Bez nadsázky.

Ve čtvrtek ráno padala shůry závlaha a tak jsem to ranní venčení pojala v hromadným duchu. Páč jsem si řekla, že nemusíme ráno cárat v dešti až tak dlouho a půjdem prostě všichni tři naráz. Ohařiska způsobně usazena za dveřma, vycházím z bytu a akurát se otevřely dveře u sousedů naproti. Ač se oběma zvedly zadnice, že by se šli vítat s malou Terezkou a její maminkou, po upozornění, že mají laskavě dodržovat klidovej režim 😀 se zase připleskla flekatá a zrzatá zadnice k linu. Fajn, tak jdem!

Sešli jsme schody a Rumoušek už to neustál, nůůůtně se musil kousek vrátit a jít popřát Terezce dobrýho rána 🙂 . Tak se spolu pozdravili a já byla ráda, že stejný myšlence nepropadla Taliprtka. Ta už se hnala ven jak povodeň do sklepa. Ale budiž ji ku chvále, že vyjít dokázala spořádaně a stejně spořádaně se pak pohybovala i nadále. Aby následně rozesmála Terezky maminku, protože se jala dokonale vystavovat párek holubů. U Renaty v rodině jsou myslivci v majetku ohařů, takže ví, co vystavování je. A taky pochopitelně zná Tali od samýho prvopočátku u nás (Bože, to byly hrozný doby, kdy se na patře otvíraly dveře sousedů s největší opatrností, zda se tam někde nevyskytujeme s Tali 😀 😀 😀 😀 , která když neotravovala jejich Barču, která se jí pochopitelně bála,  tak by mohla ohrozit zase jejich kočky, pokud by se ty vydaly na chodbu, párkrát jsme si ten cirkus zažily / i . Podotýkám, že Tali se rozhodně nepohybovala bez vodítka a i tak dokázala neskutečný věci, neb měla váhovou převahu a byla schopná člověka na vodítku přizabít, když se trhla a dala do pohybu. ) .

Teď, když ji Renata viděla, jak dělá ohařinu ve městě a pracuje u holubů, rozesmálo jí to. Přece jen – k ohaři patří spíš tak jako bažant, než holub, že jo.  Ovšem Taliprtka se chovala tak zodpovědně ohařsky, tak úporně a svědomitě vystavovala, pohybovala se po milimetrech…..  a byla tou prací tak zaujatá,  že to u ní bylo pro Renatu nejen neobvyklý, protože ji ještě nikdy neměla šanci vidět, že by se na něco soustředila 😀 ,  ale taky komický, protože jak říkám  ohař a holub ve městě…. 😀  😀 . Smály jsme se tam obě. Pro mě byl důležitý hlavně ten závěr, kdy jakmile se holubi zvedli, otočila se a běžela ke mně. Taliprtka, ne Renata 😀 , ta už tou dobou byla na zastávce. 

Co byl ale stejně důležitej moment bylo to, co se odehrálo potom. Šli jsme tak prostorem a Tali zamířila do jinam. Bylo na ní vidět, že se vypnula a jede si svoje, jde a jde a jde. Zastavila jsem nás s Rumíčkem a řekla si, že trochu zariskuju a zkusím, zda si sama uvědomí, že tam s ní nejsme. A šla a šla a šla. A já už se nadechovala, že…. “Ne ještě chvilku počkej Koláče, dej jí šanci…..” řekla jsem si . A skoro přesně v ten moment se Flekatice zastavila. A stála. Jak kdyby se probrala  říkala si “Aha, kde to sem? A kde sou voni? “Zaplaťpsíbůh, že už se neptá na to poslední, nebo-li  “A kdo sou vlastně voni?” 😀  A zaplaťpsíbůh za to, že už nejen, že týhle situace nevyužila k tomu, aby si řekla “Aha, tak voni tu nejsou, takže si můžu užít!” A dokonce nad tím ani neuvažovala, nerozhodovala se, zda ano, nebo ne.

Ale rovnou se rozeběhla zpátky.  Měla jen trochu potíž se zorientovat, kde jsme, protože jak jinak, nepamatovala si, kde jsme se původně pohybovali 😀 😀  . Ne, dělám si z ní trochu srandu, protože pochopitelně nemohla tušit, že jsme se zapíchli s Rumíčkem tam, kde jsme byli předtím všichni. Takže se kapek zmateně točila a hledala nás. My jsme stáli klidně a čekali. Do momentu, než mě zblejskla a radostně se rozeběhla k nám. Roztáhla jsem ruce do široka a stejně tak jsem roztáhla hubu do široka. A z celýho srdce jsem jásala, jakáááá vona je šikovnááááá a nejšikovnější. A Rumíček jásal taky. Von vždycky rád jásá. A pochopitelně se připojil k procesu odměňování, páč von je přece velehodnej. Ne, velenejhodnější. 

Podruhý mě příjemně překvapila, když se vydala – coby komisařka statistickýho úřadu pro sčítání žabího lidu – monitorovat dole v rybníčcích žabí národ. Vzpomněla si evidentně uprostřed čuchání na louce, že tam dole vlastně fčéra vyřvávaly ty žáby a svižným krokem tam zamířila. Na hraně louky jsem na ní zavolala, aby se vrátila a když se otočila, dali jsme se s Rumíčkem do pohybu kolem hřiště u kterýho jsme stáli. Ejch, měla jsem co dělat, abych stihla zastavit dřív, než se ona zastaví o mě 😀 😀 . Tohle je vždycky adrenalin, abych to ustála, když mě dopadne. Tak jsem toho využila, posadila je, šla to trochu obejít, abych měla náskok a pak jsem zavolala: “Okolooo!” a makala jsem vpřed. Ve vteřině mi za zády duněl děsnej dusot a já se zase musela snažit, aby mě někdo z nich nepřeválcoval.  A pak už se běželo na podestu.

Kde jsme byli s Rumíčkem první a……… a já jsem nemusela dělat nic, jen si v klidu počkat, až za námi Tali sama vyběhne. Což je pochopitelně hřejivej pocit vzhledem k tomu, jak to bývalo dřív.