😀 😀 😀 😀 , trochu nás zmáčela voda shora, ale plameny ani na pódiu, ani za námi, ale hlavně ty v nás, to rozhodně nemělo šanci uhasit. Hlasivky dostaly zabrat a uši se budou vzpamatovávat dlouho, ale já sem ščastná jak blecha. I proto, že………. za měsíc a dva dny si dám repete. A to repete hned dvakrát, páč hošíčci mají Prahu rádi, takže si tu ten koncík střihnou dva dny za sebou 😀 . A nebyla by to Koláče, aby neměla lístky na oba dva dny 😀 😀 

Po koncíku jsme si dali ještě pokoncertní chvilku, kdy jsem si musela nutně jít koupit pivo. Ne teda, že bych na tom byla tak, že bez alkehůlu nevydržím, ale…. voni tam mají ty Rammštajní kelímky, že jo. Takže to jsem prostě musela a tím pádem mám další do sbírky mýho vzácnýho „porculánovýho servísu“ 😀 😀 😀 .  U auta jsme si dali piknik z mýho čarovnýho košíčku a pak šlápnul kamarád Pepa do pedálůch a valili jsme dom. S jednou zastávkou na pumpě, to musí bejt. vždycky se tam při návratu stavujeme, abychom dali další pokoncertní chvilku. Pak jsem odpadla a tak jsem se najednou z ničehož nic už probudila doma. To byla dost rychlá cesta tentokrát  teda. Jako vždycky, šel Brtnik napřed a já čekala venku , abychom minimalizovali bordel, kterej vytvořej ohařiska při vítání. Přece jen dvě hodiny v noci, že jo….. Vypadnul s nima za barák a já prosvištěla domů, tam už to vítání bylo přeci jen klidnější. V půl třetí jsme oba ščastný upadli do komatu. 

Brtník vstával dřív, já si na ten další den pořídíla prosíravě půl dne pokoncertního volníčka, takže jsem v tom komatu vydržela až do deseti hodin. Vyspinkaná do …….. NE DO RŮŽOVA FAKT NE!! – do černa 😀 jsem si střihla poklidnou snídaňku na balkoně. Kdy mi tam ohaříci dílem asistovali, dílem dělali drbny a dílem nenápadně žebrali-nežebrali. Páč nemůžete říct někomu, že žebrá, když vám přinese do klína krysu, nebo koníka, že ne? Von vám chtěl přece udělat radost a očekával, že to stejně budete chtít udělat taky a že teda byste mohli kus tý snídaně přesunout k němu – či k ní. Recipročně.  Dělala jsem tupou, že vůbec nevim, co to ta reciprocita je 😀 .

A radši je recipročně vzala ven na druhou dlouhou prochajdu. Páč Brtnik už je ráno taky vytáhnul na dýl. Taliprtka natěšeně, jak já při koncertu, vybuchla ze dveří a hned z první to prala, že poletí k rybníčkům. Já to teda taky měla v plánu tam zamířit, ale tak nějak organizovaně. Takže jsem ji kapek umravnila. A protože furt měla tendence se vystřelovat do prostoru jak ty štajní vohňostroje, daly jsme si nejdřívějc trochu klidný chůze a až když se dokázala ovládnout, dočkala se kýžený větičky :“No tak utíkej!“ Utíkej je slabý označení, teleportovala se tam. A my šli se Štajníkem v poklídku za ní. Já uďála dřepkins na jednu z laviček, páč ty nohy po tom bugru na stadionu jsou kapek unavený 😀  a věnovala se Štajnidlu. Házela jsem mu balonek a aby to nebylo čistě jeeen tak trapný házeníčko, bylo o to ho taky hodně hledáníčko. Tak jak nás to oba moc baví. Taliprtka mezitím řádila u rybníčků a dělala bordel jak já večer na koncertě. Lítala sem a tam, skákala do vejšky a byla naprosto jak urvaná ze řetězu. Já teda na rozdíl od ní neskákala šíbry do vody, to pravda ne. Musela jsem se smát těm výbuchům, když vždycky dopadla na hladinu. Periferně jsem vždycky viděla, jak se vzedmula vlna a dopadla zpátky. Pak se zase katapultovala do převysokýho rákosí, kde rejdila jak splašilá. Odpoledne bývá vždycky na těch lavičkách někdo, takže tam nikdy nejsme tak dlouho, jako jsme byli dneska, kdy jsme to tam měli totál pro sebe. 

Štajník pak naznal, že se k ní přidá a taky si zaleze do vody. Pojal to tak netradičně, jako jeho kmotříci ten koncert 😀 . Vybral si místo, kde je soustředěno nejvíc bahna – černýho, rybničního bahna a stejně jako tuhle v lese, kdy zcela neočekávaně ulehl do louže, což nikdy nedělal, se teď uplacíroval v tom bahně. A s rozzářenejma očima se opět tlemil na celý kolo, jak výbornej von je. Když vylezl, vypadal příšerně. Zatímco Taliprtka, která tam řádila už asi půl hodiny byla jen mokrá, tak on, kterej tam strávil cca 30 sekund byl do půl těla černočernej a smrděl jak kapr. Naprosto vysmátej. Škudíbík jeden. No tak jsem ho zkusila poslat na druhou stranu toho rybníčku, kde se trochu odprasil, ale zadnici měl furt černou. I využila jsem jeho ochoty ulehnout na povel do vody a zavelela lehni. Ledva se potopil okamžitě jsem ho z tý vody vytáhla, aby se tam nezačal vyvalovat a nerozvířil bahno tak, že ho bude mít i na hlavě :D. Podařilo se. Naznala jsem, že bude bezpečnější už se od bahňáku vzdálit a s trochou úsilí odtama vytáhla i Flekatici. Ta teda byla zklamaná, ale já myslím, že těch půl hodiny si to docela užila. A já přece jen do tý práce musím, že jo. A chtěla jsem, aby trochu uschnuli. 

Aby jim to šlo líp, využila jsem toho, že i louku máme čistě jen pro sebe a dali jsme si tam trochu balonkovýho hledání. Hrozně ráda se dívám na to, když ohař pracuje  a hledá. Je to pěkný pokoukáníčko. Oba mají prostorný hledání, který teď mohli v lehce narostlý trávě, která schovala nejen balonky, ale taky jejich pachy, výborně uplatnit. Taky je to moc bavilo.

No a pak už jsme se šli čistě jen tak projít, aby taky došlo na nějaký to čuchání. A … na holuby, jak jinak. Ale!!!! Tady mi Tali udělala velkou radost. Dvakrát za sebou byla situace, kdy v silnici byl nejdřív jen jeden holub, pak dokonce o chvíli později dokonce tři. A v obou případech Tali skvěle respektovala to, že jí říkám – a to doopravdy jen říkám, což je pro mě úžasný, že v takový situaci vnímá řeč a nemusím povelovat – že tam nemůže, že do silnice za nima nemůže. Znamená to pro mě, že zase o kousek víc vnímá tu silnici, jako zónu, kam bez povelu nemůže chodit.  U popelnic mi ukázala, že tam nejde a vysloužila si tak celou hrst dobrůtek, kde byl nejen piškůtek, ale taky páreček a! tvrdej chlebíček. Jen si mlaskala. 

Ale to já taky, mlaskala jsem si nad tím, jak fajn bonbónek bylo tohle dnešní ráno, který jsme všichni tři dneska díky Rrrrrammštajnům a jejich koncertu měli. Joooooooo výýýborný to bylooooooooooooooooo!!!! chtělo se mi řičet nadšením stejně jako po koncertě 😀

P.s. žádám o shovívavost, dneska, když to píšu, jsem hlavou ještě někde úúúúplně jinde a tak se omouvám za případný překlepy a chyby. Nevidím je totiž dneska vůbec 😀