Brtnik byl furt votrávenej, takže jsme si zasejc vyrazili ve třech.
Na Tali bylo už ráno vidět, že je pro ten den…….. vysoce funkční. A tak si tohle ráno krám vzal zas toho bobřika mlčení. V kapse na ni čekalo celý velký jablíčko, takže se tužila 🙂 a tak si ho taky zasloužila. Museli byste ji vidět, Blaženu Blaženou, jak stojí na kraji louky a chroupě se slastně přivřenýma očima tu dobrotu. Rumíček byl se svýho jablíčka taktéž unešen, ovšem jen do chvíle než se nad ním zahloubal, páč toho využila Taliprtka a přiřítila se tím pádem vlna fleků a jablíčko mu ukradla 😀 😀 Říkala jsem si, že když tak pěkně funguje, že by to odpolko mohlo vyjít nějak podobně.
Když jsem dovalila dom, byl Brtnik stále ve vodorovný poloze a čokle………. čokle jako nikde??? No bodejť, bylo krásně a tak zevlovali na balkoně a dělali drbny. Oblíbená to zábava teplých dní. První se objevila Tali a uďála moc roztomilou vítačku. Rumíček se zjevil vzápětí a tak jsem byla zavalená zrzavou vlnou zleva a vlnou fleků zprava.
Opečovala jsem muže svého a poté jsme vyrazili. V kapsičce bydlely párečky od naší kuchařky z jídelny, takže výbava byla dokonalá. A téměř dokonale fungovala i Tali. Neboli – vystačila jsem si s hlasovou navigací. Jako vždycky jsem jí nechala její čas u rybníčků. A mezitím jsme si hráli s Rumajzlíčkem a taky jsme si chvíli popovídaly se sousedkou. Sice je to rozhovor, kdy jakoby nejsem přítomna, protože sice konverzuju, ale při tom neustále dozoruju, nicméně – prostě JE to rozhovor při Talivenčení 🙂 . Rumíček radostně tancuje kolem páč má rád, když se lidi shlukujou a zvlášť ty, co oblibuje.
Po nějaký době se vydáme kolem sámošky směr klášter a pole za ním. Protože se Tali chová jako husa pitomá, jde na chvíli na vodítko a pak ji zase odcvaknu a přepochodujeme to celý až k silnici hezky ukázněně a na volno. Stejně tak potom i ten zbývající úsek k polím. Pro tentokrát udělám to, že nejdeme jako vždycky do polí po asfaltce, ale protože se Tali chová moc hezky , nechám ji do toho pole vlítnout rovnou. A tak letí……….. letí……………………… aaaa pořád letí. Písknu na píšťalku a………… zastaví se a dumá, jen chvilku teda. Pak se otočí a letí ke mne.
A takhle to tentokrát bylo hodně často. Ne že by teda krám byl úplně zticha, to ne, ale jeho použití bylo naprosto minimální a vystačila jsem si s hlasem – ani ne s píšťalkou na krku, ale s hlasem , i v situacích, kdy to donedávna byla utopie.
A jehehéé, je krapítek trapný radovat se z toho, jak oba supr poslechli, jak akvabely, když jsem řekla, že se čeká – protože procházel malinkatej špic. Je to ano, trochu infantilní, po tak dlouhý době, ale tak…. chápejte 🙂 . Sedli naprosto sehraně, jak kdyby to byla běžná věc. A Tali se nehla ani o píďu.
Ona totiž tentokrát zlobila jen tak jako ………… ohařsky, nebo jak to říct. Lajsla jsem si třeba to, že jsme i s ní zašla do míst, kam ji radši běžně nebereme. A to nemluvím o tom, že se několikrát sama od sebe na cestičce ve stařině otočila a běžela za mnou. Ale….. tenhle den bylo všechno trošičku jinak. Donedávna bych neměla šanci tady v těch místech upoutat její pozornost, ani kdyby byla na vodítku. Nula, nula, tvrdě by vyblokovávala, že tam s ní někdo je. Teď dokázala ukázněně sedět a čekat na pokyny. Bez vodítka. Popřípadě si třeba střihnout párkrát K noze v pohybu. Odměna byla jasná – volno. A v tom volnu,…..došlo na bažanta. A poté na sice pracný, hodně pracný, ale přivolání. Nooo, sice si hlasivky mákly, ale udělalo mi to radost.
Nechtěla jsem odtamtud jít „jen tak“ , bylo mi jasný, že bude bláznit. A to jsem nechtěla. Takže přišel na scénku náš dumík. Říkala jsem si, že by to mohla být dobrá kompenzace. Ráda s dumíkem pracuje. Zachovala se tak, že i když to v podstatě bylo „špatně“, udělalo mi to paradoxně spíš radost. I když to zní nelogicky. Předstírala totiž, že dumík tam není, neexistuje, nevidí ho, nemá co přinést….. 🙂 Nicméně nevzdalovala se. Šidila tvrdě to, co měla dělat, to ano. Aleee byla na placu, ne že by frnkla někam za tím bažantem. Jen prostě dávala najevo, že tohle teď nechce a nebude dělat. Což je pro mě mnohem lepší varianta, než kdyby za tím bažantem vypálila do kšá. Cvakla jsem ji v klidu na vodítko a pro toho dumíka jsme došly spolu. Tvářila jsem se nespokojeně, ale v podstatě mi to vůbec nevadilo. Jen jsem chtěla, aby viděla, že se mi to nelíbí. Popadla dumíka a došly jsme zpátky k místu, kam ho měla donést. Rumíček už měl odpracováno a tak měl čekej. Abychom to celý napravily, dostala Tali taky čekej, já poodešla jen pár krůčků a hodila dumíka na zem tak, aby to měla echtgold jednoduchý. A poslala jsem ji pro to. Keců jak ten pán na tisícikoruně, neochota veliká, ale jo… dotáhly jsme to do konce.
Pak si pro dumíka ještě jednou zaběhl Rumíček a už jsme se přesunuli na myší louku. I tentokrát jsem to chtěla pojmout více-méně bezbalonkově a tak jsem jim dala velkovolno. Rumíček mě nakonec na trochu toho balonkování ukecal, ale jen na trochu.
Pak jsem znovu dala do placu dumíka a ta sfíňa flekatá, se nejdřív děsně radovala, že jééé dumííík, budem nosiiiit a………… pak ho zvedla a hned ho zahodila, že vlastně vona tady vod toho nejni, aby to nosila a ať si tak činí kdo chce, ale ona rozhodně nic vláčet nebude. Dobře, chápu, není nálada, nebudeme si to kazit, ale tohodle dumíka prostě ještě přineseš a hotovo. A tak jsme to tak nějak uplichtily a já ji už pak nechal být úplně. Jen pokud se vzdalovala, přivolala jsem ji, jinak ať si jde a zkoumá myšodíry. A cvičili jsme si my dva s Rumíčkem. Aspoň jsem na něj měla volnou ruku a klid. A taky jsme si trošku hráli s těma balonkama. Se dvěma, protože Tali neměla toho dne náladu moc ani na balonek.
Zcela nenápadně a nenuceně jsem nás posouvala ke koňským ohradám a sledovala co Tali. Ta se štrachala rypákem v zemi a rejdila sem a tam. Pak v jednu chvíli zvedla hlavu a čučela, co se děje, proč tam nejsme, co se děje a….kde smeee? Neříkala jsem ničehož jen jsem mohutně mávla rukou, aby to na tu dálku viděla. Jestli víte, jak se v animovaných filmech dává do pohybu nějaký ten býk, který na louce pak stíhá hlavního hrdinu, tak stejným způsobem odstartovala ta flekatá stračena 😀 . Když k nám dobíhala, vykoupila jsem se vyhozením balonku, jinak hrozilo, že ze mě vyrobí plakát. Takhle jsem její energii odclonila do výskoku po balonku.
A pak už jsem se snažila držet ji u nás a taky jsem ji měla k tomu, že si ten balonek ponese. Přece jen ji to pak malililinkatě drží od jiných aktivit. Trošku jsem si u toho musela pomáhat hlasem, protože jsme procházeli zrovna kolem toho křoviska, odkud minule zvedla dva bažanty. Ale víte co……… je to paráda. Sice si člověk pořád ještě mákne, ale………je to zkrátka jiný. Nevím na jak dlouho teda 😀 😀 .
Sešli jsme dolů mezi první domky, sebrala jsem balonky a nechala jim na střídačku nést dumíka. Pěkně až skorem ke kostelíčku. Za ním jsme si na náměstíčku trošínek pocvičili a pak už se mazalo domů. Jako vždycky jsem na ten kousek, co jdeme u hlavní silnice vzala Tali na vodítko a jakmile jsme došli za naši oblíbenou hospůdku, zase jsem ji odcvakla. U laviček za prvním panelákem jsme si……… střihli hromadný slalomování!! To je parádička! Proč? Protože to je hnedle vedle Talibufíku. No a to už jsme byli za pár minut doma a já zjistila, že je po šestý hodině. Zas jsme byli venku přes dvě hodiny.
Ohařiska odpadnou na pelíšky hned, já ještě musím něco málo doma pokutit a pak……… ty jo zvadnu jak tři tejdny nezalitá kytka 😀 😀 . No zničila jsem nás všechny. Vyjma Brtnika, ale ten se zničil sám-před čtyřma dnima těma rybičkama. 😀