Lodní deník velikonoční-den třetí

Třetího dne jsme se rozhodli vydat se kolem Pěnkavčího vrchu Šramlem na Portášky a odtud do Malý Úpy na oběd a zpátky potom trošku jinou cestou.

Než se člověk vysápe Šramlem, dost si mákne. Ta cesta je snad kolmá. Ale…. hrozně moc půvabná. Celou dobu vás doprovází kaskády Žlebskýho potoka, který je teď ještě plný vody z tajícího sněhu.

Tuhle cestu mám hodně spojenou s Bubinkou, se kterou jsme tehdy šli stejnou trasu. Měla tenkrát falešku a značnou část cesty se snažila najít si nějaký vhodný místo, kde by mohla porodit 🙂 . Nakonec ho nalezla. Pod Brtníkovými koleny, když seděl na bobku ve chvíli, kdy jsme si dali pauzičku 😀 . Bože, jak byla spokojená, že konečně našla to nejbezpečnější místo ze všech. Viditelně se jí ulevilo. 🙂

Tali sice rodit nehodlala, nicméně i u ní se projevil vliv hormomů. Chovala se jako normální pes, co se pohybuje kolem vás bez toho, abyste ji neustále museli hlasem upozorňovat, že tak má činit. Čuchala si a zkoumala, nikam nepádila a nejen že vnímala to, co se jí říká, ale – k mojí bezbřehý radosti se i sama vracela. A to jsem se, prosím, vlekla dost na chvostu výpravy, páč kopec je nejen prudkej , ale taky dlouhej. Jak překvapivý, že? Když jsme v těch Krkonoších😁 . Každopádně jsme si šli pohromadě lážoplážo. A Rumíček se zase vrátil ke svý šiškozábavě. Jsem za to fakt ráda, protože to vypadalo,že s příchodem Tali to zasekl.Ono se není čemu divit, páč měl vždycky plný tlapky práce uhlídat ji, aby ho nesmetla 😊 . To jsme ostatně pak měli jednu chvíli všichni taky. Když jsme udělali přestávku, popadnul ji amok. Nejdřív se taky šla věnovat rubání sněhu, jak zrovna činil Rumouš, a pak rozpoutala příšernou bitku, která vypukla na cestě u odpočívadla. Jako vždycky  se odehrávala v mojí blízkosti a já si musela dávat zatracenej pozor, aby mě ty dva šílenci nesejmuli. Teda přesnějš spíš nesejmula, protože Rumíček se zpravidla kontroluje.

Ve druhý části kopce jsme sem-tam potkali nějaký lidi a já si hodně uvědomovala to, jakej kus cesty Taliprtka ušla. Šlape si to lesem na volno a když někdo jde, tak se jí prostě řekne, aby šla na stranu. Jak jednoduchý, milý Watsone, chtělo by se říct. Ale já moc dobře vím, co všechno to obnášelo. Pro ni i pro nás. A tak si teď opravdu hodně cením toho, že ona funguje jako naprosto normální pes. Tak jak doposud ještě ne. Jen tak jakoby to mimochodem bylo samozřejmý. Ale ono není. A mám radost z každý její otočky v pohybu vpřed a doběhnutí za mnou, která se navíc pořád courám někde vzadu. A co víc, že se pokaždý příkýbluje s veselým gezichtem. A navrch ještě, si často najde i chvilku na to, aby se na vteřinu-dvě zastavila na krátký podrbání a taky si to podrbáníčko náležitě užije. Dřív by ji člověk mohl drbat rejžákem a bylo by jí to fučík.

Konečně jsme nahoře a jdeme po hřebeni k Portáškám.

Nad Šramlem
Nad Šramlem

U odpočívadla se na chvíli zastavíme a zapovídáme se s paní, která si tam dává svačinku. Ohaříci by se rádi ohlásili o nějakej ten desátek, protože cesta prej vedla tím vyčerpávajícím terénem 😀 . A přesto, že paní by nebyla proti, ženu je takříkajíc svinským krokem 😀 . Batolíme se pak dál rozbředlým sněhem k Portáškám, kde se zastavíme na polívku. Zde bych asi nejvíc  zdůraznila to, že ty rohlíky v batohu byly sice určený pro ohaříky, nicméně nikoliv k tomu, aby si je nějaká drzá tlamajzna z toho batohu pod stolem vzala bez dovolení . Asi není nutno složitě hádat, jakou barvu ta tlamajzna měla, co?

Mezi Portáškama a Úpou bylo na cestě hafo sněhu. A nejen tam. Byl ho dostatek i na stráních. Aaaa to uvítal náš zrzavej kašpárek Rumíček. Začal hopsat jak kozlík stiženej záchvatem padoucnice, řízlej tancem svatým Víta. Bylo nutno vykopávat, aby mohnul chytat ten sníh. Pak musel taky pochopitelně rubat  a to pravděpodobně do zásoby, podle toho, jak se do rubání vehementně pustil. Jak mohl – a tady mohl vlastně pořád 😀 – už číhááál, kdy mu jeden z nás řekne tu kouzelnou větičku “Diiii do něěěj Rumouškůůů, di do něj!”, aby se mohnul vzepnout na zadních a předníma tlapkama udeřit do sněhu a začít ho rubat. Trošku magor, ano, uznávám 😀 . Aby měl tu sestavičku kravinek komplet, vyslali jsme ho občas nahoru, a on si to sjel pěkně po bůčku dólu. K našemu značnýmu veselí 😀 .  Tali stála a čučela a naprosto nechápala, o co tady kráčí. Tak ještě chytat sněhový koule, případněěě možná trochu rubat, ale jezdit na boku sněhem dolů??? Naprosto debilní, ne?

Každopádně jsme tak blbli, až jsme minuli odbočku a pochodovali vesele dál. Zastavili jsme až v místě, kde cesta končí vstupem do jedné z obor pro přezimování vysoké a nejde to dál. Brtník vymyslel zkratku lesem, která nás měla zavést zpátky na cestu. Jeeenže to nebylo jen tak. Jsme v  těch Krkomoších. Takže jít tou zkratkou znamenalo sestoupat sakra prudkej svah. Ušli jsme kus a já začala protestovat, páč to bylo takříkajíc o hubu. Byla to po chvíli opravdu skorem kolmá stěna plná klacků, kamení a sněhu. Stačilo jednou blbě šlápnout a průser by byl na světě. Začala jsem hučet a ponivadž to nevedlo k ničemu a šlo se pořád dál, kousla jsem se nakonec a odmítla pokračovat. Neb přizabít se, zlomit si haxnu,či si při pádu vypíchnout oko, jsem nechtěla. Návrat na cestu byl horší sestupu a já tam zanechala značnou část svých fyzických sil. Nahoru jsem se vysápala vyřízená, vopocená jak pivní sklenice a zároveň se klepající jak drahej pes před sámoškou, protože se do nás pustil značně studenej vitr. A bunda byla v batohu u Brtníka, kterej mi vzal čáru. Pustila jsem se do néj jak dryáčnice, toho jsem si vědoma, leč bylo mi fakt v ten moment ouvej.

A stalo se něco nevídanýho. Tali mě začala uklidňovat!!!! Ona, takový poleno 🙂 . Ještě nikdy nic podobnýho neudělala. Znamená to pro mě docela dost, protože to značí, že jí na smečce záleží, že vnímá, když se v ní něco děje. A to je velikej posun v její makovici. Velikej. Vrátili jsme se pokorně ten značný kus zpátky

a pak už se spustili do Malý Úpy civilizovaně. A zašli na plánovanej oběd do hotelu Javor, kam jsem jezdila jako malá na lyže. I tady se Tali chovala jako ostřílenej profík. Když teda pomineme ten příšernej odér…. ne odér ne, to je slabej výraz. Byl to děsněj puch, co vyráběla. A protože jsem si ji vzala pod taktovkou já, ležela pode mnou….. takže…. jasně jen se mi smějte!!!! Bylo to děsný a taky dost trapný😂 .

Madmazél Plynojemka
Madmazél Plynojemka

Aspoň že s tím počkala až po jídle, takže tu výbornou pizzu jsem si vychutnala. Páč jsem byla po tom výkonu žíznivá jak velbloud vylábala jsem asi 100 hl Kofoly a dala si jejich skvělou kávu Reserva, co tam mají. A zregenerovala tak svý tělo.

Zpáteční cesta byla příjemná.

Jak terénem, tak tím že byla plná komunikace ze strany Tali. Zase se budu opakovat, ale já se fakt v takových momentech tetelín uvnitř blahem, protože to je pro mě pořád zážiteček. Jen tak v klidu jít, nehulákat, ba skoro právě ani nemuset mluvit a prostě jen tak být. Ve dvou a se psy. Tak jak jsme byli vždycky zvyklí. Hned na začátku cesty jsme šli kolem roury, odkud vytéká pramen. Když jsme tudy šli tehdy ještě s Bubinkou bylo Rumajzlíkovi lehoulince přes rok a měl tady veeeliký dilemata. Páč ten jeho vodník uvnitř mu říkal, nemůže přece promarnit takovou šanci užít si tekoucí vodičku, která tady tryskala opravdu silným proudem (dneska, po 4 letech už to tak bohužel není, vody je pomálu i na horách a na jaře) a na druhou stranu měl obavy z tý roury, která proudem rezonovala. Joooj to byly tehdá tanečky 😂 , bavili jsme se s Brtníkem hodně. Teď už je to velkej pán, že jo, takže….. ne nebál se, ale rozradostněn tekoucí vodou tam tancoval stejně a pak se vydal tu vodu chytat. A vydržel by tam nejspíš do soudnýho dne 😊 . Tali surově reagovala na cokoliv se jí řeklo, a tak jsme se tak spokojeně loncali krajinou,

oni si pobíhali kolem, až jsme došli zpátky k penzionu. Ohaříci si zase vysloužili pochvalu od paní Klečkový, jak jsou hodní a vzorní a oni jí na oplátku umyli oba obličej. Na pokoji pak buchli do pelíšků a my mohli jít bez obav do společnosti.

3 komentáře u „Lodní deník velikonoční-den třetí

  1. Do Krkonoš jsme se s partou najezdili moc – Pec, Malá Úpa, Dolní Dvůr. Když jsme byli komplet, bylo nás přes třicet. Na Pomezkách jsme užívali chalupu přímo na sjezdovce. Jednou jsme jeli taky velikonoce začátkem dubna. Chlapi se mi pošklebovali, když viděli mou Š105 nacpanou lyžema. Okamžik pravdy přišel v Malé Úpě – jednak spousta sněhu a jednak ledovatá silnice. A já jediná se 105 zvanou Barča jsem to díky zadnímu náhonu vyjela. Barča pak sloužila jako kyvadlová doprava k odstaveným autům, než se podařilo sehnat řetězy a vyjet. Taky se konal návrat až domů pro lyže. Do Dolního Dvora jsme jezdili v zimě i v létě, taky to bylo moc fajn. Jednou v létě jsme šli vycházku a Dulinka se vyválela v nějakém tentononc. Cestou jsme potkali pramen, pod který jsem strčila umýt -třeba to byl ten Rumoušův :o)). Když děti odrostly, už s námi nechtěly jezdit, tak to nějak vyšumělo, ale když se ještě sejde dámská část zvaná babinec, rády občas vzpomínáme.

    1. Jooo je tam krásně, co? 🙂 A stopětka byl držáák!! Taky jsme s ní zazářili kdysi – to pro změnu v Jizerkách a taky jsme byli jediný, kdo díky tomu zadnímu náhodnu vyjel!! Copak škodověnka!! 🙂
      Pomezky jsou teď tak trochu jak u kolotočů, abych pravdu řekla, fakt Václavák, atrakce, hudba…….. jsem ráda, že jsme na druhým kopci vždycky.
      Jestli se mi podaří dostat sem to video, možná ten pramen poznáš 😀

      1. Nevím, jestli bych ještě něco poznala, naposled jsem byla v Dolním Dvoře v roce 2000. Nejdřív jsme jezdili na ty Pomezky, dnes se ta chata jmenuje Rychnovská bouda (tenkrát patřila Okr.úřadu Rychnov n. Kněžnou) a je pořád k pronajmutí (www.rychnovskabouda.cz). Potom náš okresní úřad získal v Dolním Dvoře chatu Baronka, též je v provozu dodnes (www.ski-baron.cz).
        Dnes jet tak daleko autem se trochu bojím. Tento týden mě čeká s Korou 100 km na výcvikový leopardí speciál, už teď jsem na nerf.

Napsat komentář: Kimi Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..