Začnu úplně od konce, protože dnešní den by se dal v podstatě shrnout do jediný věty.
Výborný, výborný, výborný to bylo. Ale uznávám, že by to bylo značně stručný, nic moc
informativní a zábavný.
Takže to trochu rozvinu. Už v Prahé jsem vymyslela výlet, kde jsme ještě nebyli.
Lesama, mimo civilizaci na Aichelburg. Dali jsme si úžasňáckou a bohatýrskou snídani,
chvilku poklábosili s paní Klečkovou a pak už jsme vypadli. Já jsem se ještě v rychlosti
vrátila a přihodila do batohu dva suchý rohlíky a dvě jablka. Prvotně zamýšlený pro
ohařiska.
Bylo nádherně, den fakt jako vymalovanej,modrá obloha a sluníčko se činilo. Stejně jako
ohařiska. Rotovali šťastně prostorem a já si děsně užívala to, jak prima Tali funguje. Vždycky, když se rozletěla loukou do dálek, stačilo písknout, zavolat a už se hrnula.
Jo, já vím, že se trapně opakuju, ale zkrátka je hrooozně hrozně skvělý vidět ji přibíhat vysmátou a proto, že chce a ne že musí. Vytáhla jsem na chvilinku klikr, který jsem v kapsičce jen tak nahmátla a k dětinský radosti obou jim párkrát jen tak odklikla, když se mi dobrovolně sami nahlásili. To u Tali nastartovalo logicky pak to, že tak sama poměrně často i činila. A ostatně vůbec se celou dobu činila. Ovšem iRumíček se činil. Neb sněhu bylo místy dostatek a tak řádil jak černá ruka. Když jsme stoupali zase jednou loukou vzhůru na cestu, uchvátilo ho to množství sněhu, který tu měl k dispozici a tak se s velkou vervou pustil do jeho rubání. Jest to od mládí jeho veliká vášeň a bere to velmi zodpovědně :D. Vzhledem k tomu, že jsme byli v prudkým svahu inspirovalo nás to s Brtníkem k tomu, že je zkusíme naučit jezdit po sněhu na boku. Zatímco Tali v tom žádnou velkou zábavu neshledávala, Rumoušek se bavil výborně a nadšeně si svah párkrát sjel. Inu vížlí kašpar prostě.
Cesta nás lesem dovedla k pár chalupám a u jedné z nich statečně hlídala mladá fenka strakáče. Předstírala ponejprv krutopřísnou hlídačku, ale pak se přišla hezky družit. Rumíčka uctivě pozdravila, ale víc času strávila s Tali. Aji na hubičky došlo, tak si holky padly do noty. Bylo moc hezký pozorovat tu příjemnou konverzaci mezi nimi.
Cesta se dál ubírala sněhem, naštěstí ještě ne üplně rozbředlým, takže se šlo poměrně dobře. Odtávající sníh vytvářel potůčky a tak i když bylo značný teplo, ohařiska se žízně bát nemuseli. Oba si tak pobíhali a já byla ščastná jak blecha, že je už možmo nechat Tali takhle svobodně jen tak být a nechat ji si čuchat a být si psem, beze strachu, že toho využje a bude chtít zmizet. A to dokonce i v momentě, kdy jsme se pohybovali těsně u přezimovací obory pro vysokou. Ťapala, stejně jako Rumíček, vedle nás jak nejvzornější z vzorných.
Po nějaký době nás značka zavedla na lesní pěšinu, která strmě padala dolů. Byla jsem vděčná, že v lese ten sníh už paradoxně neleží. Cestička byla krásná, spíš takový myslivecký chodníček. A zavedl nás přímo k našemu cíli. Ke zřícenině Aichelburg. Kteroužto jsme ovšem, ehm, neviděli. Protože ten závěr cesty nebyl pro psy ideální, Nebo takhlenc….. dal by se absolvovat s moudrým psem jako je Rumíček, ale v žádným případku s pomatencem, jako je Tali. Protože dostat se až tam obnášelo pohybovat se na hraně skal a po žebříku. Takže jsme to odpískali.
Nebylo to ovšem jediný pískání, který bylo slyšet. Mnohem hlasitějš nám s Brtníkem pískaly hlady žaludky. Trochu nás zachránily ty dva suchý rohlíky a jablíčka pro ohaříky, o který jsme se všichni podělili, ale…..nějak jsme nedomysleli fakt, že na tomhle výletě se jen tak někde nenajíme. Zčíhli jsme mapu, jestli máme možnost v rozumným čase dostat se do Temnýho dolu. No možná i jo, ale je to kus cesty po silnici……a to se nám nechtělo. Mnohem lepší nápad byl, kousek se vrátit a pak se lesem spustit dolů a pokusit se dostat na cestu vedoucí spodem zpátky do Üpy.
Což se povedlo a my tak měli navíc možnost v lese narazit na vodní kaskádu, kterou tam kdosi zbudoval z kmenů stromů.Slušný dílko. Cesta pod lesem vedla pohodlně až do Úpy a tam jsme přepadli hladově první dostupnou restauraci. Vyhladovělej Brtnik si dal krom polívky dest knedlíků, já se spokojila se třemi, ten čtvrtý jsem dala ještě jemu. Když jsme došli pod penzion, doslali ohaříci chuť si ještě zařádit, a protože nic nebylo k dispozici, vzali jsme, nekynologicky, za vděk vodítkama, kterýžto nám posloužily jako aporty a zároveň přetahovadla. Nějak tak vyšlo, že se vytvořil pánskej a dámskej tým, kdy Tali mě moc nešetřila. Jednou se netrefila a zahlodla se mi omylem do předloktí, kde mám teď solidní otisk, jak od žraloka 😀 .
Na pokoji pak spokojeně zapadli do pelíšků, my si dali sprchu a šli si sednout na něco dobrýho k pití dolů. Fajn den to zasejc byl.
Nejvzornější rodinka, ták hlavně, že jste přežili!
Páč hlad je sviňa !
Hlad byl děsnej, páč sice snídaně jsou vždycky vydatný, nebo takhle – víc než vydatný, ale člověku vytráví za celej ten den. No byla to daň za to, že jsme se snažili vyhnout lidem. 🙂 A tak aspoň pak paní majitelka restaurace měla o zábavu, díky Brtníkoporci , postaráno. Páč nechtěla věřit, že to spolkne.
No já taky nevěřila, je to chlap, má hodně pohybu a dobrý spalování 🙂
Navíc to že nejí cukr dělá hodně.
Spalování má neskutečný, to mu děsně závidím. Ten apetit měl takovej úplně vždycky a to nemluvím o tom, že byl schopnej si narvat do tý svý velký huby naráz celej krajíc, neudusit se a spolknout ho 😀
Den druhy se cetl stejne bezva jako den prvni! Cekam na prvni zapletku nejakou! 🙂
(Jste to prece nemohli mit az tak slunickovy a pohodovy.) 🙂
Aaaa…. zápletek se paní zachtělo!!! Asi teda budu muset nějakou vymysliti! Páč jo, jo, sluníčkový a pohodový to bylo celičký.