Krabička jako krabička, ne? Neboli klikr místo krámu. Řekla jsem si ve čtvrtek ráno, když jsem si u dveří domu uvědomila, že Tali sice krám má, ale já ne. A nechtělo se mi vracet, páč čas tlačil. Řekla jsem si, že to prostě zkusíme nějak vykomunikovat. Dyk je to jen blbá pojistka, tak co. A vytáhla jsem klikr. 

Odvackla jsem Tali nějakou hovadinu, aby věděla, že když bude snaživá, budeme si klikat a má šance si při prochajdě užít zábavu (a modlila se, aby si tu zábavu nehledala opět po svým). Teď jen malá vsuvka, proč nemám pro ni klikr tak úplně běžně. Protože tak jako se vším, jí je dost často společná práce venku ukradená bez ohledu na to, co máte s sebou. Jestli klikr, nebo máte jako trumf flákotu, nebo rohlík, nebo….. xy. Nic nepřebije spolehlivě její potřebu žít si po svým.  No ale dneska jsem klikr v kapse měla a řekla si, že ho zase hodím do hry. 

Sešly jsme z podesty a ona nadšeně tajtrdlíkovala kolem mě. Pár metrů od nás, u vedlejšího vchodu, leželo na chodníku nějaký rozlámaný pečivo. Tradadaáááá smažila k němu. “TaliII-ne!” “Ne?…..Takjotakjotakjo!” KLIK “A okamžitě naval!” zastavila se o mě. “No, ty jo Taliprtko? Čumim teda. Na.” Vyhodila jsem jí do vzduchu pořádnej kus okraje od pizzy, aby ta kompenzace stála za to.  “Žjooo picáááá! Budu nejhodnější!” dala si předsevzetí a to opravdu dodržela. 🙂 .

Cokoliv, cokoliv jsem řekla, bylo splněno. Něco jsem třeba ani říkat nemusela, takže když nás na chodníku míjela sousedovic fenka bišonka, šel vedle mě ÍPO pes. Teda ÍPO fena. Aniž bych cokoliv říkala. Přešly jsme vedlejší blok a Tali si sebrala šišku, čupla jsem si k ní a ona ji labužnicky žvejkala. Blbka. Nemám ráda, když se živí šiškama, je to nějaká její další úchylka, tak jsem nastavila ruku a když pustila, klikla jsem jí a hned se hnula dál, aby se k šišce nevracela. Rozradostněně  se katapultovala dopředu a leeeetěla k Talibufíku. “Ne-e.” “Co? No jo,  tak ne-e, dobře, sem tady, čučíš co?” KLIK “Čučim teda. Tak poď, pudem dál. “

Když jsme docházely na roh, vyšla proti nám fenka Appenzela z vedlejšího vchodu. Je to pes jako hovado, již značně nakynulých rozměrů, stejně jako její předchůdkyně rotvajlerky. Tihle lidi (jsou jinak docela fajn) , krom toho, že psy příšerně překrmujou a pohybu nemají tolik, kolik potřebuje pracovní plemeno,  nemají nějak nadání na výchovu psa. Krom tý první rotindy Anitky, která byla převlečenej člověk v psím kožíšku a dalo se s ní fakt mluvit jako s člověkem a tudíž se vychovávala tak nějak sama, mají vždycky s těma psama potíž. Jejich poslední rotvajlerka byla postrachem pro všechny feny v okolí, chodila převážně na flexině a tak je to asi vedlo k tomu, že sáhli po tomhle plemeni. Je to taky velkej a mohutnej pes (teď už teda bohužel víc než mohutnej) , protože těm asi holdujou a tak si asi říkali, že to nebude tak obtížný, jako s rotíkem. No mají štěstí, že feňule je tele podobnýho ražení, jako je Tali, takže hodná, jen rozverná, ale výchova nulová. Takže je taky na tý flexině, protože přivolání  není vůbec.  Věděla jsem o nich dřív než Tali a tak jsem je využila.  Tali si střihla chůzi u nohy a jako odměnu dostala možnost se jít pozdravit. Pak jsem jen tak tiše zavolala, že jdeme a šlo se. Jooo joo jo, ona umí být šikovná, jen ………….. že jo. Obvykle nechce 😀 😀 .

Zamířila jsem k louce a u hřiště uviděla holuby. Tak jsem na ně Tali upozornila a měly jsme tak možnost zase trochu jinýho cvičeníčka. Pak jsem ji trochu potrápila u zábradlí, kde se mi úspěšně dařilo jí tři kolečka unikat, aaaaž vám ji to roooozplakalooo, cíťu jednu naší 😀 😀 Stíhačka jí rozpohybovala střeva a konečně se pustila do toho, proč člověk primárně se psem venku je. Horu Říp vytvořila přímo v místě, kde se dá rovnou vypálit za jeden z jejích oblíbených paneláků. Když tlačila, říkala jsem si, že teď to bude zkouška ohněm. Protože uvolnění střev ji vždycky rozradostní a tak je nasnadě, kam vypálí. Uvidíme. Postavila jsem se trochu bokem k přímce, kterou by vypálila a když dokončila svoje veledílo, zavolala jsem ji k sobě. Ne úplně ochotně a s nadšením, ale dostavila se a usedla na kotelnu. JOoooooooooooooooooooooooooooooooooooooo!! jásala jsem. Ale uvnitř. Jinak jsem ani nepípla, bylo mi jasný, že jakákoliv pochvala by ji prostě do toho prostoru katapultovala. Místo toho jsem ji nechala sedět a šla po ní uklidit. Poodešla jsem poté zase kousek do boku a přivolala jí. Aaaaa to už jsem krom kliknutí jásala i nahlas a nenápadně nás vedla úplně opačným směrem a rozehrála hru na babu.  Chvíli jsme tak blbly u hřiště a pak jsem vyhlásila závody na podestu. Dořítily jsem se tam obě spokojený, jak pěkně nám to dneska šlo. A to dokonce bez krámu. Nejni asi možná, co Taliprtko ? 🙂