Ne, Rumoušek zahradním pomocníčkem 🙂

Ve čtvrtek se udělalo docela hezky a tak jsme se do toho zahradničení s Brníkem oba pořádně opřeli.

Je pravda, že……………. někteří se do něj opřeli možná až tak jako trochu moc. Aneb -abych parafrázovala epizodu Studna ze seriálu Magor Zeman – “Brtnik byl toho dne evidentně trochu neklidný”  😀 😀 😀 , stejně jako onen otec ze zmíněné epizody. Důkaz? Zde:

Budiž ale tedy řečeno, že ta vrba už fšade neskutečně překážela. Je letitá a její větve se vždy po čase rozloží do prostoru a pokud chcete kolem projít, musíte se bez nadsázky plížit jako Apač. A to dokonce i pokud máte – jako já – např. 50 cm na výšku i se zdviženýma rukama 😀 😀 . Už jsem na ní značně nadávala, zvlášť teď, když zapršelo a větve tudíž klesly nejen zase o dost cm dolů, ale navrch vám při tom plížení teklo za límec. A tak, aby své ženě udělal radost, vzal to tentokrát z gruntu.  Leč – tenhle kout zahrady tím pádem získal novou a příjemnější tvář, protože se otevřel pohled do vzdálenější části. Líbí se mi to převelice.

Já se zatím na protější straně věnovala úklidu posledního záhonu, na který ještě nestihlo dojít. Pracovala jsem usilovně a až po nějaký době zaznamenala stejně usilovný štrachání za mými zády. Když jsem se otočila, viděla jsem Rumouše, jak se hraboší v mým vaku na plevel a zahradní odpad a přehrabuje se tam jak bába v koksu. Propadnul týhle – pro mě nepochopitelný – zábavě natolik, že takto strávil vlastně celý odpůldne. Tali naprosto nechápala – teda stejně jako já – co na tom tak proboha může mít??? Co ho tam tak bere?? Žádný zvíře ani pidizvíře tam nemohlo být a nebylo, vím přesně, co jsem tam odhazovala, krom větviček od kroucený vrby, listí a plevelu tam nebylo nic zajímacího. Ovšem od štrachání ho neodradilo nic. Mohli jste mu do toho pytle z druhý strany prudce drbat, cukat s tím, dokonce jste ho s tím pytlem mohli v pohodě odtáhnout, ba se v něm i ubytoval :D. Případně si s ním popojel sám, jak usilovně se tam přehraboval. Fšécko jedno, prostě hrabošil takhle půlku dne s maximálním nasazením 😀  Až z toho i chrochtal:

Tali se poctivě snažila zjistit, co tam, propsíhoboha, tak může bejt zajímavýho, ale nezjistila ničehož:

“Voka co to tam teda máš?” byla zvědavá Talinka

“TO JE MŮJ PYTEL!!!” – vytlačil jí Rumíček a strategicky zasednul k pytli tak, aby bylo jasný, že se k němu nemá moc přibližovat.

“No chápeš ho?” přišla se nakonec zeptat:

Byl pytlem zkrátka uchvácen a měl o zábavu postaráno. Mně to trochu komplikovalo život, protože jsem se tedy nějakou dobu poctivě snažila odpad do pytle házet tak, abych ho při tom nezaházela, ale jemu to bylo fučík. Kdybych ho majzla kusem cihly po hlavě, nezaregistroval by to , jak byl obsahem a každým dalším nově přihozeným kusem zaujat. Měla jsem pocit, že dělá nějakou inventuru. Velmi poctivou inventuru, jak se v tom pořád prohraboval a jak lustroval každej nově příchozí drn, lístek, větvičku. Čítám, že se teď na kompostu válí hromada odpadu, kdy každej kousek má svoje inventární číslo 😀 😀 😀 😀 😀 .

Až poté, kdy došlo na jinej pytel a to zase  na pytel se skeletama, se s celým procesem inventarizace horko-těžko rozloučil. Ale to víte, dlábes, je dlábes. Nicméně tedy byl poté značně zklamán, když se vrátil a vak zel zrádně prázdnotou 😀 . Celá jeho celodenní dřina přišla vniveč! 😀 😀 😀 😀