se fakt vydařil.

Po tom zmiňovaným neslavným čtvrtku to jinak byl naprosto pohodovej páteček, sobotěnka i s nedělí. Sice jsme, jak už jsem psala, kvůli ptáčatům museli psiska – teda psiska…. že  jo… hlavně Tali 😀 – dost dozorovat a taky „komandovat“ , protože jsme je v některých částech nechtěli nechat lozit a rušit či ohrožovat, to podle toho o koho se jednalo 😀 , ale i když mně osobně to bylo takový otravný, psiskům to nikterak potíže nedělalo. 

My jsme si v pátek dopolko dojeli do mýho oblíbenýho krámku ve vedlejší vesnici, kde – jak už jsem taky jednou psala- mají vše krom rakve. A tentokrát jsem „nachytala“ paní majitelku, že nemá krom rakve i vypeckovávač. Docela jsem spoléhala na to, že ona by ho mohla mít. Nějaký takový, jako má Danuška po svojí babičce. Neměla, ale! Obratem sedla k internetu, neb jest to sice paní v letech a žijící na vesnici, nicméně paní frajerka. Sedla k tomu a než jsem se stačila nadechnout už to měla najitý a nabízela mi variantu “ to po babičce“ a nebo…… „to z 21. století“ 😀 , kdy nemusíte brát třešně po jedný a navíc bejt zaprasenej od šťávy vy i okolí, ale nasypete hrst třešní do strojku, kterej si je podává sám, vy jen mačkáte takový udělátko a šup, třešně se kutálí do misky, pecka do zásobníku a vy  i okolí jste čistý. Jásala jsem a svedla trošku vnitřní boj. Chtěla jsem to po babičce přece, ale zase – čas je drahá veličina a taky nebudu jako prase, takže ano, beru to z 21. století. V úterý to přijede 😀 . Tomu říkám život na venkově 😀 . Jako vždy jsem tam nakoupila spoustu důležitostí nějakých a pak jsme se stavili ještě vedle v sámošce. Zrovinka jim tam přivezli čerstvý rohlíčky!!! Hmmm. Ač jinak pečivo nekupujeme, učinila jsem výjimku. Vesnický a ještě teplý rohlíčky jsem si nedokázala odpustit. 

Pan majitel po zkušenosti z minulýho víkendu, kdy jsem tam kupovala starý rohlíky pro ohaříky, pravil: „No ty si daj!“ „Houbeles, ty sežeru já!“ Kontrovala jsem 😀 . Ale ne tak úplně všechny, to je pravda, pro každýho jsem vzala taky dva. Doma pak nastalo převeliký jódlováníčko, když Tali zjistila, že krom buřtíků  – „Ajijajijaiiiii buřtikýýýýý!“ neslo se ponejprv vzduchem – mám i čerstvý rohlíčky  – „Jaííííííííííííuaaaaaaaahuííííííííííííííííí ROHLIK!“ nesla zvuková vlna po okolí a čoklice metala přemety ve vzduchu, jak když Rumouš chytá vodu z hadice. Je fakt schopná vás pro rohlík přizabít. A pak vám i ruku ukousnout. 🙂 Za hysterickýho pískání sežvejkala rohlík a šla somrovat k Rumíčkovi, kterej si ho gurmánsky vychutnával. Nebyl to dobrej nápad, to jí řeknul v tichosti hned jak zblejsknul, že se k němu blíží její první flek, co ho má na čumci 😀 . Zbývající dva rohlíčky jsem schovala na pozdějš, kdy jsme se věnovali rozličným výukovým činnostem. 

Jako vždycky to bylo hopíkání nějaký, a taky talíře přišly ke slovu. Nikoliv ty porculánový, že bych jako s nima třískala o podlahu v rámci nějaký rodinný rozepře, alébrž ty házecí. Musela jsem se děsně smát Taliprtce. Bylo nejdřív vidět, že se jí do toho pro tentokrát nechce. A já ji taky vůbec nenutila. Nechala jsem ji být, ať si tam čmuchá ty myšoďurky. Enemže, že jo. Když viděla, jak si s Rumíčkem blbneme……… tak si nebyla úplně jistá tím, že se jí nechce. Nastaly vnitřní dýlemata. A tím pádem došlo k duševnímu pnutí. Duševní pnutí způsobuje emotivní vzdutí. A to musí ven, to musí ven. Ozvala se cirkule 😀 😀 a Tali začla bušit nohama do země. „Co děláš pako? “ zeptala jsem se jí? Zoufale čučela.  „Tak na prostim Tě!“ hodila jsem její talíř do prostoru. Okamžitě se za ním katapultovala a pak ho k mojí radosti za mohutnýho povzbuzování přinesla hned ke mně. A že se budem tahat. Tak jsme se tahaly. Aby pak následně nemusela zase něco řešit, dostala povel pusť, po kterým jsem jí talíř vrátila se slovy „Tak na a utíkej s tím domů!“ což vděčně udělala a pleskla se na pažit za brankou, položila si talíř vedle sebe a důležitě čučela. 🙂 

Žiš to je tak hezký, když se se psem můžete takhle pěkně domluvit. Víte jak mi to u ní hrozně chybělo?? Hrozně. A tak oceňuju každej moment, kdy to takhle jde. Jako třeba u toho buxusu pod břízou. Evidentně tam taky nějakej ten opeřenec bydlí. Ostatně to už i loni. Ale zatímco tehdy jsme ji museli vždycky víc než ohouknout, či spíš ji často vypáčit a 😀 odvléct, když tam kolikrát hodila přímo šíbru, tak teď když se tam s Rumouškem šmrdolili,  jsem si povětšinou vystačila s tím, že jsem se dotyčnýho otázala, co tam dělá a sdělila mu, že má okamžitě vypadnout. V nejhorším případě došlo na NE-E! a přísnej pohled. 

A v neděli tomu nasadila vůbec korunu 😀 . Byli jsme zrovna u překážek, nebo jsme něco s Rumíčkem cvičili, teď už nevím, ale to není podstatný. Podstatný je, že když si tak jako začla odcházet, že půjde do vysoký trávy, kam teď sama nesmí, kvůli mláďatům, a já jí to zatrhla a volala jí, že má přijít,  začla předstírat, že nemá uši a nejmenuje se tak, jak se jmenuje. Nehodlala jsem s ní na tohle téma debatovat a sdělila jí, že : „Jestli sem okamžitě nepřídeš, pudeš domů, když tě to nebaví, páč já nemám náladu se dohadovat.“ Žádnej velkej důraz spíš takový sdělení a na psa docela proslov, aby si z toho něco vzal. Navíc na psa jako je Tali, že ano. Ale k mýmu velkýmu překvapení to způsobilo, že madam přehodnotila svůj přístup a radši než aby šla domů 😀 :D, tak se ochotně dostavila s výrazem: „Jasněě, sem tady, cos to chtěla?“ 😀 a máchala u toho ocasem. Moc mi to nešlo, tvářit se úplně vážně 😀 .

A další důkaz o tom, že i Talinka umí, když chce, být normální pes, který se prostě chová úplně normálně, podala v neděli k večeru, když šli kolem nás Emičkovi. Nejdřív děěěsně výhrůčně blafala vpředu u brány, že k nám jdou cizáci nějaký děsivý a je jim nutno dát najevo, že TADY JE TALINOŠOVO 😀 , aby posléze o něco málo změnila svoje blafání a tím mě upozornila na to, že nejspíš nejdou cizáci, ale že to bude nejspíš Emička. Jakmile se její vyhrožování změnilo v nadšený jásání, bylo to jasný, Emča je tady. Tali se odpálila od brány k brance vedoucí na louku a tam tajtrdlíkovala a jódlovala nadšením tak dlouho dokud jsem tam nedorazila a branku neotevřela. Vypálili oba s Rumoušem na louku a já šla za nima. Minuli se s Emčou, která letěla ke mně, prolítla, čímž mě jako pozdravila a letěla za Brtníkem do chalupy. Ohaříci se vyřítili z louky na cestu a já za rohem slyšela jak je Emičky pánící vítají. OBA dva je vítali! Tedy nejen Rumíčka, ale i Tali, která kupodivu nezmizela okamžitě někam do pole, jak činívala dřív, kdy by si vzala nejdřív to vítání jako záminku a pak vzala kramle, aniž by si jich všimla. Ale ne, tentokrát měla opravdovou radost, že ty Emičky dvounožci se na nás přišli podívat.

A……..  tetkon pozorte!! Když se s nima přivítala, tak…………. tak vona sama vod sebe!!!!!!!!!!!!!!! doběhla s Rumoušem zpátky na louku ZA MNOU. A radostně mi oba sdělovali, že jooo, hele návštěva. Chápete to?? Tohle ešče nikdá  neuďála.  Nejen teda, že je běžela přivítat na cestu, a tam se s nima taky opravdu přivítala, ale pak se prostě vrátila a oznamovala mi to, místo toho, aby si pak běžela honem rychle, i kdyby jen na chvililinku, ale nahlídnout do pole. TOHLE byl teda pro mě megazážitek 😀 😀 . Jak málo a nepatrně mi stačí, co?? Ale kdo jí znáte, víte, že tohle prostě JE úžasný, je, je a je. A já z toho měla děsnou radost, kterou možná asi ne každej pochopí. Ale Brtnik pochopil, když jsem mu to pak s nadšením malýho dítětě líčila, jak úžasný to bylo 😀 . Protože moc dobře ví, že bylo 🙂 . A já budu tiše doufat, že zase třebas…… i jindy bude. Páč ty jo, miluju, když je z ní normální pes.