R :Tak tetkon už se nám snad podaří držet se toho, o čem to mělo původně bejt.

T: Chtělo by to, páč to byl fakt prima den. Pánčička říkala, že to byl den plnej pohody a parády. A já bych dost souhlasila.

R: No bodejť. Však jen houšť takovejchdle dní.  Nejdříf sme se pováleli na gauči a pak nás pánčička vytáhla pěkně ven. Do polí. 

T: A voba najednou. A na pěkně dlouho. 

R: A protože jsme trefili čas, kdy nejede žáden vlak, mohli jsme jít hezky celou mou oblíbenou trasu, která vede z části podél trati a je tam hodně moc zajímavostí ze zvířecího světa.

T: Samá stopička to tam je a taky!! ZAJÍCI. Tři! A tím jsem udělala pánčičce veleradost, protože jsem i na dálku dbala pokynůch, zastavovala se a sedala, jak mi bylo řečeno. 

R: Mno…… někdy spíš jako syčeno :D, ale je fakt, že nebylo hulákáno, to je třeba přiznat. No takže díky tomu, jsme se mohli docela dobře všichni k nim i přiblížit. Pak sice utíkli, ale…

T: aleee ne daleko, takže jsme je mohli stopovat a sledovat. To bylo fajnový. Pak jsme šli podél toho rigolu a tam sem děsně moc chtěla. Jenže pánčička nedovolila.

R: Páč tě dobře zná, víš? A nerada by, abys tam vlítla a ohrozila nějaký mládě. 

T: Ale byl tam ten bažant přece!!!!!

R: No a? Zvednul se? Zvednul, a tím to má taky skončit, víme?

T: Nevíme 😛 . Teda víme, ale nedbáme, páč bažantíci jsou moje vášeň. 

R: To sme viděli, díky tomu, že tě pánčička musela korigovat jsme kvůli tobě přišli o tlupu dalších tří zajícůch.

T: A co, stejně bychom na ně zase nemohli a…

R: Ale mohli jsme je vystavovat, mě to baví, ty kozo.

T: …a takhlenc jsme je mohli stopovat.

R: No to bylo teda stopování jako, stejně jsme nesměli do tý mladý pšenice za nima. Kdyby bylo po mým, mohli sme na ně aspoň koukat.

T: Ty jo ale nemudruj furt, dyk jsme si hezky polítali!! A pak ta snídaňka, ta byla.

R: Jo, to jo, pánčička umí. Ešče se s náma taky mohla pak podělit o tu svojí, toooo by bylo teprvá. 

T: Hm, to teda. Ale tak co, pupek jsme měli plnej a tak se to na gauči dobře válelo, než se šlo pak vařit. Miluju vaření.

R:Taky miluju vaření. Nejradči když vaříme polifku. Páč z polifky je nejvíc dobrůtek. 

T: Jooo, vivat polifky!!! 

R: Polifky for ever!!!!

T: Si blbej 😀 😀 !!!

R: Já určitě!

T: A ani pánčička náhodou ne, páč se jí podařilo z tý změti trubek, co jí koupil pánik, sestavit překážku a to i přes to, že tam kus chyběl. My ženský si dycky poradíme. Takže se prostě zašlo na louku, tam upajcnula z hromady větví potřebnou dýlku, rozpůlila a překážka byla na světě. 

R: To sem měl radost teda, páč překážky já mám rád. Měl sem jich tři, než si je rozlámala. Fšecky. Bože jak může bejt někdo takový kopyto, že vyskočí a místo aby to přeskočil, tak do toho padne?? A tim pádem to zdecimuje. A to přes to, že to bylo koncipovaný tak, by se to prostě při lehkým zaškobrtnutí celý rozložilo.

T: Si hloupejš. Sem prostě velká, byla sem furt zavřetá někde, nebo jen běhala. Skákat mě nikdo nikdy neučil. Neuměla jsem vůbec ovládat svoje tělo prostě no. A co. Dneska už taky lezu po stromech jako ty a zůstanu tam i stát. Nejen že vyběhnu a spadnu, ale už se umím i zastavit.

R: Ale nepamatuješ si ničehož!! Chachááá, ničehož. Když pánčička pak přinesla  druhou překážku a taky tunel (jupíííííííííííí tunel miluju!) a sestavila jednoduchou jednoduchost, tak……….. a teď dobře fšicí poslouchejte!!! VONA NEVÍ CO JE TUNEL!! Přes zimu to zapomněla a jako blbeček to obíhá!! Chápete to? Tu nejlepší věc vona zapomene. Třikrát to voběhla, než pochopila, že tím má proběhnout . Jecheechéééééé!! Jak s malým ščenátkem to pánčíčka mu…..

T: Drž kušnu!!

R: .auvajs…..sela udělat, takže nejdřívějc jí vokázala, že tunel = běž dovnitř, proběhni to a vylez. Pak šly spolu k překážce a pak to celý pospojila dohromady. To řikám , jak s malým šče….jáááááááááááááááááuvajs, nech toho.

T: TY toho nech, drzáku jeden drzá. Hlavně, že TY si rád, když chytíš rolovanej talíř, chytit talíř, když letí ve vzduchu, tak jako to umim JÁ!!!!!, to neumíš. A jak pánčička dycinky jásá, když ho JÁÁÁÁÁ chytim ve vzduchu, dřív než spadne na zem, to s tebou taklenc nejásá. A proč? Protože to neumíííš, juchaháááá, trrrdloo makovo, trdlooo makovo seš! 

R: No jasněě, paní Všechnoumim. Na tu sme tu teda čekali, to určitě. Dyk ty kolikrát ale ten talíř nedoneseš!! Musej ti to zdůrazňovat. 

T: Páč si ho chci radši nechat pro sebe.

R: Nekecej, nekecej, hele. Kolikrát s nim někde švihneš, deš vod toho  a musej tě vopravovat. 

T: Protože mě to blbě učili.

R: Kdo?

T: Nevim, někdo prostě, jak si to mám pamatovat, když těch lidí bylo tolik? Nechci někdy prostě pracovat. A co!

R: Tomu nerozumim, to neznám. Ale když dojde na pochod kuřátek, to je jinačí co? To hnedle se nám paninka zapojí, až nám uši zaléhaj.

T: JOOOOOOOOOO POOOOCHOOOOD KUŘÁTEEEEEEEK, POOOOCHOOOOD KUŘÁTEEEEEEEK, POOOOCHOOOOD KUŘÁTEEEEEEEK, POOOOCHOOOOD KUŘÁTEEEEEEEK, POOOOCHOO….

R: SKLAPNI! NEŘVI, TICHO!!! Žádný kuře už tady neni.

T: CO?

R: Že tu žádný kuře neni, chápeš? Žádnej pochod kuřátek se nekoná, jen sem vo tom mluvil.

T: Aaach jo, ale to je škoda, já se tak těšila.

R: My slyšeli 😛 . Ostatně to vždycky slyší celej Středočeskej kraj, když dojde na pochod kuřátek.

T: Tjo, když já se ale vždycky tak hrozně těšim. Jak vezme pánčička kuřátka na procházku, je to paráda. Běžim dycinky a štěkám nadšením u branky.

R: NE!! ŘVEŠ u branky.

T: Tak ale proto, že prostě jí to vždycky hrozně trvá, než otevře tu branku.

R: Nikolivěk má drahá. Rád bych tě upozornil na jeden nepatrnej detail. Jestli to někdy někomu trvá, tak seš to TY. Páč už bys mohla vědět, že dokud se neuklidníš, a nesedíš tou svojí flekatou kotelnou na zemi, tak vona tu branku co? NE-VO-TEVŘE!! Chápeš? A stejně tak ji zase rychle zaklapne, když z toho sedu vyrazíš. Takže je to čistě jen na tobě a já dycinky děsně trpělivě trpim. Páč kdyby bylo jen na mě, tak to je natošup. Přijdu k brance, sednu, čekám a až mi řekne, tak jdu a vezmeme ven konečně ty kuřátka.

T: Co kecáš?? Co kecáš?? Když s náma pak trénovala Dobrej den, tak si taky vybíhal.

R: Ne! Vyběhnul. To ano, jednou. Jedinkrát, páč sem se nechal strhnout jednou krůtou uřvanou.

T: Jakou krůtou? Krom kuřátek tam měla někde ešče krůtu????

R: Jo tebe 😛 , která poté, když uslyšela, jak pánčička říká v rámci trénování nevybíhání „Dobrej deeen!“ , tak vypálila, aby se vzápětí zastavila o tu branku, co ji pánčička stihla rychle zase zavřít. 😛 Jehehééé ten zvěrokruh hvjéézdiček cos měla nad hlavou 😀 😀  a stejně sis to ještě několikrát zopákla, než ti to dokapalo to dutomozkovny 😀 😀 .

T: HLÍ-DÁM! Jasný? Hlídám narušitele, aby……

R: Jasně, narušitelům se běžně řiká dobrej den, to je jasný.

T:.. aby k nám neproklouzla ani myš. No to je jedno, to ty nepochopíš.

R: Copak vo to, škoda hlavně je, že ty nepochopíš, že nemáš dělat cirkus, když se jde pochod kuřátek. 

T: Jenže to nejde prostě, mně prostě ta vidina těch kuřat, co má pánčička v ruce,  úplně vygumuje mozek a….

R: Mozek jo??? Jehehehéééééé chachacháááá, tak to je hektofór todlencto, mi asi praskne kýla, jehehehéééééé, pomooooct!!! 

T: Nic, já si počkám, až tě to přejde…………. a prostě se tak těšim, že nevnímám. Ale! Potom!! Jak vyjdeme z branky, tak se mi to v makovici přehodí a sem na příjmu. Dokonce se sama za pánčičkou vracim, abych nááhodou vo to kuřátko třeba nepřišla. 

R: No že to teda ale trvalo let! Ach bože, bolí mě břicho, jak sem se hrozně smál. Prej mozek!!! Aachich achich, to sem si poplakal smíchy 😀 😀 

T: Hm, tak vidim, že gentlemani nevymřeli, co? Jestli já se ti taklenc směju? Třebas že seš pomalej v jídle.

R: Pomalej? Omyl děfče, já sem gurmán, víme? Civilizovanej gurmán. Proto taky, když pak vzala pánčička další velkoporci kuřátek a naservírovala nám každýmu hromadu v rokli, tak sem si to vychutnával. Ne jako Ty, že to popadneš, dvakrát křoupneš a máš to sežraný.

T: Strategie. Říká ti něco tohle cizí slovo? Strategie??? No to TY rozhodně evidentně nemáš. Páč já dvakrát křoupnu a mám to sežraný ale!! Ale!! Díky tomu fásnu další dávku.

R: A bude z tebe tim pádem buřt, ty modelíno. přijdeš vo figuru.

T: Figuru sežrat nemůžu, kuřátka jo! Co je doma to se počitá. A já počítat umím dobře. Páč jsem si třebas spočítala, že když něco pánčičce nebo pánikovi donesu, hodí mi to něco dobrýho. A tak když jsem na zahradě našla nůž, vzala jsem ho a nesla ho pánčičce. Moc jen nevim, proč nejdřív tak jako zcepeněla a ani nepípla. Jindá zpravidla volá radostí.

R: Páč nevěděla, ešivá ji nejdeš zapíchnout, ty kopyto :D. Hlavně měla teda strach, abys neublížila sobě, nebo mně.

T: Vím co dělám, ne? Sem to nesla opatrně. A opatrně jsem jí to i předala. A to už pak hulákala. Nadšením.

R: Pak za chvíli taky hulákala a teda to byl řef, helejte. Takhle snad neřve ani na Taliprtku, když dělá průšvih. 

T: Viď? Nevim co jí švihlo! Nejdřív někdo někde ve větvích zaťukal a vona hned začla řvát, že „Padej hajzle jeden nenažranej!“ . Stejně jako večer před tím. Tak sem začla řvát hnedle taky.

R: A já taky. A pak sme řvali už fšicí, páč to zas řvala pánčička na nás, ať držíme hubu, že nic neslyší.

T: Divný viď, myslíš, že nás neslyšela jako? Dyk sme řvali dost.

R: No právě, že asi dost. Páč neslyšela, jestli zmizel ten hajzl nenažranej co ťukal ve větvích. Zpravidla mu řiká naopak mile Kikinooooo! Páč to dělá „Kik-kik“ a jmenuje se to strakapoud. Tetkon na něj byla ovšem naštvaná, páč se prej dobejval do budky s ptáčkama. A to teda prej ani náhodou. On už ho taky v pátek bombardoval pánik šiškama. Taky mu to chtěl rozmluvit. No ale bengál sme dělali teda dobrej. Ešče, že sousedi daleko.

T: No to jo, páč ….. hele víš jak dokáže bejt kdekdo závistivej, víš jak by nám záviděli, kdyby viděli ty obří kosti, co nám pak pánčička dala, aby mohla dělat na zahradě a měla od nás klid?? 

R: Ty byly teda. To bylo lehárko. Takhle to mám moc rád. Sluníčko svítilo, jeden se tak pěkně svalil na pažit a žužlal si kost. A co nám chybělo???

T: Nic lautr vůbec nic. Navrch když přišla na návštěvu Emička. Pánčička mě teda nechtěla na louku s tou kostí pustit, že aby nebyly nějaký dohady o mamon, ale já sem v klidu přece, moc sem se s ní chtěla pochlubit, páč jako aby Emča viděla co máme! Takže když jsem nemohla s kostí, tak mě to pak venku ani nebavilo. chvíli jsme tak jako blbly, ale co, že jo? Kost tam na mě čekala…. 

R: Přeeesně, tak jsme je šli vyprovodit a pak pěkně šuuup zas domů za kostima. 

T: Počkej, počkej, to nejni jen vo tom že pěkně šůůůůp zas domů. Tos jako přešel, jak sem se pěkně chovala? Že jsem se nevzdalovala a dbala pokynůch??

R: Sim tě to beru jako samozřejmost ne?  Takhle se má chovat normální pes normálně.

T: Takže sem normální?

R: 😀 😀 😀 😀 😀 hele to nechceš slyšet tuhle vodpověď, věř tomu, že nechceš 😀 😀 😀 😀 😀 A už mě zase bolí bříško od smíchu.

T: Hulváte jeden, zderu tě jak peří!!!!!!!!!!!!!!!!

R: Tak poooď, zmlátíme se navzájem!!!!!!!!!!!!!!!!!

No, takže už to asi nikdo nedokončí, že jo. Tak já  prostě jen podotknu, že to byl vážně moc fajn a fakt pohodovej den, kdy jsme zase fungovali tak, jak to se psy mám ráda. Na domluvu, na pohodu. Tali sama zase měla zájem třeba i chvilku cvičit, něco dělat se mnou a to mi vždycky udělá moc dobře na duši. Moc dobře.  K večeru jsme pak ještě všichni společně zašli k trati vydloubnout a zachránit jednu zapomenutou kytku, která tam živořila ve vysoký trávě a já si užívala toho, že Tali nikam neprchá, jde se mnou, stejně jako Rumíček. Že poslechne, když jí řeknu, že tam ne a má jít támhle. Že když si zaběhne do pole, tak jakmile se pak s kytkou vracím, nemusím ani volat a sama běží za náma……… prostě tady budu Rumíčkovi trochu odporovat. Ano, pro ten den byla Tali normální 😀 😀 . Naprosto normální  a miloučkej pes.

Když jsme se vrátili, vypleskli se zase na trávník každej se svou kostí, já si usalašila přinesenou kytku do dřevěnýho truhlíku ve tvaru kádě, udělala si kávičku, připravila pro Brtníka dezertík, udělala letní brsalát, rozžala v chalupě milijou svíček a svalila se do křesla. Báájo den to byl. Jak říkal na začátku Rumíček: „Jen houšť takovejdlech dní.“