STTV

Čautéé děcká, hele tomu neuvěříte!! My si s pánčičkou udělaly……….. STTV!!

Že nevíte co to je? No já to taky nevěděla. Až do týdle soboty. Pánčička totiž vymyslela Super-Tajnej-Tali-Výlet. Jen a jen pro mě!!! Že prej abychom taky byly spolu jen my dvě. A samy. A abych jí měla jen a jen speciálně pro sebe.

Přesvědčila páníka, že ten minulej víkend je pro její plán naprosto ideální, protože je krásný počasí, takže když on si tentokrát vezme s sebou na chalupu Rumíčka, tak ten se tam nebude nudit, když pánik bude pracovně zaujat,  bude si poletovat po louce a honit stíny a bude spokojenej a nebude strádat. Ha, von tak strádá asi! A pánčička tak bude mít volný ruce pro všechny moje fleky.

Nevěděla jsem o tom ale pochopitelně ničehož. Ráno páník začal balit a já se začala těšit.  Jenže pak po snídani…….. bafnul Rumouše, bouchnul dveřma a …….. mě nechal doma?? Co to je za pořádky? Vždycky jedeme spolu přece!  Divný teda, ale tak co, aspoň si pospim, stejně jako pánčička. Jenže nespaly jsme nějak dlouho – kupodivu teda. Chvíli na to, co kluci odjeli, se vyštrachala z péří a já jí šla uvítat s medvídkem. Pěkně hezky, tak jak to má ráda a jak mi to jde jen, když jsme spolu samy. A pak to začlo lítat. Začala tak porůznu štrachat a než jsem se rozkoukala, vypadly jsme ven taky. Vona byla vověšená jak stromek. Batůžek, vodítko, košík, kapsička na dobrůtky…….

To všechno jen proto, že jdeme na louku??? Blázen je to. No jenže to jsem netušila, proč se nabaluje jak na výpravu do divočiny. Nic dalšího totiž nenasvědčovalo tomu, že prostě nejdeme na ranní procházku. Nechala mě seběhnout k potůčku a taky mě tam nechala nezvykle dlouho, ať se štrachám. To ráno nebejvá takhle extrémně dlouho. Ale prej času máme spoustu, protože jdeme s předstihem. Nevim, předstiha sem kolem nás  neviděla. Zato jsem pak ale viděla holuba! Když jsem za ní vyběhla zpátky na louku od potůčku. A sama!! Helejte. Sama a ani jsem za ten panelák neutikala. 

No takže holub, prima, tak si dáme trochu toho ohařího plíženího, trochu zastavováního, trochu vystavováního…….. až vzal roha a já běžela za pánčičkou. A pak sem uviděla jinýho holuba. Asi nějakýho směšnýho nebo co, páč vona se mi smála. Proč to sem zjistila, až když jsem se k němu doplížila. Byl to pytlik vod brambůrek. Ale na tu dálku – fakt jak holub !! No  a pak prej, že už jdeme. Cvakla mě na vodítko a šly jsme. Došly jsme k nádraží, tam se ještě chvíli pocouraly kolem, protože byl ještě pořád čas a pak už jsme šly na nástupiště. Tam už seděl jinej pesan a tak jsme se pozdravili. Já sem chtěla dělat blbiny, von chtěl dělat blbiny, jenže to jsme chtěli jen my dva. Ostatní to dost rozporovali, že na to není vhodný místo.  A taky, že už se bude nastupovat. 

Do vlaku. No tak jo, vlezly jsme tam, pánčička koupila u pana strojvedoucího lístek a když už měl tak jako otevřeno k sobě do kabiny, řekla sem si, že mu s tím řízením kapek pomůžu a cpala sem se mu k řídícímu pultu. Zamítnuto, prej ani nemám zkoušky nebo co. Místo toho jsme zapluly mezi sedačky. Dobrý, to se mi líbilo, páč my doteď vždycky jeli jen v chodbičce u těch dveří. U sedaček nikdy. Maj tam koše, víte to? Koš může být vždycky zajímavej (když ho teda nemáte na kušně)   A ! Tady taky byly veliký vokýnka a já viděla pěkně ven, to bylo dobrý.  A pak, děcka, jo…jak se vlak rozjel, tak za chvilku běželo ve vokýnku pole. Chtěla jsem běžet na to pole. Tím vokýnkem. Udělala sem mustanga a vzepjala se na zadní. Pánčička se taky vzepjala a řekla mi, že nejsem mustang, ale kráva a mám si lehnout. Tak jako tohle je trapný pěkně.  Nebudu ležet, chci se dívat z okýnka! Nejlépe ze sedačky. Opět zamítnuto. To má bejt jako nějakej vejlet tohleto????????????  Řízky nic, na sedačku nemůžu, z vokýnka ven taky ne……..Tak aspoň, že už vystupujeme teda.

Pánčička si mě strčila za záda, nařídila mi ať čekám a šla první. Páč prej sem kopyto a při vystupování bych jí smetla, jak bych se hrnula ven. A to vona nedovoluje. Pánik mě nechá vyhópnout první a to se pánčičce nelíbí. Takže zasejc další smolikof. Vystoupily jsme a na mě hned přišlo puzení k tryskání, páč chápejte – ona ta jízda vlakem není úplně běžná věc i když už jsme s Rumoušem několikrát jeli, ale je to hrozně hlučná záležitost a to se mi úplně nelíbí. Pánčička s tím ale počítala, a tak mě pevně držela a ušíšala mě, ať sem v klidu. Tak jo, budu. Přešly jsme koleje a tam už přijel takovej mnohem větší vlak, než byl ten náš. A…… do něj jsme hned taky nastoupily. 

Tady to bylo takový pěkný hned ode dveří. Páč víte proč? Seděla tam paní a měla pytlík se švestkama, který ujídala. A já sem se chtěla připojit, jen sem strčila hlavu do dveří. Další zamítnutí a pánčička mě sprdla na tři doby. Pani ne, pani mi chtěla ty švestky dát, protože se smála tomu, že pes jí švestky. No kdyby měla pomeranč, to by koukala, co všechno psi jedí. I cibuli třeba. 

Pánčička našla volný kupíčko a tam jsme zalezly. Nebo takhle, já tam byla trochu zalezena, páč………… ale tak prostě ten pán vedle byl družnej. I ta paní, co jí měl s sebou. Líbila sem se jim a voni se mi taky líbili, tak co zas bylo špatně? Mohli jsme si tu jízdu ukrátit příjemnou konverzací. Místo toho prej lehni zase. A nelehnu, chci koukat z vokýnka, jestli tam nebude zase pole. Bylo aaa tak sem uďála mustanga. Ale jen malýho, protože už s tím počítala a tak mi to zarazila hned. A navíc stáhla roletu, ať mě to tak nebere. No jenžeeee, děckááá, nejsem fčerejší, ne? Vokýnko  je přece i na druhý straně u toho pána. A taky tam má pole….. že bych………… NE??? Proč ne, jako, to je tak trapný. 

Mrskla na zem hadr a prej hají udělej Talinko. A no tak jo.

Jenže – pak přistupovali lidi na zastávce a byli všichni zajímavý. Jen škoda teda, že si nešli sednout třeba k nám. To by byla jinčí zábava než s pánčičkou. Aspoň teda, že byla natolik uznalá, že vytáhla z batůčku …. JAAABLÍČKOOOOO!!! Mňam, daly jsme si spolu, pěkně na střídačku, každá vždycky jednu čtvrtku. A povídaly sme si u toho. Pánčička říkala, že sem močikovná a mocnejhodnější a dávala mi hubišky za ucho. Mlaskala jsem si nahlas, protože jablíčka já ráda. A pán se na mě pěkně smál a ptal se, co jsem zač a kolik mi je. Pak už sem si i lehla, jen jsem ještě chvíli dělala šaškárny na pánčičku a tak ona na mě ze srandy hodila ten hadr. Prej přikrej se a spi. Tak jsem si chvilku dáchla.

Chtěla sem si udělat pohodlíčko a tak jsem se natáhla i trošku do uličky a pak i trošku k tomu pánovi do kupíčka…….. a pak mi to zatrhla, že prej nemám bejt roztahovačnej germán.

Pán se tomu zase smál. A za chvíli i s tou paní vystoupili. Škoda, byli to příjemný spolucestující. Ale ne všichni v tom vlaku byli takhle příjemný teda. Když jsme vystupovaly, šly jsme s pánčičkou dostatečně s předstihem, abychom se pak nemotaly ostatním. Vešly jsme do chodbičky a čekaly u dveří. Najednou z jinejch dveří vyšel pán nějakej a tak jsem k němu trošku natáhla hlavu. Nemohla jsem moc, protože pánčička mě držela nakrátko, takže sem se pána ani nedotkla, nic. Byl ode mne dost daleko. No ale jeho to nějak rozčílilo. A dal pánčičce, která se mu okamžitě omluvila i přes to, že jsem se na něj jen otočila,   pěknou a nečekanou sodofčičku. 

Vypálil na ní, jak si to představuje a co kdyby on na ní vytáhnul nůž a nebo pistoli. Pánčička na něj koukala a usoudila, že se dneska rozhodně vytočit nenechá. I odpověděla mu laskavým tónem, že jaksi nerozumí ničemu z toho, co zde hovoří a pokud si nevšiml, omluvila se mu a to i přes to, že jsem k němu jen otočila hlavu, nešla jsem k němu nic, jen jsem se otočila, protože se kus za mnou otevřely dveře. Pán zvýšil hlas a pravil, co by mu to bylo platný, kdyby tady ležel mrtvý. 😀 Hele pánčička měla dost co dělat, protože se jí fakt chtělo smát. A to ona je prosím z těch, kteří si dost uvědomují, že jsou lidi, kteří se psů bojí, natož psů velkých, jako jsem já. Ale tohle byl prej dost absurdní rozhovor. Teda vlastně spíš monolog, páč pánčička se na dotyčnýho jen usmívala a neříkala skorem ničehož. Pán odešel, usadil se, za chvíli se zvednul a byl tam zas. A spustil znova a že by prej pánčička udělala líp, kdyby se starala třeba o starý lidi a nejezdila vlakem se psem. Toooooo už měla dost práce, aby se fakt nesmála. Natáhla vážnou tvář a zeptala se milýho dotyčnýho, jak on může vědět, co ona dělá a nedělá. Dostalo se jí opět doporučení, že nemá jezdit se psem vlakem a má radši jít někam pomáhat. Zopakovala tedy svou otázku, jestli ji pán zná natolik dobře, aby věděl, co dělá a nebo nedělá. Protože to nevěděl, značně ho to rozčílilo a šel si sednout. Aby zas jak kukačka z těch dveří vyběhnul a rozčiloval se. Takhle ještě několikrát udělal kukačku a pak měl smůlu. Do chodbičky vyšel jinej pán. Takovej velikej a veselej a pravil, že lidi jsou čím dál tím větší magoři . A pak už se vystupovalo. Zasejc sem musela počkat, nemohla jsem vyskočit ven jako když jdu s páníkem. Páč to prej je vystupování jak v cirkuse a ona radši vidí disciplínu. Tak sem jí vyhověla.

A venku zasejc přišlo puzení k tryskání. To jsme opět vyladily a ………. ty  jo nenenééé, další vlak!! My budem asi až do skonání věkůch jezdit vlakem, nebo jak jako? Nakýblovaly jsme se dovnitř až v tom posledním vagónu a usalašily se hned u dveří. A………. kdopak to nastoupil hnedle za námi??? Pan Kukačka!! A tak moc se bojí psů, ten pan Kukačka, že si sednul hnedle kousek od nás i když rozhodně nemusel. A stejně tak rozhodně nemusel nastupovat do toho stejnýho vagónu jako my, právě proto prej pánčička zamířila až do toho posledního. Bylo na něm vidět, jak si sumíruje nějakej svůj další proslov, aby ho měl co nejvíc vyšperkovanej. Držel si prstíky obou rukou u sebe a šmidlal si s nima.

Já za chvíli taky šmidlala. Pacinkama ve vzduchu. Páč ………… tjo žinfárkt si pro mě přišel. Ten náš vlak totiž zatroubil a já se děsně lekla a zas uďála mustanga. Tentokrát dost velikýho a tak měla pánčička plný ruce práce. Ale jo, daly jsme to, pohoda. Při dalším troubení už jsem byla cajk. Když říkala i paní průvodčí, ať se nic nebojim, že to je jen troubení, tak teda dobře, nebudu se bát. A pak!!! Pak už jsme se konečně zvedly a že budem vystupovat. Pan Kukačka konečně spustil ten svůj pečlivě připravenej proslov, ale pánčička mu to zasekla s tím, že mu popřála krásnej jarní den a ať se nerozčiluje, že to je škodlivý. A uuuuž sme šly ven. Huuuurááááááááááááááááááááááááááááááá!!! Tady na mezi, kde jsme vystoupily už žádnej jinej vlak nebÝÝÝL! Jen pole, ptáci, sluníčko, jarní vzduch a traktor. A do něj se nenastupuje.  Děckáááá!! KO-NEČ-NĚ!!

Trošku jsem byla rozjuchaná a tak mě pánčička hnedle usadila, ať se uklidním a jdu normálně. No normálně, nooooooooooooormááááááááááálněěěě, toooo nejdeeeee. Ale jo, jde, odpověděla mi. A ta jsme šly spolu hezky jak na procházku. Přešly jsme silnici a daly se polní cestou podél trati. Moc jsem chtěla proudit moc. Jenže jsem si musela chvilku počkat. Až mimene…………obří hromadu voňavýho hnoje. Nic nedopřejou taky.  No aaaaaleee, pak. Dostala jsem sedni a konečně mě pánčička pustila z vodítka. A prej se mám držet na cestě, nebo u ní. A víte co? Já jí i vyhověla, protože…………. no protože nám bylo spolu dobře.

Tak, tady půjdem spolu
Tak, tady půjdem spolu

 

Opodál si mě pánčička zavolala a………měla pro mě připravenou mističku s vodou. To byl lábuš, po tý vlakový štrapáci. Víte jak je po takový jízdě jedna žíznivá? Byla sem pánčičce vděčná, že pro mě tu vodu vyčarovala. A tak sem se rozhodla, že budu hodná a poslouchala jsem jak nikdy.  Hele dokonce jsem reagovala suprově na zněmu směru. To když jsem se třeba rozeběhla směrem k trati. Tak abych nemusela běžet hned k pánčičce a nebylo to furt jen o přivolání, pískla mi změnu směru a ukázala na opačnou stranu. A já tam poslušně letěla. Všude bylo kolem takovýho prostoru!!! Pole, pole, pole a pořád jen pole. A já mohla běžet, zkoumat stopy,  letět a………vracet se.

Několikrát dokonce i hezky sama od sebe, bez písknutí. Píšťakovýho písknutí. Protože s tím jsme si vystačily téměř až do konce našeho polního pochodu!! Fakt!!

Nebejt teda těch pitomejch dvou zajíců u vesnice, který vyběhli z remízku. Toho prvního, toho jsem ještě ustála. Tedy useděla, doslova. Protože pánčička zavelela sedni a já si fakt sedla. A čučela. Jenže pak za ním vypálil druhej a to už fakt nešlo a já se taky dala do pohybu. A to už pánčička pískla na krám. Otočila jsem to, a vrátila se k ní. Moc mě pochválila a moc mě odměnila. A tak ten další zajíc se obešel dokonce bez jakýhokoliv písknutí a vystačily jsme si jen s hlasovým hudrováním. Za silnicí pak byl další a ještě tři srny, který se rozeběhly a běžely………..tyýý joo k naší chalupě!! My došly k naší chalupě!!!!!!!!!!!!!!! Tady to znám!!!! Rozletěla jsem se. Ale vůbec ne za srnama, prostě jen tak. A úplně zapomněla, že mám pánčičku s sebou. A nějak přeslechla to pískání na píšťalku. A letěla jsem prozkoumat rigól. Jenže to se pánčičce nelíbilo. Páč v rigólu by mohlo bejt třeba nějaký malý zvířátko a ……… tak když já nic, tak zapískala na krám. A protože ani tak nic, ozval se takovej řev, že prej ten lev, co je ve znaku nějakýho filmu nebo co, tak ten prej proti tomu jen špitá. 😀 Nooo jooo, dyyyyk už běžiiim. Dostavila sem se. Promiň jo? Koukala jsem na ní. 

A došly jsme k chalupě už spolu. A já si pak letěla prozkoumat naši louku, abych věděla, co se tam událo za ten tejden, co jsem tam nebyla. A pánčičku zase letěl přivítat Rumouš, kterej byl celej radostnej, že jí vidí. Skákal jí po hlavě a dával jí hubičky. Mně taky jednu lípnul. Byl celej říčnej z toho, že jsme se tam takhle objevily. Trochu jsme se spolu servali a pak se šlo na zahradu. Našla sem si kyblík s vodou a půlku ho vypila. Pánčička vyprávěla, jak jsme se měly a pak s “hrůzou v oku” zjistila, že páník rozboural její novou kůchňu. Taková pěkná že byla. A tetkon prej ruinu z toho pánik udělal. Tak se radši pustila do zahradničení. A protože jsem ten den byla hodná, nechala otevřený vrátka a jen nás dozorovala. 

Pěkně jsem si to užívali bylo nám fajn. Občas nás pánčička s něčím zlobila, ale víc se věnovala záhonům. A my jí občas pomáhali, občas kontrolovali.

 

Ještě než jsme pak k večeru začali balit, tak koukáme s Rumoušem, kdo to jde za plotem a ona to Emííí! Huráá, od podzima jsme se neviděli. Sice prej se dala do hárání, ale protože to bylo na začátku, tak žádnej strach. Týýý jo to jsme si bombarďácky zařádili. Všichni tři. Rumouš teda občas dostal slušně do držky, když to se svou pozorností přeháněl a já jsem teda taky dvakrát dostala držkofku, protože prej sem jelito raubířský, ale bylo to moc fajn a děsně jsme si to užili. Jazyky jsme měli na vestě a ještě se nám podařilo sestřelit nejdřív páníčka od Emičky a potom i paničku, protože prostě……….. to nestíháte v těch honičkách a kličkách ještě hlídat, kde kdo stojí, ne? No byla to paráda. Celej ten den byl krásnej. Jen teda………… uaaaah, ………. sem byla hroozně úúúnavená. Ono teda jsem několikrát odpadla už na zahradě,

páč ten vlakovej maraton mi dal do trika, ale doma pak??? Ani jednu vofci jsem nestačila spočítat a byla jsem tuháč kempink.

 

Poznámka překladatelky 😀 – já k tomu ještě podotknu, že to byl moc fajn vejlet. Měla jsem ho v hlavě už hodně, hodně dlouho, jen to k tomu buď nebylo – protože vzhledem k jejímu projevu to bylo pro mě nebezpečný 😀 , nebo se to nehodilo z organizačních důvodů a případně se přiznám, že díky jejím projevům na to i třeba nebyla chuť a nebo energie. A teď to všechno dokonale sedlo a musím říct, že to bylo něco moc fajn. A doufám, že to splnilo a splní ten účel, pro který jsem to podnikala.  Byly jsme jen spolu a byly jsme svobodný – to teda paradoxně díky krámu. Bylo nádherný počasí a my si ten pochod k chalupě užívaly obě dvě plnejma douškama. Ona si lítala a já se kochala tím jak si lítá a může lítat a být tím ohařem. Já jí teda trochu záviděla tu misku s vodou, páč pro sebe jsem vodu inteligentně netáhla, ať ten batůžek nemám tak těžkej, když už jsem v něm vláčela železnou část filtru do vody, kterou nechal Brtnik doma a prosil ať to vezmu. Poctivě musím říct, že po tom pátečním fajn odpoledni tohle bylo ještě o deset stupňů ke zlatý lepší 🙂

8 komentářů u „STTV

  1. Húžasný povídáníčko 😀
    K panu Kukačkovi jen- prostě vysírač a pičus…je fajn, že si to ustála a
    udělala si to nejlepší cos mohla, páč pán chtěl vyloženě vysírat a v ten den si prostě
    vyhlédl vás dvě.

    1. No a ještě hůůůůžasnější vejletík to byl. Fakt se to povedlo a sedlo si to jak zadel na hrnec. Dobře nám spolu bylo. No jo, Kukačka, ten byl. Já naprosto chápu, že se někdo bojí psů a vždy tomu svoje chování podřizuju, protože jsem zažila člověka, kterýho rozebralo malý štěně vižly na prvočinitele, jak se ho bál. Ti lidi si nemůžou pomoct, ale tohle byla jiná sortička. A tím, že hned v první větě na mě vytáhnul tu pistoli a nůž, bylo jasný, že má v hlavě bramboračku a tak jsem to tomu podřídila. I kvůli Tali, nechtěla jsem eskalovat konflikt, ona tohle hodně vnímá. Takže jsem ty hnusoemoce přenechala jen jemu, ať se v nich vymáchá, když se mu tak líběj.

  2. pan kukačka-hele já tě obdivuju,a skláním,se před tebou s úklonou,že si ho ustála
    protože já to vím,že já bych to nedala,NE-já mám tk debilní pvahu,že bych to začala vysvětlovat,omlouvat,se ,pak bych udělala slohovku na téma-pomc starým lidem,pes ve vlaku,slušnost…..a já nevím co všechno,pak bych se do toho zamotala,pak bych neviděla-co a proč říkám,ak bych se rozbrečela a šla pycho pryč a ještě by mi to otrávilo-den,týden,měsíc…trošku přeháním
    a vím,že si udělala to nejlepší cos mohla-omluvilas ses a nereagovala,ale….znovu opakuju seš borec-protože až já toto budu umět-nevysvětlovat bez slohovek a netahat si to dál,tak to bude super….

    1. Mirko, já to zdaleka, zdaleka tak často takhle pěkně nezvládnu, neboj. Já jsem hlavně věděla, že fakt si nechci zkazit den, nechci mezi nás s Tali nechat vejít nějaký emoční dusno, takže jsem si přitáhla otěže. Vlastně kvůli ní 😀 Jinak bych měla naopak tendence ho rozbombardovat na cimpr campr a srovnala bych ho se zemí, 😀 , páč si nenechám nic moc líbit. Což je škoděnka, protože když to člověk takhle zvládne – je to fakt mnohem lepší a příjemnější. Navíc on na to opravdu čekal, proto prudil a………. jejdááá vono mu to nevyšlo, tak kdo měl pak zkaženej den? Já to nebyla 🙂

  3. Já bych nejspíše reagovala podle momentální nálady,
    nejspíš bych mu řekla ať si dojde k psychiatrovi.

    Mirko to já zas takhle stručně :-)))

    1. je opravdu zvláštní to, že hned , ale opravdu obratem vytáhnul v první větě jak palnou, tak sečnou zbraň. |To mi přijde až krapítek úhylný. Protože neřekl nic jinýho, než bez úvodu, co bych dělala, kdyby na mě vytáhnul pistoli nebo nůž. Měla jsem tisíc chutí mu říct, že bych mu ukopla palici 😀 😀 /to by možná i vyšlo, páč to nebyl žádnej čahoun/. botky jsem na to sice neměla, když jsem jela na výlet, ale tak třeba by to zvládly trekovky 😀

    1. No přesně – týpek co neví, co ho napadne. jak to řikal ten maník, co přišel potom- lidi jsou čím dál větší magoři.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..